VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na cestě do ticha

Město Praha. Shon, mladí turisté s batůžky kam se podíváš. I teď, v té prapodivné chvíli mezi Vánocemi a Novým rokem jezdí, jako by se nechumelilo (nechmelilo?!). Všudypřítomný lomoz a hluk. A když se ti konečně podaří utéct, náhle se polekáš i tepotu vlastního srdce. Zástupy, přestupy, výstupy, nástupy. „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“

Stmívá se. Nakonec Praha-Suchdol, dům v tiché ulici bělostně zářící do husté černé tmy barvy tuše. Bez pomoci přítele bych jej nikdy nenašel. Jsme na místě. Tady žije a pracuje malíř, grafik a ilustrátor Jaroslav Šerých. Tak trochu v mlčelivém ústraní, nebytuje v centru, nekouká „na Hradčana“, nemá to pár kroků na „Václavák“, aniž na „Staromák“. Jeho na svého druhu chrám povýšený ateliér si nedokážu představit jako místo vždycky poněkud snobských večírků, prodejních „posezení s umělcem“, flamendráckých čajů o páté ráno. Vládne zde klid, pokoj. Pokoj, jenž není tak zcela z tohoto světa. A malířovy nesmírně živé oči vidí daleko, odtud až na věčnost.

Opona pro jednoho herce

Vtaženi do děje nám, bezradným, a přece jen jaksi zaskočeným, zatím neznámé hry. J. Šerých nezapře svou dávnou divadelní a pantomimickou průpravu. Svůj smysl pro drama. Mluví celým tělem, gestikuluje, vznáší se, ano to je to pravé slovo, vznáší se nad svými obrazy, jejichž tajemství nám postupně odkrývá. Zapomínáme na výtečné vánoční cukroví na misce z dlaní jeho laskavé paní choti, dokonce i na bělostné víno, nalévané ze starobylé láhve s patentním porcelánovým uzávěrem. Kraluje příběh jednoho lidského života. Příběh vyprávěný s natolik jedinečnou gradací, že ho lze zapsat snad jenom hudbou. Příběh o zvláštním údělu nekonformního umělce, který si usmyslel (jinak nemohl) kráčeti trnovou cestou spirituální tvorby, jež se mu stávala náboženskou zkušeností. Těžko říct, zda bylo těžší brát se všednodenní prací za opravdivé spirituální umění v časech politické totality, anebo dneska, v naobědvané době relativismu tak relativního, že už pak vlastně nezáleží vůbec na ničem. Ikony katolické - i ve smyslu slova „obecné“ - spirituality: oslavený Kříž, Matka Boží - „Věž z kosti slonové“, Veraikon, Pietá. Mnoho je tady povolaných, och, žel, až příliš mnoho…, a vyvolení dají se spočítat na prstech jedné ruky. Bohuslav Reynek na příklad. Básník Vladimír Holan jistě ne nadarmo nechal jeden svazek svých sebraných spisů doprovodit (ne pouze „ilustrovat“!) díly velkého petrkovského samotáře, jiný náležel právě Jaroslavu Šerých. Co dodat?

Obelisk s nápisem „Pravda“

Nedosti na tom, že hlásit se v dnešní době zcela otevřeně ke konkrétní, notabene katolické spiritualitě je věc, jež provokuje nejen dlouhé řady „něconadnámistů“, nýbrž de facto všechny. (Nikdo rozumný, moderní si přece nepřeje zaplést se do nějakého nebezpečného dobrodružství s Bohem, který chce po člověku všecko!) Nedosti na tom, že každé povýtce abstraktní, symbolické pojetí dávno již kanonizovaných archetypů křesťanské zbožnosti může klidně narazit i u hluboce věřících diváků, včetně kněží… Jaroslav Šerých nadto hledá pravdu, již zmiňovaný básník V. Holan staví nad dokonalost, pravdu, i „kdyby jí mělo být peklo“, řečeno rovněž s V. Holanem. A při tom všem ještě maluje tak, „aby to bylo krásné“. Klíčová slova. Krása sui generis, soustavně odesílaná různými chytráky někam do blízkosti kýče, je v Šerýchově podání silou, útěchou a katarzí zároveň. Pozor! Nějaká laciná idylka se zde nekoná, obrazy a grafické listy J. Šerých mají v sobě vážnost, dynamiku, pohyb, děj, zápas, vykoupení i tragiku, tragiku vykoupení. Alespoň v obrysech na nich pokaždé zachytíme konkrétní postavy, kříž, královskou korunu z trní… Někdo píše verše, J. Šerých básní štětcem, rydlem, životem. Skromně, trpělivě a pokorně staví neviditelný obelisk s nápisem „Pravda“, neboť „poznáte Pravdu a Pravda vás osvobodí“, říká Ježíš svým učedníkům.

Květy dobra a květy zla

Opatrované až za hrob. Vzácné, protože úplné vydání Baudelairových Květů zla v podnes nedoceněné knižnici Nesmrtelní. Ilustrační doprovod: Jaroslav Šerých. Musel bych vybrakovat půl knihovny, abych Mistrovi přinesl všechny své knížky a krásné tisky s jeho ilustracemi na podepsání! Hermor Lilia, „Verše tajného básníka“, básník a editor Ivan Slavík pod tímto krásným pseudonymem objevil Františka Bíbla - přímého předchůdce Vladimíra Holana, „Zápisy z prodléní u Kříže“ kněze, básníka a mučedníka Františka Daniela Mertha, syrová balada spisovatelky Margaret Cravenové z prostředí kanadských indiánů "Slyšel jsem sovu zavolat své jméno", přirovnatelná nejspíš jen k Bernanosovu "Deníku venkovského faráře"… A další a další… Ne, všechny mé knížky, v jejichž tiráži čteme Jaroslav Šerých, by se do mého kufříku dozajista nevešly. Tak jsem vzal alespoň jednu z posledních, výbor české mariánské poezie nazvaný „Maria Panno, Matko Slova“… Na stole leží zbrusu nový krásný tisk vyzdobený Šerýchovými mědirytinami: sonety, jež si vyměňoval Michelangelo Buonarroti s počestnou matronou jménem Vittoria Colonna, sonety naplněné životní zkušeností i pečlivě skrývaným citem. Hotov je též grafický doprovod ke Kálidásovu Šesteru ročních počasů po půl století bibliofilsky vydávanému péčí Františka Janáse a Antonína Krejčíře. Kdosi navrhl Ch. Baudelairovi, aby své Květy zla přejmenoval na Květy dobra. Inu, nevím, nevím…, leč skutečnými květy dobra jsou kvítka z kytice Šerýchova interpretačního (ilustračního) mistrovství.

Úžas, bratr mého srdce

„Měl jsem a mám krásný život. Vždycky jsem se probouzel s úžasem nad krásou světa, života, víry, obyčejné lidské lásky. Každý den jsem nad něčím užasl, na každý den jsem se těšil a těším, už pro ten Baudelairovský ‚objev nového‘. Buď veleben úžas, ten opravdový bratr mého srdce!“

Proč ten Ptáček poézie z věty nespadne?

Ivan Diviš. Český básník a malířův přítel. J. Šerých perfektně kopíruje jeho nezaměnitelnou dikci, prudké pohyby i jakousi permanentní naštvanost, s níž vždycky pronášel svá slova. „Von ten Ptáček poézie, vole, přilítne, vole, a zachytí se, ty vole, drápečkem! A pak, vole, vodletí pryč a už nikdy nepřiletí!“

Tomáš Mazáč