VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Připsáno Jitčině kolegyni paní Ludmile M. na rozloučenou

"Ten lev tě kousne, uvidíš, a poteče ti 'červená'!," tak nás přece varovaly naše maminky, když jsme byli ještě dětmi a v zoologické zahradě chtěli pošťuchovat poněkud unyle se tvářícího krále zvířat. A právě ona "červená" - krelv neteče, nemůže téct jen z těl lidských anebo zvířecích, čas od času krvácejí rovněž stromy, louky, květiny... Je krev hrušky se svou těžkou sladkostí tekoucí do úst a rovněž krev oblak plačících v podobě dešťových kapek svlažujících pel našich starých lásek krásek marných. Každý strom je živou bytostí, ronící začátkem podzimu barevné slzy padajícího listí. Nejsi-li sdostatek opravdový, abys toto všechno vnímal, nikoli, neprojdeš těsnou branou věčnosti. Ba nespočineš ani na její hrabalovsky útulné hrázi...

Brněnská umělecká fotografka JITKA HAVLOVÁ je především básnířkou, což je protimluv toliko zdánlivý. Proč? Inu proto, že své fotky nevyvolává, leč básní. Stejně tak to u této, mnohostranné tvůrčí osobnosti chodí s autorskými šperky z leštěných kravských rohů, kůže a kamene a s překrásnými, něžnými malbami na hedvábí. Touto, obávám se, že pořád jaksi nedostatečnou, charakteristikou se dostáváme na dlaň naší spolehlivější, důkladnější minulosti, kdy básník jaksi samozřejmě rozlišoval mezi básněním veršem, básněním prosou a básněním obrazem a dechem, a vzpomínkou a štětcem a tužidlem na vlasy a kuním štětcem a havraním brkem (básníku Vladimíre Holane, vzpomínáte?...). Shrnujeme. Všestranně umělecky tvořivým lidem, k nimž poprávu patří i naše výtvarnice, bychom mohli, a měli!, říkat básníci, naproti tomu lidem sázejícím povýtce na exaktní vědění historici, resp. polyhistorové. Obojí je užitečné, obojí je úžasné!!!

POD BIČEM FOTOGRAFIE. Veliký český básník Jan Zahradníček - podotýkám, že básník bez přívlastku, ať už duchovního, či dokonce konfesního!! - za války napsal a v exklusivních Knihách Řádu též vydal strhující sbírku milostné lyriky nazvanou "Pod bičem milostným". Snad mi dáte zapravdu, že v moderní české poesii vůbec bychom stěží našli tak naléhavý název, tak šťastné i zoufalé zvolání. A s touže naléhavostí, s jakou se v pro náš národ tak nelehké době vyznával básník, fotí Jitka Havlová nejraději krajinu uvnitř krajiny, krajinu skrytou. V epoše návratů k černobílé se nestydí za barvy, v epoše, kdy skoro všichni přísahají na bezproblémový digitál, se nestydí za poctivou zrcadlovku, a konečně v postmoderní epoše, kdy splývá všechno se vším, za jednoznačnost, za prostotu... Za pokoru a přemýšlivost tikající v jejích fotografiích přírodních detailů jako ty nejdražší švýcarské hodiny (anebo naše srdce?!). Vždycky říkávám, že ten, kdo tvoří tak důkladně, přesně, pracně a nadto s takovou nevýslovnou pomalostí jako paní Havlová, se ani do nejdelší smrti nemůže volným kumštem uživit. Vždyť fotografií, kterým tato něžná, ze své nejvlastnější podstaty křehká a plachá perfekcionistka nakonec přece jen dovolí vstoupiti do světa, je do roka hrstka, tak akorát na několik komorních výstav. Tu poslední měla J. H. v renomované brněnské galerii Kabinet letos v zimě a vyšel k ní dokonce výpravný celobarevný knižní katalog, věc to na našich uměleckých nekomerčních luzích věru nevídaná.

FOTOGENICKÉ KRAJINY J. H. nepotřebují lidskou postavu, ba ani tu zvířecí, snad s jedinou výjimkou: tolik opečovávaným a milovaným autorčiným pejskem (leč i ten v nich bytuje spíše svým zrcadlením, odrazem, obrazem, vzpomínkou). Ptáte se proč? Inu proto, že by příliš hluční, těkaví a popíraví a popínaví a hloupí lidé překáželi jejich tichu. Jejich příběhům bez konce...

DOZAJISTA by se nyní patřilo zobrazit v neumělých střípcích neumělých slov Jitku H. - člověka, snad ji i o nějaký ten autoportrétík požádat... Ale to bych si dal! Navýsost skromná, citlivá a introvertní umělkyně nezvyklá se o sobě ani příliš bavit, natož se nechat chválit, by se mnou kvůli tomu určitě nemluvila nejmíň rok. A to by byla škoda. Její ani tak ne. Daleko víc moje.

Tomáš Mazáč