Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Tragikomedie ochrany přírody

Tomáš Grim, č. 4/2024, s. 2-5, pro předplatitele

Dostat pořádný kartáč není na škodu

Pavel Pechoušek, Vilém Jurek, č. 4/2024, s. 10-12, pro předplatitele

Populace versus druhy

Mojmír Vlašín, č. 4/2024, s. 29, pro předplatitele

Reportáž opožděná o třicet pět let

Václav Štěpánek, č. 4/2024, s. 34-37, pro předplatitele

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Samotínské husy


Stanislav Hausvater, č. 2/2006, s. 17

Šel jsem krajem u Samotína, toho na české straně. Měl jsem s sebou fotoaparát. Musel jsem je vyfotit, neboť to byl jev nebývalý - husy. Pod vsí na potůčku je rybník. Celá kolonie jich tam byla. Praly se, jak se odborně říká v jedné písni, některé odpočívaly, jiné zase kejhaly. Když mne spatřily, začaly kejhat všechny, asi jako kdysi v keltských dobách, kdy svým křikem zburcovaly hlídky a zachránily tak římský Kapitol.

Nafotil jsem několik snímků. O jednom z nich pravil přítel - "imprese jménem samotínské husy". Toto přirovnání mne potěšilo, snímek se opravdu povedl - zelené houští, náznak vody, bílé husy a v pozadí řada samotínských chalup. Toto se stalo před několika lety. Šel jsem těmi místy nedávno, husy jsem nespatřil, ptal jsem se strýce, copak tady už nikdo nemá husy? "Nemá," odpověděl. Na otázku proč, pokrčil rameny a pravil: "Nemá, protože nemá." Husy tedy zmizely z míst, o kterých jsem věděl, že se tam ještě vyskytují. Vyhynuly podobně jako jiné druhy žijící volně v přírodě.

Z jiného soudku. Jedu ráno na kole do práce do okresního města. To je zahaleno v mlze. Na východě to podivně zrudne. Vyvalí se sluneční kotouč. Je celý rudý, jakoby přetopený. Je krvavý, ano jako zalitý krví. Hned jsem si vzpomněl na pasáž z románu Quo vadis. Než Nero zapálil Řím, zapadající slunce zářilo rudě, v predzvěsti obrovského požáru, v předzvěsti neštěstí, v předzvěsti krve. Do toho mohutně řvali lvi ve zvěřincích, těšíce se na lid zavřený v kobkách amfiteátru, jehož údělem bylo stát se kořistí šelem. Mnoho současných západů a východů slunce je podobno těm, které popisuje autor onoho velkého románu.

Dnešní situace mi připomíná popisovanou atmosféru. Posuďte sami. Sedím u švagra na zahradě. Západ slunce podobný tomu východu, o kterém jsem se už zmínil. Podivná tíseň na mne padá. A do toho mohutné zařvání. Říkám-li mohutné, myslím skutečně mohutné. To jeden motorkář prohrábl svého originál harleye. Burácení se neslo pod večerem ztichlé vsi. Mnohokrát se opakovalo. Dotyčného asi uspokojoval efekt rozléhajícího se řevu. Tíseň se změnila v strach, podobenství v románu v přítomné reálie.

Za pár týdnů přišly ničivé povodně, válečný stav. Padali lidé, zvířata, domy, stromy. Uvědomil jsem si, že válečný stav trvá stále. Vždy proti sobě bojuje člověk. Sám proti sobě. Začne to tím krvavým východem, každý den dusno, déšť, bouře, která vzduch nepročistí, naopak, krvavý západ a dusná noc. Ano, jsme ve vlastnoručně zbudovaném skleníku, stromy odcházejí jeden druh za druhým, houbové choroby ničí vegetaci i lid.

Husy zachránily Kapitol, kdo zachrání nás?

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu