Čtení na tyto dny

Chalupy

Nedoslýchavé chalupy
v soumraku
a povídají si
měděnkovými hlasy něco zšeřelého,
už velmi dávno zapomenutého.

Na plotě zvlhlá vůně léta visí -

Za humny chlad
a netopýr.

Přes obzor safírová pšenice se řine
z natrženého pytle tajemství - 

(Josef Suchý)

 

Nebýt jen andělem. Básník, grafik a řezbář Jan Slovák


Tomáš Mazáč, č. 2/2006, s. 19

Prolog

Tak zvaný moderní člověk, syn techniky a světové války, nejdřív začal nenávidět Boha. Poté ostatní lidi. Nakonec sám sebe. V zrcadle rozbitém na střepy (což má prý znamenat sedm let neštěstí) zračila se každé ráno jeho stále stejná bludná tvář. Nejmíň stokrát. Z jeho dětských modlitbiček a proseb vlastně už nic nezůstalo. A přece něco. Kaplička, studánka, pramen, fragmenty loretánské litanie z pradávné květnové pouti, nábožná oslovení Panny Marie, Matky Boží, "ženy oděné Sluncem". Svou básnickou silou dokáží strhnout i skeptika.

I. epocha: Věži z kosti slonové

Luhačovické zálesí v únoru. Lesy, kopce a sníh. Připadá nám, že tady byl odjakživa. Že nikdy neroztaje. Pravěký sníh, pod nímž dozajista spočívají kosti mamutů. Sníh, kterému tady, v Provodově pod Maleniskem, bylo tak dobře, až z toho usnul. Těžký jak svědomí otcovraha prolamuje střechy stodol. V zdejším Hrbáčkově mlýně zůstává básník, grafik a řezbář Jan Slovák. Se svou ženou a dětmi a domácími zvířaty. V ochraňující dlani své rodiny, jako desítiletí před ním staroříšský vydavatel Dobrého díla Josef Florian nebo básník, překladatel a grafik Bohuslav Reynek z Petrkova. Hlubokou spiritualitou své tvorby se oběma mužům J. Slovák více než podobá. A nejen jí. Je stejně pokorný vůči nezbytným všednodenním povinnostem, nástrahám osudu, jakož i vúči všem Božím tajemstvím; je laskavý, průzračně laskavý. Spolu se svými třemi dětmi vymýšlí pohádky. Poezii žitou. Nedělá "kumšt", tvoří: spontánně, vážně a zaujatě, jako dýchá, jako se ráno probouzí. Připomínající dítě, kreslící ukazováčkem do sněhu všecko, co se mu v noci zdálo. Vzdor rozličným praktickým nástrahám volí život v ústraní, dobře si vědom toho, že ve světlech velkého města snadno člověk ztratí víru, že se v něm dá zemřít, aniž by si toho kdokoli všiml, že chodci, ve dne v noci proudící po rušných třídách, jen znásobují fatální lidskou samotu. Takovýmto, žel nemnohým, umělcům čistého srdce se Pán Bůh odměňuje tak, že se jejich tvůrčí práce a vezdejší život ustavičně slévají v jedinou řeku, jejíhož konce nedohlédneš. Slova básní v té řece splývají s obrazy. Obrazy s nebem. A blaze rtům, jež se z ní napijí! Budou pak žízniti na věky po všelikých věcech jednoduchých, prostých.

II. epocha: Dome zlatý

Jen tak mimoděk, z velikánského kufru vytahuje J. Slovák své linořezy. S ostychem, s jakým de facto neradi dobýváme z hlubin našeho času svou milostnou korespondenci, svůj intimní deník, neumělý obrázek někdy z druhé obecné. Tráva a stromy, muž, žena, Ukřižovaný mezi dvěma lotry, Madona s Dítětem, Pieta. Svými sytými, robustními obrysy se přibližují prastarému umění přírodních národů, které tolik miloval Josef Čapek. K baladickým dřevořezům nešťastného Paula Gauguina nalezeným na Tahiti generálem Štefánikem. Ikonická důstojnost. Hutné barvy tmavnoucí v čerň, v matečnou tmu předcházející každému opravdovému zrození. Uprostřed těchto fascinujících výjevů se dnes a denně zápasí, o pravdu, o lásku, o život, o všechno. "Nepustím tě, Leč mi požehnáš!" Barvami se šetří, šetří se pojmenováními jednotlivých grafických listů, dokonce i papírem. Rub nejedné grafiky nejdřív pokreslily umělcovy děti a vůbec to nevadí. Golgotu střídá Ráj, zahrada se stromy, žebříky a jablíčky. Potichu děje se příběh, tlumeně znějí písně beze slov. Ohlédáš se za sebe, jako by ses chtěl někam vrátit... Těžko říct, co výtvarníka nutí ještě jednou, třeba i po letech, zasáhnout do již "hotového" díla. Složitým monotypem i prajednoduchým máchnutím štětcem. Jako by tím vzpomínal... Takto vznikají náročně koncipované, originální artefakty. Ale i tyto skvosty je Jan Slovák, zahlédne-li v návštěvníkových očích sebemenší záblesk opravdového zájmu, ochoten beze všeho darovat, což je slovo dneska už téměř neznámé. Nezištně obdarovat, udělat bližnímu radost, potěšit jej, umenšit jeho smutek a splín, dát mu naději. Takto se dává chléb a sklenice vody. Dokonce i vězňům...

V mizivých nákladech tištěné grafické listy Jana Slováka jako by pokračovaly jeho patriarchálně sošnou postavou, jeho tváří, opevněnou mohutným plnovousem, jeho rukama, říkáte si, že na tak jemnou práci přece jen trochu moc velkýma, hrubýma. A očima, upřeně vyhlížejícíma zázrak. Dýše z nich poctivost starých dobrých časů, kdy se sliby plnily, viníci se přiznávali a řeky tekly, jak se jim chtělo. J. Slovák nechce být jen zasněným andělem Božím, touží se stát, je rovněž člověkem, srdčitým, sršícím, prýštícím, hořícím a snícím člověkem. Tady. Teď. V přítomném okamžiku.

III. epocha: Příčino naší radosti

Jan Slovák ryje do linolea písmena, jako by to byly obrazy. Slova básní, svých vlastních i oblíbených autorů, Rilka, Reynka, Holana píše čitelně, ba krasopisně, nevýslovně pomalým, slavnostním kaligrafickým písmem, jakým psával i Josef Florian a Jakub Deml. Takovéto básně pak již nepotřebují žádné ilustrace. Ony samy jsou si totiž obrazem, natolik věrným, že jim skutečně věříme.

Slovákovy krátké básně v próze znějí, jako by s námi jejich autor mluvil, jako by nám nezaměnitelným nářečím svých provodovských sousedů vyprávěl pokaždé jiný příběh. Příběh bez konce. Jen náš úžas je jeho amen. Básník vypráví z chuti vyprávět, z radosti a pro radost. Protože jinak nemůže. Jeho věty - verše jsou natolik kompaktní, tak pevně stojí na stránce přitisknuty k sobě navzájem, že už se mezi ně nic nevejde, ani čárka, ani tečka ani prstýnek kroužku nad "u", prostě a jednoduše nic, načisto nic. Takovéto básně čítám nejraději.

Epilog

Od teplých kamen v kuchyni Hrbáčkova mlýna se nám nechce odejít. Ale Jan Slovák musí do Zlína, do školy, v níž vyučuje dějepisu, anglickému jazyku a občanské výchově, a my zpět do Brna. Po půlhodince cesty hladní zastavujeme u koliby. Před námi Lopeník a Mikulčin vrch, krajina v dálce se otevírá do Pováží, do Bošácké doliny, kde podle líčení jednoho z nás vanou větry podobné alpským fénům, bůhvíproč podněcujícím v lidech úzkost až sebevražednou. Pojednou jsem si uvědomil, že právě na tomto místě, na tomto širém prostranství, právě v tuto chvíli skončil se můj život a moje láska, nezáleží na tom, kolik na této zemi ještě prožiju a protrpím let. Nalezl jsem místo, kde rozdrtí mé srdce. Ale co když je Bůh větší než moje srdce?!

Tomáš Mazáč

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu