VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Brněnská výtvarnice Stáňa Bártová je, jak sama říká, posedlá havrany. Tak také nazvala předvánoční výstavu svých fotografií, instalovanou v Domě ochránců přírody v Brně od 13. prosince 2005. Co zřejmě autorku uhranulo - a není v tom sama - jsou desetitisícová hejna havranů přeletující za soumraku na svoje lesní nocoviště. Černé svištící a manévrující mraky na večerním nebi, které lze fotografovat stále a stále. Vybrat z tohoto vytržení jen střízlivý počet snímků na výstavu není jednoduché, ale výtvarný cit výběru fotografií, jejich grafický doprovod a nevšední vernisáž úspěšně regulovaly posedlost tématem. Výstava dala podnět k shromáždění informací, které o zimujících havranech v Brně existují. První větší zprávu o nich uveřejnil brněnský učitel Franz Zdobnitzky v roce 1906, tedy právě před 100 lety. Pak až v 60.-80. letech minulého století o jejich nocování a zejména pozoruhodných každodenních přesunech mezi nocovištěm a potravními zdroji uveřejnili důkladné publikace Z. Hubálek a V. Kubík. Spolu s různými nepublikovanými a spíše nahodilými poznatky tak máme k dispozici celkem plastický obraz zimního života havranů na Brněnsku. Úvodem snad ještě základní odpovědi na časté otázky: Havran není samec od vrány, vrány na Brněnsku netvoří hejna, černá vrána je tu jen výjimečným a ojedinělým zjevem, šedá vrána je snadno k poznání. V zimních hejnech havranů jsou časté jen kavky, menší, s šedou hlavou, často se ozývající odlišným hlasem. Zejména v době příletu rozeznáme snadno staré havrany od mladých podle holé světlé kůže kolem zobáku.

První hejna havranů se v Brně objeví téměř na den 15. října každého roku. Jejich počet rychle vzrůstá a přes zimu jsou havrani v Brně asi nejnápadnější a nejpočetnější ptáci. V prvé půli března pak se počty začnou snižovat, ale kolem 15. března náhle téměř všichni zbývající zmizí. Zcela ojediněle si začátkem jara postaví někteří havrani i hnízdo z větví na vysokých stromech, ale i od něho ptáci náhle zmizí, delší dobu někdy zůstanou ve městě zřejmě jen zranění jedinci. Dosud je záhadou, proč v zemědělských nížinách jižní Moravy je jediná hnízdní kolonie havranů na Znojemsku, když hnízdí běžně na jihozápadním Slovensku, ve Slezsku, v Polabí, odedávna hnízdí i uprostřed Prahy a nedávno se nastěhovali i do Českých Budějovic. V Brně zimující havrani pocházejí podle výsledků kroužkování z pásu mezi ohbím Volhy před Uralem přes Bělorusko a jižní Polsko.

Havrani upoutávají v Brně pozornost i pravidelným denním rytmem svého života. Ráno mezi 6.-8. hodinou přiletí od jihu, usednou na strom, antény, okraje budov, po chvíli slétají na zem a začnou hledat potravu. Doba příletu se posunuje podle východu slunce a ovlivňují ji i meteorologické podmínky každého dne. Již od poledne začínají havrani přeletovat k jihu a soustřeďovat se postupně na stále větší a větší shromaždiště na polích. Poslední shromaždiště leží již blízko nocoviště někde u Židlochovic a sem přiletují proudy deseti tisíců havranů i z dalších stran, z teritoria zhruba mezi Hustopečemi, Pohořelicemi, Ivančicemi, Tišnovem a Slavkovem. Za soumraku během několika minut se masa havranů zvedne a přeletí na nocovištní stromy v Knížecím lese jižně od Židlochovic. Další podobná a někdy ještě větší zimní nocoviště havranů, zimujících na Moravě, leží v lužních lesích u Jevišovky a v Pomoraví. Občas zůstávají na nocování menší počty havranů i mimo hlavní nocoviště, ale tato satelitní nocoviště přetrvávají zpravidla jen krátkou dobu.

Ze srovnání s publikací Zdobnitzkého z roku 1906 je možné odvodit, co se na zvycích zimujících havranů za sto let změnilo. Zvýšily se především počty, což místně souvisí patrně s větším množstvím potravy, především produkovaných odpadků. Hlavně se však měnila poloha nocovišť. Zatímco prvním nocovištěm, ještě vlastně za městem, byl hřbitov na Kounicově ulici (dnes Tyršův sad), s rozšiřováním města se havrani posouvali dále na jih: do Černovického hájku, kde ostatně občas nocují menší počty ještě dodnes, do 60. let do Popovické bažantnice u Rajhradu a nakonec tedy až pod Židlochovice.

Potravou havranů může být téměř vše, hlavními zdroji v zimě jsou proto zejména odpadky - zbytky chleba, masa, zeleniny, ovoce, prostě havrani zkoušejí vše. Jakmile havran objeví nějakou potravu, což se ukazuje v jeho chování, okamžitě se k němu začínají slétat havrani, kteří ho vidí, a jejich přelet zjišťují a následují okamžitě další havrani z okolí. První havran se musí mít moc na pozoru, aby o svůj objev nepřišel. Město je na zdroje potravy mnohem bohatší než venkovská krajina a přizpůsobení k tomu je patrné nejen v početnosti, ale projevuje se i v chování havranů. Zejména tzv. úniková vzdálenost - tedy na jakou vzdálenost k sobě havrani připustí například člověka - je ve městě nesrovnatelně menší než v přírodě. Soužití s civilizací vede ke vzniku i dalších návyků na kulturní krajinu. Na silnicích sbírají havrani i sůl používanou k solení, zajímavá je záliba havranů v požírání objektů z gumy, nápadnými v šedé vrstvě trusu a vývržků pod nocovištními stromy. Přelety na nocoviště jsou často doprovázeny kroužením hejna ve vzdušném víru. Zda je to spojeno s využíváním termických vzestupných proudů, není známo, ovšem například kavky si v podobných proudech rády skutečně akrobatickými lety hrají.

Havrani svou barvou, hlasem i obrovskými hejny nejsou některým lidem sympatičtí, na druhé straně si u mnohých získávají sympatie především svým chováním - ostatně všichni ptáci čeledi krkavcovitých patří k ptákům s nejvyšší inteligencí. Část antipatií k havranům a jejich spojení s čaroději je asi nutné přičíst záměně havrana s krkavcem - to byli ptáci, kteří oblétávali ve středověku šibenice s viselci. Na stejné záměně je ostatně založen i český překlad známé básně Edgara Allana Poe "Havran" nebo Zaorálkem citované lidové úsloví "Havránky krmí (visí na šibenici)". Jinak havran je pták hodný a neškodný a v lidových úslovích je spojován především s černou barvou (havraní vlas). Neboť slovanské mudrosloví praví (Čelakovský), že "nepomůže havranu mýdlo ani mrtvému kadidlo".