VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Martin Tomášek: Krajiny tvořené slovy. K topologii české literatury devatenáctého století. Nakladatelství Dokořán - Ostravská univerzita, Praha - Ostrava 2016. 376 s.

Čtenáři Veroniky si v čísle 4/2016 mohli přečíst příspěvek Martina Tomáška (* 1969) Hálkova cesta na Oupor, což je zkrácená kapitola z jeho knihy Krajiny tvořené slovy, zaměřené na obrazy různých krajin v české literatuře devatenáctého století. Tomášek působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Roku 2006 vydal monografii nazvanou Labyrintem díla K. M. Čapka-Choda, ale poté se soustředil na problematiku krajiny v literatuře. Věnoval jí řadu studií, z nichž sestavil - po náležité úpravě - uvedenou knihu.

Po stručné předmluvě se v první části zabývá teorií literární krajiny. Nejprve připomíná již značný počet knižních prací o fenoménu krajiny (včetně knížky Hany Librové Láska ke krajině z roku 1988), a to našich i cizích. Neopomíjí ani různé sborníky a kolektivní monografie, ani četné konference přírodovědného i společenskovědního charakteru. Potom se zaměřuje na filozofické vnímání světa a pojetí prostoru a krajiny v literární vědě. Literární krajinu definuje jako specifickou tematickou složku literárního díla s mnoha významnými funkcemi.

Druhá část jeho knihy má podstatně větší rozsah. Je nazvána Krajinopis jako perspektiva literárněhistorického poznání a tvoří ji šestnáct kapitol. Autor nejdříve vymezuje obrysy novočeské literární krajiny. Po historické sondě do starých kronik či do díla Bohuslava Balbína probírá mimo jiné tvorbu básníků z rané fáze národního obrození a z Jungmannovy generace. Ve druhé kapitole zkoumá obrozenský cestopis, mezi jehož tvůrci byli třeba K. H. Mácha, Jan Kollár či František Palacký. V dalších dvou kapitolách se věnuje Máchovým obrazům rozličných krajin v jeho zápiscích, prózách a rané poezii, jakož i v Máji: při jeho detailním rozboru upozorňuje na lecjaká tajemství této úchvatné skladby.

V páté kapitole bilancuje odborné reflexe krajin v Erbenově Kytici. Jde o soudy Jaroslava Vrchlického, Jana Jakubce, Antonína Grunda, Jana Mukařovského nebo F. X. Šaldy, z jehož studie stojí za zmínku pojem „vnitřní krajiny“, z níž básník vychází při vytváření krajiny ve svém díle. V šesté a osmé kapitole Tomáškovy knihy si přijdou na své milovníci Šumavy. Je v nich charakterizováno mnoho různých prací o šumavské přírodě, mezi jejichž autory jsou například geolog Jan Krejčí, botanik Emanuel Purkyně, spisovatelé Jan Neruda, A. V. Šmilovský či Josef Thomayer. Zmínit lze též vlastivědný svazek Šumava, vydaný v roce 1882 za účasti dalších spisovatelů. Samozřejmě tu nechybí ani Karel Klostermann, jehož Črtám ze Šumavy a známým románům je věnována celá osmá kapitola. Předchozí kapitola přibližuje zmíněný Hálkův Cestopis na Oupor z roku 1872.

V deváté kapitole Tomášek zaměřil svoji pozornost na cestopisy, v nichž spisovatelé, vědci a cestovatelé Jan Kollár, Jan Neruda, Svatopluk Čech, Jan Palacký, Jaroslav Goll nebo Josef Kořenský zachytili své cesty po Německu. Následující kapitola pojednává o prozaických obrazech valašské krajiny s dominantami Radhoště a Lysé hory; mezi autory těchto obrazů figurují J. H. A. Gallaš, F. D. Trnka, J. E. Vocel, Svatopluk Čech, František Herites či Metoděj Jahn. Jedenáctá kapitola je monotematická, neboť je interpretací mytické krajiny básnického cyklu Julia Zeyera Vyšehrad, který byl vydán v roce 1880. Obrazů Prahy - nikoli však mytické - si autor všímá také v kapitole o literárních krajinách Viléma Mrštíka. Jejich galerie se nachází na stránkách Mrštíkových poznámek, črt, obrázků, povídek a cestopisů, ale i románů: pražské scenerie se vyskytují v románech Santa Lucia a Zumři, zatímco v Pohádce máje hraje prim moravská příroda. Tomášek správně konstatuje, že Mrštíkovy texty jsou podobné „těm, jimiž dnes ekologicky zaměření filozofové a antropologové iniciují obnovu základního, existenciálního vztahu člověka a přírody“.

Tématem třinácté kapitoly jsou obrazy velkoměsta jako krajiny civilizace, přičemž autor analyzuje hlavně různá panoramata a interiéry Prahy v prozaických dílech K. M. Čapka-Choda. V následující kapitole sleduje krajiny v takzvané hraničářské próze, což je poněkud diskutabilní pojem. Běží zde o problematiku česko-německého soužití v pracích Karoliny Světlé, Svatopluka Čecha, Aloise Jiráska nebo Antala Staška situovaných do Podkrkonoší, Slezska či do severních Čech. Předmětem předposlední kapitoly jsou realistické krajiny K. V. Raise a nakonec dostává slovo F. X. Šalda s rozličnými texty o krajině a o vztahu přírody a umění.

Martin Tomášek svou knihu uzavírá stručným shrnutím, ediční poznámkou, obsáhlými poznámkami, anglickým resumé, soupisem použité literatury a jmenným rejstříkem. Je nasnadě, že jde o významnou publikaci, jejíž kvalitu a přitažlivost umocňují reprodukce obrazů krajin Antonína Chittussiho, Josefa Navrátila, Julia Mařáka, Antonína Slavíčka, Františka Kavána a několika dalších malířů, pocházejících ze sbírek Moravské galerie v Brně.

Jiří Poláček