|
Vstup pro předplatitele: |
Jít zrána prachem polní cesty bosý
a stanout tváří v tvář
vyjevenému koroptvímu kuřátku
už sotva se mi poštěstí.
Vždyť dávno chodím ulicí,
kde nezavadíš o kapičku rosy.
Však míjím příliš hlučná náměstí.
A potkám-li trs jílku v dlažbě,
což asi zdejším sotva něco říká,
postačí, abych oči přimhouřil,
a slyším koroptvičku opiově tikat.
(Josef Suchý)
Trvalým krédem celoživotního vědeckého pracovníka v entomologii, mamaliologii a ekologii, doc. Ing. Dr. Jaroslava Pelikána, DrSc. (* 22. 4. 1926), ve vztahu k ochraně přírody bylo úsloví "nemá cenu něco dělat, lidstvo stejně vymře". Častěji vyjádřil druhou část úsloví poněkud lapidárněji, slovníkem téměř mladistvým. Proč tedy ho vůbec zmiňovat, respektive oslavovat na stránkách časopisu věnovaného ochraně přírody a kulturnímu vztahu ke krajině? Asi proto, že skepse týkající se vztahu člověka k přírodě, krajině a vůbec k jeho vlastnímu životnímu prostředí nepřevážila nikdy u Slávka Pelikána nad energií a zájmem, s jakým "rval přírodě tajemství" a "jako lev bil o mříže naší zoologie". Nebyl to však pouze jeho rustikální slovník se spisovným využíváním dobových klišé, který bylo vždy potěšením poslouchat. Jeho řeč odrážela především všestranné znalosti, které měl ve všech již zmíněných oborech a které byly založeny na pragmatickém fundamentu dětství na venkově a školení zemědělského inženýra. Proto nutný přechod odbornosti z úspěšného entomologa na neméně úspěšného mamaliologa po nástupu do Ústavu pro výzkum obratlovců ČSAV v Brně v r. 1954 umožnil doc. Pelikánovi stát se v 60. letech jednou ze zakládajících postav naší tehdy se formující ekologie a tím vlastně i fundamentů pro vědecky podloženou ochranu přírody. A kromě toho jeho osobní vlastnosti a jejich přínos dělají z doc. Pelikána člověka, se kterým se rád setká každý, kdo má rád přírodu. Takže ještě dlouhá léta!
Karel Hudec