VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Hlavní cestou pro záchranu našich orchidejí je vytvoření sítě chráněných ploch společně se zajištěním jejich správného managementu. Naskýtá se poměrně složitá a doposud ne spolehlivě vyřešená otázka, zda je možné k tomuto cíli přispět i pomocí umělé kultivace orchidejí. Pro potřeby jejich následného vysazení na vhodná stanoviště v rámci reintrodukčních či záchranných projektů je třeba překonat několik kritických momentů:

Klíčení semen

a jejich následná kultivace in vitro (v laboratorních podmínkách) je v současnosti pravděpodobně jednou z nejvíce probádaných oblastí celého procesu. Přesto však pokusům o vyklíčení doposud vzdorují zejména plně mykotrofní druhy a rovněž některé oddenkaté orchideje. Klíčení semen našich orchidejí se provádí (velmi podobně jako u tropických orchidejí) asymbioticky in vitro. Jako alternativa existuje způsob symbiotického výsevu in vitro nebo výsev semen k matečním rostlinám pěstovaným v kultuře.

Klíčením semen orchidejí mírného pásma se zabývá celá řada nadšených amatérů, pro které je velkou výzvou a samozřejmě též zajímavou hrou. Na internetových stránkách existují např. německá nebo belgická diskusní fóra, kde si pěstitelé vyměňují své často obtížně získané zkušenosti. Jejich činnost je však komplikována mezinárodní úmluvou CITES, která z důvodu tzv. předběžné opatrnosti zakazuje i sběr semen.

Přenos semenáčků do vnějšího prostředí

umělé kultury (nikoliv do přírody) je dalším kritickým okamžikem. Slabé rostlinky se musí vyrovnat s prvním náporem patogenů. Míra úspěšnosti silně závisí na vegetační fázi, použitém substrátu a vhodných okolních podmínkách (teplota, vlhkost, světlo aj.). Dá se však říci, že i tato etapa je obecně řešitelná.

Pěstování dospělých rostlin

se daří u hlíznatých a části oddenkatých orchidejí. Převážně neúspěšné jsou pokusy o kultivaci silně až plně mykotrofních druhů, z nichž některé postrádají chlorofyl. Bylo zveřejněno mnoho substrátů, které měly zajistit úspěšné pěstování, ale bohužel výsledky byly nereprodukovatelné, příp. jen dočasné. Kořeny našich orchidejí jsou totiž velmi náchylné na hnilobu, jejíž příčinou jsou zatím neidentifikované patogenní mikroorganismy, snad houby nebo bakterie.

Zdá se (vyplývá to např. ze zkušeností amatérských pěstitelů na německém orchidejovém fóru), že hnilobě kořenů orchidejí lze zabránit vytvořením vhodného edafonu v pěstební nádobě, a to pomocí hub (které však nemají nic společného s mykorhizou). Tyto houby fungují jako antibiotická ochrana proti patogenním organismům. V Německu se např. prodává substrát obsahující zárodky některých hub, přičemž němečtí pěstitelé mají s tímto substrátem velmi dobré zkušenosti. Tento substrát lze napodobit tak, že se do osvědčeného substrátu přidávají např. kousky tlejícího dřeva s myceliem dřevokazných hub.

Přenos kultivovaných rostlin do přírody

Nad poslední fází úspěšného navrácení kultivovaných rostlin na příhodná stanoviště dnes visí zřejmě největší počet otazníků, neboť o tématu existují pouze nejasné a kusé zprávy bez důležitých detailů o dosažených výsledcích. Problematikou se již několik let zabývá Královská botanická zahrada Kew Gardens ve Velké Británii, avšak výsledky realizovaných projektů nejsou veřejně dostupné z obav o další osudy zachráněných lokalit. Jako nejúčinnější se dle některých pramenů jeví vysazování co nejsilnějších dospělých rostlin. Problém je v tom, že dospělá rostlina potřebuje v přírodě takové podmínky, aby nenastávalo uhnívání kořenů.

Celý proces pěstování evropských terestrických orchidejí v umělé kultuře od semen až po dospělé květuschopné rostliny obsahuje mnohá úskalí, jimž vévodí především závěrečná fáze reintrodukce na vhodná přírodní stanoviště. Proto se alespoň pro začátek jeví jako užitečnější posilování stávajících populací orchidejí na lokalitách umělým opylováním zbývajících rostlin nebo ještě lépe rozséváním semen z rostlin pěstovaných v kultuře. Současně je však třeba mít na paměti nejen možnost záchrany druhu jako takového, ale hlavně uchování mnohdy ojedinělého genofondu regionálně až místně charakteristických typů. Je tedy možné použít semena z rostliny z jiné lokality, ale nesmí dojít k záměně např. s jiným poddruhem, příp. k vysévání semen kříženců, což nemá se zachováním genofondu nic společného.

Je nasnadě, že touto činností by se měly zabývat především autorizované vědecké instituce, nejlépe botanické zahrady ve spolupráci s orgány ochrany přírody. V současné praxi se v Evropě touto problematikou pro její obtížnost a náročnost na čas zabývají převážně nadšení amatéři, jejichž zásluhou byla hranice možností posunuta značně dopředu. Jejich činnost v oboru množení orchidejí in vitro snižuje tlak pěstitelů na přírodní lokality. Současně jsou v rámci některých evropských projektů využívány jejich možnosti a zkušenosti k získání reintrodukčního materiálu, a to jak v dostatečném množství, tak i v odpovídající kvalitě. Přes svoji pro ochranu orchidejí prospěšnou činnost se však paradoxně mohou někdy dostat do rozporu s úmluvou CITES.

Ing. Stanislav Gloc (1944) a Ing. Pavel Heger (1976) - členové Orchidea klubu Brno, s.gloc(zavináč)quick.cz, pavelheger(zavináč)centrum.cz