VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Je obecně známo, že většina chráněných území nezachycuje původní a nedotčený stav přírody, ale je výsledkem různě intenzivní činnosti člověka v minulosti. Je rovněž nesporné, že bez tisíce let trvajících antropogenních vlivů by evropská krajina byla mnohem jednotvárnější a neoplývala by zdaleka takovou diverzitou rostlinných a živočišných druhů. Z toho logicky vyplývá a realita posledních desetiletí to dokazuje, že naprostá většina chráněných území (kromě pralesních klimaxů, rašelinišť a některých území nad horní hranicí lesa) vyžaduje větší nebo menší regulační zásahy. To se týká jak nelesních území (stepní lada a skalní stepi, mezofilní až hygrofilní louky, mokřady), tak mnoha lesních rezervací. Zatímco o nutnosti regulovat vývoj nelesních území panuje až na ojedinělé výkřiky zastánců konzervativní (bezzásahové) ochrany vcelku shoda, v případě lesních rezervací již situace není tak jasná a jednoduchá. Zastánci bezzásahového vývoje a ti, kteří volají po určité péči, bývají v tomto případě často v rovnováze. A mnohdy je skutečně velmi těžké rozhodnout, zda je vhodnější udržovat území ve stavu, který odráží určitý způsob hospodaření obvykle s vysokou druhovou diverzitou, nebo naopak zvolit jednodušší možnost a ponechat rezervaci bezzásahovému vývoji směřujícímu k přírodnímu lesu s rizikem poklesu druhové diverzity včetně úbytku druhů významných z hlediska ochrany přírody. Přes tyto částečné neshody obvykle tedy není problém v tom, zda regulační zásahy v chráněných územích provádět či nikoli, ale spíše jakým způsobem, jak radikálně a kdy.

Botanikové versus zoologové

Péči o chráněná území mají obvykle v rukou botanikové, kteří jsou různě ochotni naslouchat a akceptovat požadavky zoologů. Na jedné straně je to pochopitelné, protože vegetace vytváří základ pro existenci ostatních organismů, na druhé straně to zas tak úplně logické není, protože:

1. v biocenóze se velmi přibližně vyskytuje asi desetkrát více druhů živočichů než rostlin;
2. zapojení živočichů je mnohem složitější a mnohostrannější než u rostlin - jednoduše řečeno, někde přijímají potravu, jinde odpočívají, sluní se, přenocují, páří se a rozmnožují, vyvíjejí se apod.;
3. živočichové reagují na zásahy do svého prostředí mnohem citlivěji a rychleji než rostliny;
4. téhož stavu rostlinného společenstva lze dosáhnout různými způsoby, při kterých může být výsledné složení zoocenózy značně odlišné.

Z uvedených faktů musí být každému zřejmé, že pokud budeme chtít zachovat v chráněných územích druhově bohaté zoocenózy, musí plán péče akceptovat ekologické nároky přítomných druhů živočichů a zvláště těch ochranářsky významných. Pokud to tak nebude, půjde o genocidu desítek nebo stovek zvláště hmyzích druhů, jak jsme ostatně svědky v některých rezervacích v uplynulých letech. Ale pěkně popořádku.

Většina dnešních chráněných území byla zhruba do čtyřicátých let 20. století, některé ještě trochu později, nějak obhospodařována. Nelesní území byla spásána nebo kosena, v lesích doznívalo výmladkové hospodaření nebo pastva. S vyhlášením rezervací i celkovými změnami evropského zemědělství a lesnictví tyto činnosti většinou ustaly a chráněná území se začala regenerovat z těchto zásahů. Druhová diverzita v nich rostla (tehdy ještě existovaly dostačující koridory k migraci místně likvidovaných druhů) a podle pamětníků i literárních dokladů byla nejvyšší od konce padesátých do poloviny šedesátých let. To znamená, že druhové bohatství nebylo největší ve chvíli ukončení lidských aktivit, ale o nějakých 10-15 let později. Nakonec i z blízké jižní Evropy známe, že zejména pastva je činnost značně devastující a společenstvo (míněno celé, nikoli jen fytocenóza) se po jejím ukončení dlouhá léta a jen pozvolna obnovuje. Od sedmdesátých let, tj. teprve zhruba až po 20 letech, se v mnoha chráněných územích začalo negativně projevovat zarůstání a v návaznosti na změny ve fytocenóze a utváření biotopu se měnily i zoocenózy. Živočišné druhy nízkých xerotermofilních porostů byly postupně nahrazeny druhy travních a keřových společenstev, druhy mezofilních až hygrofilních kosených luk byly vystřídány druhy charakteristickými pro vysokobylinnou vegetaci a v lesích téměř zmizely (některé úplně) druhy světlomilné a převládly druhy temných vysokokmenných porostů. Tohle se odehrálo v průběhu dalších 20 let, přičemž ve většině chráněných území se v té době z hlediska péče nic nedělo.

Příliš aktivní péče

Až na výjimky (bělokarpatské louky, místní likvidace porostů keřů) teprve od devadesátých let přechází ochrana přírody od převážně konzervativního přístupu k aktivní péči. Jenomže mezitím už došlo ke zmíněné změně druhové skladby. Po 40 letech bez zásahů dominují druhy, které zásahy nesnášejí a jsou jimi značně postiženy. Zbytkové populace vymírajících druhů, které management vyžadují, jsou postiženy rovněž, protože prováděné zásahy jsou příliš razantní a velkoplošné. Navíc se tyto druhy už dnes nemají odkud přistěhovat. Mnohá chráněná území v důsledku celoplošného jednotného managementu ztrácejí heterogenitu a připomínají svou úpravou parky - nízko střižená vegetace, upravené keře, chůze návštěvníků pouze po vyznačených cestách je považována za samozřejmost. A právě volný pohyb osob a jejich nejrůznější aktivity vedoucí k lokálnímu sešlapávání a narušení vegetace by byly v mnoha chráněných územích velmi prospěšné. Co kdyby se např. na Tabulové hoře nebo na Pouzdřanské stepi objevily tabulky "Nechoďte po vyznačených cestách, ale rozptylte se po terénu"? To by bylo zřejmě nepřijatelné, ale přínosné, naopak velkoplošné kosení nebo pastva jsou zcela "v pořádku", i když masově likvidují mnohé druhy. Je zjevné, že frekvence regulačních zásahů v chráněných územích musí odpovídat rychlosti negativních sukcesních změn. Tam, kde se tyto změny (jak dokládají fakta) projeví po 10-20 letech, stačí provádět opatření ve stejných intervalech, nikoli každoročně. Když už je zásah prováděn, není možné se uspokojit rčením "však něco zůstane nepokoseno". Musí to být přesně naopak, tj. jen něco může být pokoseno. Pokud si charakter společenstva v chráněném území vyžaduje každoroční péči (např. některé typy luk), pak je nepřípustné, aby byla kosena nebo spasena současně celá plocha. V každé roční době je regulačním zásahem postiženo značné množství druhů živočichů. Je-li zásah proveden na polovině plochy, může být zlikvidována nebo poškozena polovina populace dotčených druhů. Při malé rozloze mnoha chráněných území a jejich izolaci už může likvidace poloviny populace ohrozit některé druhy na přežití. Jenomže většina chráněných území se ošetřuje téměř na celé ploše (kromě směšně malých zbytků). Při zásahu takto provedeném jednou za 5 nebo 10 let se stačí populace postižených druhů obnovit, při každoročním zásahu toho nejsou schopny.

Nevhodný managment

Jen několik z mnoha konkrétních příkladů. V posledních letech jsou ze značné části pravidelně kosena četná významná chráněná území jižní Moravy (Kamenný vrch u Kurdějova, Liščí vrch u Sedlce, Tabulová hora aj.). V suchém létě 2004 již po červencovém pokosení nedošlo k obnově vegetace, což bylo pro mnohé druhy a celé skupiny hmyzu (zejména blanokřídlí a motýli) zničující. Můra kovolesklec piplový (Euchalcia consona) se vyvíjí pouze na piple osmahlé. Většina míst výskytu této vzácné můry je u nás v rezervacích, které jsou dnes v létě koseny. Housenky, které jsou v červenci na rostlinách, po pokosení hynou hladem. V roce 2000 byl nově na území České republiky zjištěn drobníček Trifurcula silviae známý jen z několika míst ve střední Evropě. Byl nalezen na Tabulové hoře, na Pouzdřanské stepi a na Kamenném vrchu u Kurdějova. Samička klade vajíčka v červenci na lodyhy vičence, po pokosení všechny vylíhlé housenky hynou. V roce 2004 již uvedený druh nebyl na zmíněných lokalitách nalezen. Pravděpodobně nebyl zcela zlikvidován, ale nějakou dobu potrvá, než se jeho populační hustota opět obnoví - jenomže tentýž zásah byl přes upozornění proveden na těchže lokalitách i v roce 2005. Bohužel včetně míst s nízkou xerotermofilní vegetací, která kosení vůbec nevyžadují. Kamenný vrch u Kurdějova je jedním z několika míst výskytu kriticky ohroženého modráska ligrusového (Polyommatus damon) v České republice. Letním kosením nebo pastvou je jeho populace silně decimována. Jak je to možné, vždyť jde o chráněné území a zmíněný modrásek patří k jeho největším skvostům? Neměla by být péče přizpůsobena právě takovým druhům? Na vlhkých krvavcových loukách nedaleko Horky nad Moravou se vyskytoval (jediné známé místo na Moravě) drobníček Stigmella sanguisorbae. Jeho samička klade v červnu vajíčka na listy v horní části lodyh krvavce. Housenky se z nich líhnou až na podzim, takže letní kosení je pro tento druh katastrofou. V průběhu devadesátých let byly uvedené louky několikrát v létě pokoseny a od té doby tam tento druh nebyl pozorován. Dva celoevropsky ohrožené druhy modrásků zařazené do několika mezinárodních konvencí včetně programu Natura, modrásek bahenní (Maculinea nausithous) a m. očkovaný (M. teleius) jsou na tom podobně. Kladou vajíčka do květů krvavce a pokud jsou louky pečlivě a pravidelně koseny, jsou jejich populace postupně zlikvidovány. Jak je to možné, když jde o druhy, jejichž ochrana (a odpovídající péče o místa výskytu) by měla být prioritní, je ukládána legislativně a tohle se děje dokonce v chráněných územích?

Na závěr se nabízí ještě několik otázek. Proč se provádějí ekonomicky nákladné a technicky náročné zásahy každý rok, když pro uchování stávající diverzity by byly dostačující po několika letech? Proč samotná ochrana přírody organizuje a hradí zásahy poškozující chráněná území a některé ohrožené druhy, když podle zákona o ochraně přírody a krajiny má právě možnému ohrožení populací zabránit? Proč jsou naopak jiné zásahy, které by nic nestály, nepřípustné? Samozřejmě, že pro každé chráněné území je nutné zpracovat konkrétní a jedinečný plán péče se znalostí místní situace, přesto lze formulovat několik obecně platných zásad:

1. Při zpracovávání plánu péče je nutné akceptovat potřeby všech skupin organismů.
2. Frekvence a rozsah zásahů musí být v souladu s rychlostí negativních sukcesních změn.
3. Zásah podporující rozvoj určitého druhu nebo skupiny druhů nesmí být pro jiné druhy zničující.
4. Čím je zásah drastičtější, tím je nutné jej provést na menší až zanedbatelné ploše vzhledem k celku (pastva a kosení jsou zásahy velmi drastické a polovina území není zanedbatelná část).

Bylo by velmi smutné, kdybychom museli za pár let konstatovat, že řada ochranářsky významných druhů vymizela z našeho území právě v důsledku nevhodného managementu v chráněných územích.

Zdeněk Laštůvka