VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Putování či sjíždění noční krajinou je velmi působivé, obojí patří k nejhezčím zážitkům z hor. Noční horská krajina může být oproti té denní tajemnější a monumentálnější. Ne všude je ale dostupná - na většině míst jí nedominuje horské panorama, nýbrž různá umělá světla, často ve značných dálkách. Loni v zimě jsem se účastnil projektu výzkumu nočních Krkonoš, v rámci kterého jsme řadu takových scén zaznamenali a okomentovali (viz http://amper.ped.muni.cz/noc/krnap).

Obce či majitelé krkonošských bud si zatím moc neuvědomují, že užíváním silných lamp svým horám škodí. Sebehorší veřejné osvětlení či světla na horských boudách ovšem "blednou" ve srovnání se současným fenoménem: umělým osvětlením sjezdovek, jež je vždy silné, s lampami namířenými daleko za sjezdovku a navíc bílé - tedy nepřiměřené večerní době. I z kilometrových dálek je natolik oslnivé, že v daném směru bývají vidět pouze řady lamp. Za nimi se ztrácejí siluety hor, mohutné horské boudy, nemluvě o hvězdách nad sjezdovkou.

Přestože je řada lamp skryta za hřebenem, vytváří novou dominantu: světelný vzdušný zámek, kopuli klenoucí se nad horami. Světelné čepice nad takovými sjezdovkami bývají stejně světlé jako nebe nad Brnem s jeho desítkami tisíc lamp.

Jedna horší než druhá V Krkonoších je řada osvětlených sjezdovek, jedna horší než druhá. Jejich úhrnný vliv je značný: pokud se na nich večer svítí, je za bezoblačných bezměsíčných večerů obloha nad horami čtyřikrát světlejší než v přírodě. Oproti přírodním podmínkám je rozdíl ještě větší, když je nad horami souvislá vrstva oblačnosti. Je-li v přírodě zataženo, je za bezměsíčné noci pořádná tma. Taková, že i přizpůsobený zrak vidí stěží na cestu. V Krkonoších ale za zatažených zimních večerů tma není, dá se dokonce venku číst, nejsou-li písmena moc malá. Světla je jako při dorůstajícím Měsíci (několik setin luxu), jenomže je rozplizlé, beze stínů. Vypnutím sjezdovek jej ubude na polovinu až třetinu.

Není ovšem sjezdovka jako sjezdovka. Nejen, že jsou různě velké, rozdílná je také průměrná intenzita jejich osvětlení. Ta činí někde dva luxy, jinde tři, běžně však deset luxů. Ještě vyšší průměrné intenzity osvětlení se bohužel vyskytují právě na největších sjezdovkách: na Hromovce ve Špindlerově Mlýně je to dvacet luxů, na Javoru v Peci třicet luxů a na sjezdovce Protěž na úbočí Černé hory nad Janskými Lázněmi dokonce padesát luxů! Když člověk na té či oné sjezdovce stojí, vůbec si množství světla neuvědomí, oči se přizpůsobí. Vinou obrovských intenzit osvětlení jsou jmenované sjezdovky největšími zdroji znečištění národního parku. Všechny další sjezdovky dohromady, stejně jako běžné veřejné osvětlení, narušují noční prostředí Krkonoš méně.

Sviť měsíčku, sviť

Je večerní lyžování slučitelné s posláním národního parku? V něm se přece, alespoň v jeho prvních zónách, má zachovávat přírodní prostředí. Mnozí lidé se domnívají, že lyžování při umělém osvětlení je módní nesmysl. Příjmům krkonošských obyvatel a obcí nepomáhá - místo aby lidé utráceli za pořádné večeře, utrácejí za lanovky a vleky. Lyžařské aktivity se jen posouvají z rána na večer. Po světě je mnoho lyžařských center, kde s večerem provoz na sjezdovkách končí. Pár nocí za zimu ovšem k lyžování přece jen využijí: za noci, kdy je úplněk. Ten je dostatečně silný - je-li jasno - jeden dva dny do měsíce. Lyžaři to berou jako svátek: projíždí se pohádkovou, snovou krajinou zalitou měsíčním světlem. Intenzita úplňkového osvětlení je přitom jedna desetina luxu, výjimečně (svah obrácený k Měsíci, který je přesně v úplňku) může dosáhnout dvou desetin luxu. Osvětlení je ovšem rovnoměrné, jednosměrné, každá nerovnost vrhá ostrý stín, krásně se při něm jezdí. Vzácné přírodní noční osvětlení popsané kvality je nápovědou, jak správně svítit uměle. Světlo musí být rovnoměrné a dobře směrované, vrhat pěkné stíny a nesvítit do očí. V americkém Coloradu provedl tým pod vedením Nancy Clanton (expertky na sportovní osvětlování) výzkum, při němž nainstalovali kvalitní umělé osvětlení, u něhož mohli měnit intenzitu. Lyžařů začátečníků, rekreačních lyžařů i závodníků se ptali, jestli jim světlo stačilo. Pokud intenzita osvětlení dosáhla tří desetin luxu, nikdo si nepřál více.

Teorie vidění je ve shodě s tímto výzkumem Pro potřebnou rychlost reakcí a zrakovou náročnost orientace při lyžování je intenzita osvětlení bílého terénu třemi desetinami luxu (sníh pohlcuje jen asi třináct procent světla) postačující. Jakákoliv plocha, jejíž jas je vyšší než jas nejslaběji osvětlených míst sjezdovky, je ke škodě věci: orientaci lyžařů jen ztěžuje a kazí adaptaci zraku. Obvyklé osvětlení sjezdovek je nerovnoměrné, blízko lamp bývá desetkrát intenzivnější než dál od nich. Lyžaři se pak zdá, že ve vzdálenějších místech "je nějaká tma". Přidat světlo ale nepomůže: zůstanou-li některá místa osvětlená desetkrát slaběji než jiná, bude v nich tma pořád. Pomůže jen ubrat světla v oněch maximech. Pak se dříve tmavá místa krásně "rozsvítí". Navíc nezávisle na tom, zda jsou osvětleny třetinou luxu, jedním luxem nebo deseti luxy.

Tři desetiny luxu

Při terénním výzkumu jsme rovnoměrně osvětlené plochy našli - byly dostatečně daleko od lamp, na opačném kraji široké sjezdovky. Byla to západní část sjezdovky Javor v Peci pod Sněžkou (západně od vleku byly vloni tři luxy) a východní část sjezdovky Vurmovka ve Vítkovicích (ta měla tři až pět desetin luxu). V obou případech se jim lyžaři nevyhýbali, ačkoliv jiné části sjezdovky byly osvětlené řádově silněji. Slabé, ale rovnoměrné osvětlení jim připadalo vyhovující.

Osvětlování intenzitou od tří desetin luxu do půl luxu je nejen dostatečné, ale i slučitelné s posláním národního parku. V rozporu je pouze tam, kde by osvětlená plocha výrazně narušovala přírodní noční panoráma hor nebo se stala nežádoucí antropogenní dominantou. Navazuje-li ale sjezdovka na souvislou zástavbu vybavenou veřejným osvětlením, jde většinou jen o to, aby emise světla, které sjezdovka přidá, byly dostatečně malé. Za limit pro dostatečně malé imise jsme zvolili osvětlení, které působí Venuše, nejjasnější noční přírodní zdroj světla, není-li na nebi Měsíc. Jde jen o desetitisícinu luxu. Stejné osvětlení je v nenarušené přírodě za zatažené bezměsíčné noci. Zvolený limit znamená, že antropogenní imise by v krajním případě mohly osvětlení krajiny zdvojnásobit (tedy zvýšit přírodní úroveň o sto procent). Nepřesáhne-li velikost osvětlované oblasti dva hektary, pak již ve vzdálenosti tří kilometrů od sjezdovky může být tento limit splněn.

Pokud ovšem světlo jinam než na sjezdovku nepůjde - lampy nebudou z míst mimo sjezdovku vůbec vidět. Toho se dá dosáhnout jen dostatečně velkými vnějšími kryty, které mohou směrovat světlo lamp na vzdálená místa sjezdovky a vyloučit silné svícení na sníh pod lampou, tedy zajistit kýženou rovnoměrnost osvětlení (a absenci oslnění). Pro osvětlení dvou hektarů třemi až pěti desetinami luxu stačí světelný tok osm tisíc lumenů, jenž lze zajistit pomocí výbojek o úhrnném příkonu dvě stě wattů či žárovkami o celkovém příkonu jeden kilowatt. Osvětlit sjezdovku tímto příkonem je přijatelné už tři kilometry od nejcennějších částí Krkonoš. Mezi sjezdovkami se bohužel žádný dobrý příklad nenajde, každá z nich je největším zdrojem světelného znečištění ve své lokalitě.

Obnova nočních Krkonoš

S obnovou nočních Krkonoš by se mělo začít na všech osvětlených sjezdovkách. Tři velké, které jsem už jmenoval, si ale zaslouží zvláštní pozornost, protože se na nich svítí nejsilněji. U Hromovky ve Špindlerově Mlýně je nutné přidat k lampám rozměrné venkovní kryty. Většina světla lamp na Hromovce totiž vinou velkého náklonu dopadá mimo sjezdovku (extrémní náklon tam zajišťuje relativně dobrou rovnoměrnost osvětlení). Lampy svítí přímo na Kozí hřbety a nad ně, jiné pak na vzduch po proudu Labe. Vnější kryty sníží i oslňování lyžařů. Na Javoru v Peci je to obdobné, tam je ale třeba také změnit směrování lamp, aby nevytvářely na sněhu pod sebou skvrny až dvacetkrát světlejší než místa uprostřed sjezdovky. Dosavadní přímé svícení lamp z Javoru ke Studniční hoře (a od letošní sezony i ke Sněžce) způsobuje pozoruhodný jev: z panoramatu hor Studniční horu vymaže. To když se její svah stane stejně světlý jako nebe nad Polskem. Silueta Studniční hory se znovu objevuje až pozdě večer, po vypnutí osvětlení Javoru. Rovnoměrnost osvětlení je nutné výrazně zlepšit i u nově osvětleného svahu Černé hory, na sjezdovce Protěž. I tam se maxima osvětlení dostávají na dvě stě luxů (viz letošní zpráva pro KRNAP, http://amper.ped.muni.cz/noc/krnap/2006). Krkonoším by pomohlo, kdyby maxima osvětlení na Protěži nepřekračovala úrovně, které se tam nyní vyskytují jako minimální (deset luxů). Pořád by to bylo řádově více než opravdu přijatelný limit půl luxu (ten by nezpůsoboval velké narušení prostředí v nejbližší první zóně parku, v případě sjezdovky Protěž tedy na Černohorském rašeliništi).

Hromovka, Javor i Protěž jsou veliké osvětlené plochy, a přestože se docílí, že světlo z lamp nepůjde nikam mimo ně, zůstanou hlavními zdroji znečištění. Do doby, než místo desítkami luxů a kilowattů budou osvětlovány desetinami luxu a stovkami wattů. Až se to podaří, může se noční lyžování stát pěkným kamínkem v mozaice, co nám hory nabízejí. Přestane být molochem, jehož vinou jiné půvaby Krkonoš mizí jeden za druhým.

RNDr. Jan Hollan - Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně