VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Idylický obrázek z hor: Po upravené trati se trousí hloučky lyžařů. Jedni usilovně bruslí, druzí dávají přednost klasice, čili stopě. Náhle však zavyje motor ve vysokých otáčkách a všichni horempádem uskakují na okraje cesty, nebo se pro jistotu drápou do hlubokého sněhu. Po průjezdu sněžného skútru si postěžují na rámus, zápach, na nebezpečnost těch benzinových potvor, vrátí se ke skatingu nebo do stopy a jedou dál. Dokud se skútr nevrací - s naloženým spolujezdcem, sjezdovými lyžemi v držáku, nebo se kolem neřítí skupina sportovních strojů - jen tak na vyjížďce. Ty jsou nejnebezpečnější. Jejich řidiči se vyžívají v opojení rychlostí, na kterou nemusejí vynaložit téměř žádnou sílu. Zaberou třeba i celou šířku cesty, rozryjí nákladně upravované stopy. Ohrožují lyžaře i chodce, plaší zvěř. Kromě provozovatelů běžeckých nebo i sjezdových tratí si na ně kvůli rušení klidu a nebezpečí srážky stěžují obyvatelé horských středisek i myslivci.

Vlastní zkušenost autora článku ze střetu se skútrem patří k těm dražším: operace roztříštěného kolena, devět měsíců pracovní neschopnosti, trvalé následky; policejní vyšetřování, soudy. To vše následovalo po taktické chybě při pokusu o vykázání zprvu stojící skupiny skútrařů z vlastního pozemku ve III. zóně Krkonošského národního parku. Pachatel byl dopaden díky zpětnému zrcátku, které při kolizi o autora urazil. V soudní síni bylo zřejmé, že jízdou kompenzoval nedostatek vzrůstu a svalstva, patrně silně atrofovaného. Byl odsouzen k podmíněnému trestu za ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci. Ještě před posledním jednáním odvolacího soudu (více než rok a půl od události) už se vesele podílel na provozováni půjčovny skútrů.

Skútr sloužící jako pracovní lze snadno rozpoznat, už podle stylu jízdy, od strojů jedoucích pro zábavu řidiče. Skútr pracovní obvykle nepostrádá registrační tabulku. Majitel mívá povolení pro vjezd na lesní cestu, do chráněného území.

Nepovolená jízda na skútrech v chráněném území je obtížně řešitelným přestupkem. Vysoké rychlosti - u silných strojů se udává konstrukční rychlost okolo 200 km/h - umožňují jezdcům během chvíle urazit značné vzdálenosti. Registrační značku obvykle zaplácá sníh, odletující od pásu. Některé skútry registrovány vůbec nejsou. Zastavovat je při zachování bezpečnosti stráže přírody nelze, stojící je časově náročné vyhledávat. Styk s arogantními, agresivními jezdci je nepříjemný a vyžaduje často policejní asistenci. Větší část divočejších jízd se odehrává v noci, kdy stráž přírody obvykle nemá službu. Koná-li se speciální akce, pokud možno ve spolupráci s policií, nemusí být opět nikdo přistižen, protože skútraření není - naštěstí - zábavou masovou (ceny sněžných skútrů odpovídají zhruba cenám osobních automobilů) a je provozováno dosti nepravidelně.

Sledování početnosti jízd je tedy obtížné. V posledních zimách, bohatých na sníh, se jezdci částečně přesunuli do podhůří. Na polích a lukách Podkrkonoší vede nepočítaně stop skútrů i terénních čtyřkolek. Záleží na lokalitě - tam, kde se hostinský rozhodne specializovat v létě na motorkáře a v zimě na skútristy, je o problémy postaráno. Zvlášť po pijatyce.

Jízda na skútru se čím dál tím častěji objevuje v nabídkách horských hotelů. Někdy s dovětkem, že se jezdí pouze na povolených cestách. Ale na jakých, když na silnici se obvykle nesmí (většinou není pokryta sněhem) a moc to ani nejde (sníh bývá pokryt kamenitým posypem)? Když povolení zní nejvýš na zásobování boudy, nikoli na komerční jízdy?

Podívejme se na obvyklý mediální obraz zimní krajiny. Je to jen pozadí sportovních výkonů nebo nějakého kýženého výrobku. Počátky skútraření je třeba hledat zde, ve vnímání krajiny jako sportoviště bez mantinelů. V komfortním, technicistním způsobu rekreace, kdy si do krajiny bereme s sebou veškeré výdobytky městského pohodlí.

Jiří Bašta - autor je redaktorem časopisu Krkonoše - Jizerské hory