VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jedním z průvodních jevů exponenciálně rostoucí spotřeby společnosti je vysoká poptávka po surovinových zdrojích. Povrchová těžba nerostných surovin tak za několik posledních desetiletí způsobila zásadní změnu původního charakteru krajiny mnohých částí Evropy. Zdroje surovin jsou pod povrchem rozmístěny velmi nerovnoměrně. Mnohé horniny lze využít jen obtížně a s velkými náklady nebo není jejich ekonomická hodnota a poptávka po nich vysoká. Taková území, a je jich naštěstí stále ještě většina, byla dosud povrchové těžby téměř uchráněna. Mnohem problematičtější je u nás situace tam, kde se vyskytují některé ze surovin žádaných především ve stavebním průmyslu a energetice. Patří sem těžba lignitu, vápence, mramorů, cihlářských hlín, kaolinu, písku, žuly nebo štěrkového kamene. Povrchové doly v podkrušnohorských pánvích, vápencové lomy Českého krasu nebo rozsáhlé pískovny na jihovýchodní Moravě jsou dnes hlavním krajinotvorným činitelem , který rychle přetváří vzhled celých rozsáhlých oblastí.

Každý aktivní dobývací prostor je místem šíření hluku a prašnosti. V jeho okolí se vrší odvaly, tedy úložiště zbytkového hlinitého a kamenitého materiálu z těžby. Pod koly těžké mechanizace mizí veškerý původní rostlinný kryt, zatímco na hromadách hlinitých výsypek bují rumištní vegetace. V drticích linkách nenávratně mizejí statisíce tun sedimentů starých desítky milionů let, které by mohly být jedinečným zdrojem poznání o historii naší planety. Takovýto provoz nelze samozřejmě ani zdaleka považovat za přátelský k životnímu prostředí. Zkusme se však podívat, jak takový povrchový důl může vypadat za několik desítek let.

Představme si, že stojíme na okraji nerekultivovaného, postupně samovolně zarůstajícího lomu. Pestrá mozaika vegetace před námi ukazuje neopakovatelnou harmonii přírody a krajiny: stinné dno a hlinité odvaly kryje vlhký humózní les s bohatstvím hájových bylin, mělké půdy nad stěnami jsou porostlé nízkými trávníky se suchomilnými bylinami a na ně navazují bohaté křoviny - výborný úkryt zpěvného ptactva. Také lomové stěny zarůstající mechem už sotva poznáme od přirozené skály. Zdejší vegetace je už z větší části shodná s vegetací bezprostředního okolí a v druhovém bohatství a velikosti populací vzácných světlomilných a skalních druhů ji dokonce předstihuje - takovýto lom se znovu stal plnohodnotnou součástí krajiny.

Z mnoha příkladů opuštěných lomů je na první pohled jasné, že i takto zcela uměle vytvořené prostředí má šanci stát se po čase botanicky i zoologicky zajímavou lokalitou s harmonickým vyzněním přírody. Lomová těžba může za jistých podmínek zvýšit pestrost přírodního prostředí a obohatit je o biotopy, které v původním terénu neexistovaly nebo byly vzácné. Z tohoto pohledu jsou významné právě vápencové lomy, jejichž skalní podklad vzniklý odtěžením horniny simuluje výjimečná přirozená stanoviště vápencových skal a svahů, na něž je vázána řada vzácných rostlin a živočichů. Zdálo by se tedy, že vytěžené vápencové lomy jsou ideálním potenciálním stanovištěm pro druhově pestrou vegetaci s mnoha vzácnými rostlinnými druhy. A v řadě případů drobných lomů, ve kterých přirozená sukcese probíhá více než 50-100 let, tomu tak skutečně je. Lze však obdobný přirozený vývoj předpokládat i v současných velkolomech, jejichž rozloha již přesahuje desítky hektarů?

V okolí současných velkolomů se přirozená rostlinná společenstva vyskytují obvykle jen velmi lokálně. Lesní porosty přimykající se k lomu jsou zhusta ovlivněny výsadbou nevhodných dřevin, což má za následek také postupnou degradaci skladby bylin v podrostu. Současné lomy jsou již natolik rozsáhlým územím, že druhy pomaleji migrující, málo četné a ze vzdálenějšího okolí nemají téměř šanci v průběhu nejbližších několika desítek let úspěšně osídlit vytěžený prostor. V takovýchto lomech nelze proto zcela ponechat vše na přírodě samotné. Vhodnou alternativou jsou však komplexní nenásilné revitalizace upřednostňující principy řízené sukcese. Taková péče o opuštěné lomy musí být dlouhodobá a v nejlepším případě realizovaná již v průběhu těžby. Mnohé vápencové lomy lze však revitalizovat poměrně jemnými zásahy a s malým rozpočtem.

Protikladem je tradiční přístup nákladných rekultivací, jejichž cílem je zahladit stopy těžby ve prospěch obnovy zemědělského nebo lesního půdního fondu. Místo pestré mozaiky biotopů s velkou diverzitou druhů pak zpravidla nacházíme jednotvárné kultury. Z hlediska udržení biologické pestrosti přírody jsou takto technokraticky projektované rekultivace v řadě případů přímo "medvědí službou" minimalizující budoucí význam lokality.

Příkladů vápencových lomů, jejichž prostředí bylo zachováno, jen upraveno a oživeno přírodě blízkými postupy, nalezneme v okolí Brna hned několik. Nádhernou ukázkou možností přirozené sukcese lesostepních druhů je rozsáhlý lom na Hádech u Brna, kde se v místech starších odtěžených etáží spontánně zakládá nový vegetační kryt s převahou teplomilných druhů. Dominantami se tu místy stávají oman mečolistý, len tenkolistý, hvězdnice chlumní, devaterník vejčitý a další druhy hojné v okolních lesostepních porostech. V lomu byly po ukončení těžby pouze odklizeny nebo překryty navážky a odpad, odstraněny invazní rostliny a místy přisety teplomilné rostliny sbírané v okolí lomu. Jiným významným místem je lom na Svatém kopečku u Mikulova nebo lom Dálky u Čebína.

Můžeme si jen přát, aby v budoucnu obdobných projektů přibývalo - ukazuje se totiž v praxi, že jejich realizace je nejen možná, ale i velmi úspěšná. Doufejme také, že se časem řešení rekultivací těžbou narušených území stane jedním z pilířů celkového image těžebních společností nejen u nás, ale i v celé Evropě.

Mgr. Lubomír Tichý, Ph.D. - Ústav botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně