VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Do naší galerie patří i autoři, kteří ve svých knihách preferují loveckou tematiku, přičemž přibližují též přírodu popisovaných lokalit. Své místo mezi nimi má i Vladimír Paulišta, známý také jako lovecký průvodce. V české literatuře byl jeho významným předchůdcem Vilém Němec (1857-1942): na lovech v africké divočině často provázel příslušníky rakouské či německé šlechty (včetně členů habsburského rodu) a napsal například knížky V moci pouště (1917), Lovecký souboj (1919), Pod žhavým sluncem (1920), Po stopách a na lovu lvů (1924) nebo Pětadvacet let v Africe (1930).

Vladimír Paulišta pochází z Brna, kde žije i dnes. Studoval na Carnotově lyceu v Dijonu; maturoval však až roku 1941 ve svém rodišti, v němž byl rovněž totálně nasazen, a to ve Škodových závodech. V letech 1945-1948 byl reportérem brněnského rozhlasu, ale poté bezmála dvacet let pracoval jako svářeč. Své znalosti němčiny, angličtiny, ruštiny a francouzštiny uplatňoval jako překladatel a lovecký průvodce Čedoku. V roce 1967 se stal referentem francouzské lovecké kanceláře ORCHAPE, s níž navštívil čtyři desítky zemí nejenom v Evropě, nýbrž i v Asii, Africe a v obou Amerikách. Spolupráci s touto kanceláří ukončil v roce 1983. V dalších letech se věnoval myslivosti, kynologii a psaní knih, spojenému s četnými besedami.

Svůj první text otiskl již v jedenácti letech v Lidových novinách, v jejichž brněnské redakci se při této příležitosti setkal s Karlem Čapkem. Později v denním tisku publikoval příspěvky se sportovní tematikou, neboť se dlouhá léta věnoval košíkové, tenisu a stolnímu tenisu. Pak publikoval hlavně v periodikách zaměřených na myslivost a lov: především v Myslivosti, leč i v časopisech francouzských a švýcarských.

Ve svých knihách zachycuje zážitky a příhody z loveckých výprav, které podnikl v Československu, Maďarsku, Polsku, Finsku, Skotsku, Španělsku či ve Francii, jakož i v několika afrických zemích, na Sibiři, v Mongolsku a Indii, na území Aljašky, Kanady nebo Paraguaye. Popisuje nejenom lovecká dobrodružství, ale i jednotlivé druhy zvířat a přírodní poměry, evokuje svá setkání s místními obyvateli či se známými osobnostmi.

Svůj první knižní titul La chasse en Tchécoslovaquie vydal roku 1967 francouzsky; adresoval ho hlavně zahraničním lovcům, jež informoval o lovné zvěři a způsobech lovu v našich zemích. V roce 1975 přišel s knihou Lovecký průvodce vypravuje. Její první část vyplnil loveckými příběhy z české a slovenské přírody, druhou reportážními skicami z ciziny. V následujícím souboru nazvaném Za zvěří kolem světa (1985) zaznamenal další lovecké akce konané převážně v exotických oblastech, avšak i několik rybářských příhod. Podobně zkoncipoval rovněž svazek Lovci, lovy, zvířata (1989), jehož šestnáct kapitol čtenáře zavádí do dalekých končin i do naší přírody.

V roce 1992 Paulišta k těmto dílům přidal jednak Lovecké povídky, v nichž vedle různých příběhů přiblížil i několik známých lidí, jednak knížku s názvem Svět lovců, obsahující opět lovecké zážitky, vyprávění o zvířatech a zhusta vzdálených zemích. Další kniha Lovecký průvodce vzpomíná (1996) je pozoruhodná tím, že kromě rozličných historek, příhod a úvah o myslivosti zahrnuje názory devíti čtenářů, mezi nimiž jsou i Josef Vágner, Eduard Studnička nebo Josef Hromas. Hlasy známých osobností (třeba Jaromíra Tomečka) zaznívají také v Příbězích loveckých fotografií (1999), v nichž spolu s evokacemi loveckých prožitků autor osvětluje vznik mnoha svých snímků a zároveň píše i o jiných fotografech zvěře. Ostatně četné fotografie ilustrují všechny jeho knížky.

Následující ukázka je přetištěna z knihy Za zvěří kolem světa; její naučný styl napovídá, jak jsou psány i další Paulištovy práce.

Kouzlo sibiřské tajgy

Sibiř je ohraničena na jihu pohořím Altaj, na západě Uralem, na východě Tichým oceánem a na severu Severním ledovým mořem. Žije tam více než 130 druhů živočichů, kteří se nevyskytují už nikde jinde na světě. Bajkalské jezero, či vlastně Bajkalské moře, nazývané také okem Sibiře, doplňuje zvláštní krásu "spící země", což znamená v překladu název Sibir.

Sibiř je tajga, Sibiř je tundra, Sibiř jsou severní pastviny, Sibiř je kraj, kde je možno si nejen představit, ale i uvědomit a vidět nekonečno v praxi.

Obrovská sibiřská země živí ve svých prostorách při Amuru tygry, po celém území pak rosomáky, medvědy, lišky i pesce, vlky, na Altaji kozorožce, argaly a maraly, především pak vzácné "měkké zlato" kožešinové zvěře, mezi níž kralují sobol a hranostaj, veverka, bobr, aklimatizovaní norkové - minkové a ondatra. Lovem této zvěře se zabývá mnoho sibiřských obyvatel - lovců z povolání, ale i lovců sezónních, kteří přijíždějí na Sibiř za výhodných podmínek pouze na lov; není málo těch, kdož očarováni nedotčenou přírodou tam zůstávají natrvalo.

Pojem sibiřského srnce je pro našeho myslivce spojen s představou zvěře s neobyčejně silnou trofejí, stejně jako sibiřský los nebo sob (ten se tam vyskytuje divoce i jako zdomácnělé zvíře), mohutný jelen izjubr, což je východosibiřská rasa jelena evropského, a tajemně žijící kabar. To vše je na Sibiři lovnou zvěří. Přičíst je možno ještě zajíce - běláky, tetřevy, tetřívky, jeřábky a třeba i bělokury rousné.

Lov této zvěře je ovšem zcela odlišný ve srovnání s podmínkami třeba u nás. Je to především nepředstavitelně mnoho kroků a kilometrů nachozených v těžko přístupné, pralesovité a zasněžené tajze. Je to nesmírně únavná každodenní práce lovců, kteří třeba jen obcházejí své nalíčené pasti - většinou železa.

S odstupem času se však na tyto lovy krásně vzpomíná. Zapomene se na únavu a člověk si ze Sibiře vybavuje pouze to krásné. V létě například vidí tajgu prozářenou mnohobarevnými květy, vonícími, až z toho hlava bolí. V krátké době se příroda zalije nekonečnou pestrostí barev, než zase usne pod sněhovou pokrývkou. Zimní tajga má také svou zvláštní krásu, dokonce snad pro tajgu typičtější. Je zasněžená, tichá, bílobílá, současně je však i nebezpečná. Každá sebemenší chybička osamoceného člověka v tajze, ať už z neznalosti nebo z neopatrnosti, může znamenat i smrt.

Přesto je tajga krásná, půvabem oživeným průzračnými říčkami a řekami s nepředstavitelným množstvím nejrůznějších druhů ryb, tvořících poměrně lehce přístupný jídelníček náhodným návštěvníkům i trvalým obyvatelům tajgy. Lov ryb dává totiž životní jistotu na rozdíl od lovu zvěře, který sice poskytuje vzrušující zážitky, méně však jistý úlovek a očekávaný příspěvek do kuchyně.

Sovětští lovci jsou na slovo vzatí lidé v tom nejhezčím smyslu slova. Žijí v tajze a jsou s ní srostlí tak, že znají mnohá její tajemství a dovedou jich pak využít ve prospěch svůj i ostatních. V tajze není vyššího zákona než zákon pomoci jeden druhému. V tajze roste mnoho léčivých rostlin, z nichž se vaří třeba povzbuzující čaje, patří sem také tajemství rybích shromaždišť, ochozů zvěře a podobně. To vše poznali Sibiřané dlouhým a těsným sepětím s přírodou, v níž bývají mnohdy odkázáni pouze sami na sebe, bez naděje na brzkou pomoc. Každý Sibiřan má snad vrozen smysl pro pomoc bližnímu, snad je to vlastnost vypěstovaná a děděná v tvrdých životních podmínkách.

Připravil Jiří Poláček