VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pavel Hnilička: Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů. ERA, Brno, 2006

Všichni jsme to zažili. Vyjeli jsme si za město a tam, namísto žírného pole, kolonie nových rodinných domků. Často za plotem, ojediněle lze vidět psa, který plot obíhá, výjimečně - ale ne u nás - s vlastní vrátnicí. Nikdy je nezakryjí stromy, protože z nich padá listí. K holiči, k doktorovi, do práce a pro kvasnice je nutno vyjíždět do blízkého města nebo městečka. Tyto shluky rodinných domů (dále RD) se nazývají různě: satelitní městečka, suburbie, kolonie, také urban sprawl, což v překladu znamená sídelní kaše. "Sídelní kaše" je také název nedávno vyšlé knihy P. Hniličky. Je překladem jeho práce, kterou napsal během svého pobytu na škole architektury v Curychu.

Domnívám se, že touto knihou se autorovi podařilo přesunout do středu našeho zorného pole problém, jehož závažnost jsme patrně podcenili, totiž, že to, co občas zahlédneme z oken auta nebo vlaku na okraji města nejsou jen shluky podivných RD jako možné nedopatření územního plánu, ale symptomy choroby, která je u nás sice v počátcích, ale zato se rychle šíří prostředím, které za branami města postrádá názor na další rozvoj.

Podle autora je třeba hledat prapůvod tohoto jevu v ideích a koncepcích 19. a 20. století. Tyto myšlenkové proudy byly reakcí na zhoršené životní podmínky města v éře průmyslové revoluce. Prosazovaly prostorovou rozlehlost měst, nízkou hustotu zástavby - to vše v zájmu ozdravění prostředí - a konečně zónování, jímž by mělo být důsledně separováno bydlení od ostatních funkcí města. Významní urbanisté té doby, jako např. Le Corbusier, mj. zavrhovali ulici i náměstí, do té doby nejtypičtější znaky města.

Snížení hustoty zástavby a zónování bylo ve 2. pol. 20. stol. podrobeno kritice, ale k obecné nápravě nedošlo, ba naopak. Na významu nabyl RD a jeho vlastnictví se stalo životním snem velké části populace. V očích vlastníka RD převažovaly a dodnes převažují jeho výhody (tj. právní jistoty, pocity nezávislosti a osobní svobody, návaznost zahrady apod.) nad nevýhodami, které jsou zjevnější v nových koloniích (tj. prodlužující se dojížďka za prací a veškerým vybavením, izolovanost a nesoběstačnost ve smyslu kulturním a společenském apod.).

Pocity obyvatele předměstských kolonií jsou ovšem malým problémem ve srovnání s těmi, které realizací lokality vznikají v přilehlém městě. Každý z jeho obyvatel musí totiž doplácet na realizaci přístupových cest a infrastruktury, městská parkoviště ani dimenze dosavadního vybavení nestačí apod. Představa, že noví obyvatelé přispějí daněmi do obecní pokladny, se ukazuje lichá, protože jejich firmy sídlí jinde. A je tu další problém. Pokud podobných lokalit na obvodu města bude stále přibývat - zatím se tak děje podél hlavních komunikací - vznikne území, které není ani městem, ani vesnicí, ani volnou krajinou. Ztratí se regionální rozdíly i rozdíly mezi státy. Nikde vížka kostela, boží muka, strom.

Příslušná komise EU k tomu již v roce 1990 sdělila: "Rozvoj předměstí je vnímán jako hrozba dosud fungujících měst a spokojeného života v nich. Vzhledem k absenci veřejného života, nízkému počtu kulturních aktivit, vizuální jednotvárnosti a časovým ztrátám při dojíždění je periferie vnímána jako neúspěch."

Údaje o závislosti dojížďky autem na hustotě obyvatelstva přejímá autor ze zahraničních studií. Platí, že auto je nezbytné, pokud bydlíme v kolonii o hustotě 30-40 obyv./ha, protože hromadnou dopravu lze zavést až při hustotě vyšší než 50 obyv./ha. Hustoty, jak jinak, jsou jedním z hlavních témat práce, a tak se dozvídáme - mimo popsaných způsobů jejího výpočtu - zajímavé údaje, např., že řadová výstavba RD v Holandsku vykazuje hodnotu 250-300 (pro srovnání Paříž 700 nebo pražské Vinohrady 324), kdežto současné kolonie alarmujících 10-30 obyv./ha. Hustota obyvatel ve známé památkově chráněné vesnici Plástovice (70 obyv./ha), ale i jinde, zjevně usměrnila autorovu pozornost k vesnické zástavbě obecně. Konstatuje, že vesnice, za daleko vyšších hustot než mají současné kolonie RD, poskytuje navíc osobité prostředí, náves jako centrum se základním vybavením a často stavěné "hákové" (úhlové) lidové domy, jejichž řazením vzniká taková intimita prostředí, o níž se obyvatelům volně stojících RD ani nesní. Vesnice je inspirativní i v jiném ohledu. Mnohé z nich totiž dodnes těží z jasného zakládacího schématu, dnes bychom řekli zastavovacího plánu, který nakreslil úředník někdy v průběhu 19. stol.

Závěrečné kapitoly knihy, které by šlo označit svodným názvem "a jak dál", jsou hledáním východisek z dané situace. Přitom autor i čtenář jsou si vědomi, že náprava nespočívá jen v navržení lepšího "zastavováku", ale především v docílení změny myšlení. Z těchto závěrečných kapitol si dovolím citovat některá doporučení:

• Hustota zástavby předměstských lokalit RD by měla narůst ze současných 10-30 obyv. na 80-100 obyv./ha. To znamená zahuštění.
• Předměstské lokality potřebují vlastní centrum; při tom mít na mysli, že ze samostatně stojících RD nelze vytvořit ani ulici ani náměstí.
• Jest se zamyslet nad právní ochranou stavebníků samostatně stojících RD, která dnes vede k tomu, že se domy od sebe vzdalují, aniž by to jejich obytnosti přineslo výhody.
• Za hlavní ekologické kritérium se nepovažuje použití slámy nebo hlíny apod., ale životnost stavby a požadavek, aby se po 20-30 letech nestala sociálně nepřijatelnou.
• Místem pro bydlení není jen byt, ale i veřejný venkovní prostor.
• Zastavovací plán musí vykazovat o řád vyšší životnost, než je životnost domů.

Každý, kdo knihu přečetl, tuší, že problém v ní popsaný se netýká jen měst, ale stejnou měrou i volné krajiny. Je naléhavý zejména v této době, kdy přestalo platit heslo o hroudách, které nesmějí přijít nazmar. V boji proti "sídelní kaši" nebude stačit munice v podobě systémů ekologické stability, chráněných území přírody, Natury apod., ale bude třeba komplexního názoru na území za branami města v zájmu jeho optimálního rozvoje. V době, kdy se dá všechno obejít a kdy také závaznost územích plánů začíná trouchnivět, si pojem krajinný plán netroufám ani zašeptat.

Jarmila Kocourková