VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Miloš Spurný - 1978:

Stáli jsme - malá expediční skupina regionálních krajinářských fotografů - na nádvoří Děviček. Postávali jsme, podupávali, čekali na světlo, kryli si uši před ledovým podzimním větrem a dopřávali si výhled na krajinu Podyjí. Mám říci jedinečný výhled? To by bylo moc otřepané. Ale víte jistě, co mám na mysli. Výhled zapsaný v duších a srdcích, pohled, jaký mají Valaši z Javorníka na beskydské kopečky, jaký mají Hanáci ze Sv. Kopečku a jaký měl asi v šerém dávnověku praotec Moravec - dovolte mi, abych vytvořil velkomorovskou verzi slavného českého prapředka - když rozhodl o svém osudu a osudu svého lidu. Počasí vskutku moc nepřálo, valily se těžké mraky a mlžné temno padalo na lesy, na zbytky lesů podél řek. Zcela vlevo se matně leskla hladina právě napouštěné první zdrže „pálavských jezer“. Zde lesy už dávno nebyly a netvořily tedy nějakou krajinně významnou kulisu. Zdrž je obklopena zemědělskými pozemky ve scelených lánech, takže celek je nevýrazná krajinářská nuda. I když jsme nemluvili - fotografové obvykle tak jako rybáři mají moc řečí až při sklence v hospodě - bylo zřejmé, že každý po svém si představuje krajinu druhé zdrže. Až bude bez lesa. Jeden každý srovnával, odhadoval, přenášel a domýšlel si. „Aspoň, že zbude malá kulisa lesa tam v dálce a tuhle vlevo na pravém břehu Jihlavy, že to nebude tak docela fádní jako ta první zdrž!“ řekl jeden a druhý připojil ne moc povzbudivě: „Brzy to budou všechno plantáže rychle rostoucího dřeva! Zdálky ty špejle budou vypadat jak kukuřičné pole a velkou parádu to neudělá.“

Nikdo z nás neměl moc chuti hovořit o krajině třetí zdrže, té největší. Ani jsme se tam moc nedívali. Padne tam zbytek do těch 1 184 hektarů lužního lesa. Zmizí Pansee, zmizí taková místa jako Podkovy, Čapí jezero… Bude to zase voda mezi poli, zbytky luhu zůstanou jen tam vpravo v dálce - u Bulhar a Nejdku, kam už ani nedohlédneš. „Pálavská jezera“ - to je v podstatě rána jihomoravskému luhu. Bez lesa je krajina pustá a prázdná, nedotvořená, chtěl jsem říci nedodělaná, ale dere se na jazyk ten nehorázný vtip, že je krajinářsky úplně dodělaná.

Dovedl v krajině číst

vzpomíná na svého přítele MILOŠE SPURNÉHO fotograf a kameraman Milo Černoušek. RNDr. Miloš Spurný, CSc.,  (1922-1979) byl povoláním rostlinný fyziolog a krajinný ekolog, pokračovatel díla profesorů Vl. Úlehly a J. Calábka ve studiu životních dějů rostlin sběrným filmem. Člověk ryzí a jadrný, jedna z nejvýraznějších postav mezi brněnskými přírodovědci a kumštýři. Od komorní práce ve vědecké laboratoři ČSAV ho to táhlo ven. Zejména krajině jižní Moravy a Českomoravské vrchoviny dokázal objektivy svých fotoaparátů proniknout až na dřeň. Dovedl totiž na své záběry čekat, tak dlouho a trpělivě, dokud světlo nevymodelovalo všechny terénní vlny, pokud neobnažilo všechny pravdy krajiny. Když v roce 1966 založil skupinu REKRAFO (regionálních krajinářských fotografů), měl už za sebou nepřeberné množství  nezaměnitelných portrétů krajiny. Již roku 1960 mu byl udělen titul AFIAP (Artiste Fédération Internationale de l’Art Photographique). Je s podivem, že se dosud žádné nakladatelství nerozhodlo vydat Spurného monografii - dosud se s jeho fotografiemi setkáváme jen jako s ilustracemi některých odborných publikací, v propagačních ochranářských materiálech.

Nezaměnitelný rukopis mají i Spurného přírodovědné filmy - Ze života kavylu peřitého (1962), Českomoravská vysočina (1965), Sbohem, staré řeky (1969), Beskydský prolog (1973), Černovický hájek (1980) a Ze života jedné krajiny (1983) - poslední dva filmy dokončil se spolupracovníky Milo Černoušek. Je velká škoda, že tyto jedinečné studie různých krajinných segmentů nebyly poskytnuty běžné distribuci. Jen občas vytaženy z akademických sejfů k promítání na různých odborných seminářích a vědeckých konferencích, získávají věhlas jen v relativně malém okruhu diváků. Přitom jsou sdílné natolik, že zaujmou a potěší každého ochranářsky zaměřeného milovníka přírody. Vysoká odborná fundovanost je v nich vyvážena odpovídajícím dílem poetického náhledu, v případě filmu Sbohem staré řeky i nezbytným kořením nostalgie. K natáčení právě tohoto filmu se nejraději ve vzpomínkách vrací Milo Černoušek: „… Naším velkým fandou byl akademik Ctibor Blattný a byl to právě on, který dal podnět k realizaci cyklu regionálních filmů pod názvem Kroky naší země“.

Proto zákonitě musel přijít film o připravovaných vodohospodářských úpravách na jižní Moravě, a to v době, kdy se o nich ještě moc nehovořilo. Miloš však již věděl, že padly první stromy lužních lesů. Nevím, zda měl raději Vysočinu nebo jižní Moravu. Spousta fotografií však potvrzuje, že sem, na jih, jezdil každou volnou chvíli. Bylo mu zcela jasné, jaký osud stihne naše milované řeky. Pamatuji se velmi dobře na jeho prohlášení, že „film musíme natočit, i kdyby měl čert na žebráku rajtovat“. Vymyslel pro něj nostalgický název Sbohem, staré řeky. Myslím, že naše pocity byly ve filmu patrné. Při realizaci vznikaly různé potíže, avšak Milošův entusiasmus byl bez hranic. Při filmování jsme zažili mnoho nezapomenutelných příhod. Užírali nás komáři, doslova s nasazením života jsme sjížděli nebezpečné úseky řek na obyčejném gumovém člunu, a to s kamerou, drahými aparáty, filmovým materiálem. Ke kouzelným večerům patřila neodmyslitelná, takřka rituální příprava večeře. A což teprve, když Miloš odněkud vytáhl celý den utajovanou láhev „vysočinského vánku“! Byl to nápoj se zázračnými účinky a mnohokrát nás „podržel“. Vím, že to byly v podstatě jeřabiny s přemrzlými trnkami a při večerním popíjení se pak krásně „mudrovalo“ o tom, co ještě musíme udělat. Také jsme filmovali z letadla, roztřepaného Brigadýra, které mělo vysazené dveře a Miloš mě přivazoval k sedadlu jakousi šňůrou od prádla. Denně jsme byli ve vzduchu čtyři pět hodin a měli tak možnost spatřit všechno to, co jižní Morava nabízí a odkrývá jen svým nejvěrnějším… Tak tedy, staré řeky, sbohem.

Byla to nečekaná rána, když jsme museli koncem července roku 1979 říci sbohem i Miloši Spurnému. RNDr. Miloš Spurný, CSc., by se dožil 12. října 1987 65 let.

Vybral Jan Lacina