Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Dvě domovské krajiny


Jan W. Jongepier, č. 1/2010, str. 10-11

Co byste si vybrali? Pohoří, které se vyznačuje táhlými kopci s listnatými (ale bohužel i nepůvodními smrkovými) lesy, květnatými loukami, malebnými vesnicemi obklopenými sady a políčky, malou rozlohou povrchových vod, ale i živým folklorem? Nebo téměř dokonale plochou a otevřenou krajinu s rovnými stromořadími a uměle vysázenými lesy, kde převažují desetihektarová pole a kulturní pastviny oddělené příkopy, a to celé ohraničené hrázemi nebo dunami a mořem nebo širokými ústími řek.

Přestože jsou tyto dvě krajiny téměř protikladné, mám v obou pocit domova. K Bílým Karpatům jsem si vytvořil vztah od jejich objevení v 80. letech minulého století a od jara 1989 bydlím na jejich okraji. V nizozemské provincii Zeeland jsem vyrostl a do roku 1989 pracoval, cestoval, botanizoval. Jen někdy jsem se tehdy ptal sám sebe, kde jinde bych v Nizozemsku mohl být doma, kdybych se musel odstěhovat, a vytvořil si názor: ve velkém městě určitě ne, v katolických provinciích Brabant nebo Limburg také ne, ale oblast velkých řek (Maas, Rýn) se mi zamlouvala.

Osudem mi však ta „normální“, plochá, kulturní, (pře)uspořádaná zeelandská krajina byla vyměněna za kopcovitou, přírodou bohatou část jihovýchodní Moravy nazvanou Bílé Karpaty. A jako každý emigrant jsem se pak všemu odlišnému musel přizpůsobit. Nejen, že jsem se musel naučit nový jazyk a akceptovat jiné vzorce chování či zmenšený výběr zboží, ale také se přizpůsobit ježdění na kole po silnicích, které neprovázely cyklostezky (mluvím o začátku 90. let) a kde byl cyklista automobilisty vnímán jako rušící, nepřátelský prvek.

Cizinec má tendenci svou nutnou adaptaci jinému kraji a jiným mravům vidět převážně záporně. Přál by si, aby se místní lidé v mnohém přizpůsobili jeho normám. V mém případě třeba, aby se Moravané naučili věci organizovat stejně disciplinovaně jako Nizozemci. V některých případech však nutno přiznat, že určité odchylky od zeelandského normálu lze vlastně hodnotit jako kladné. Jeden příklad. Přes vysokou kulturnost tamní krajiny má provincie Zeeland i řadu přírodních rezervací, nejcennější jsou bezesporu duny a přímořská slaniska. Navštívit je však nebývá jednoduché, protože rezervace jsou oplocené ostnatým drátem a opatřené nápisy „Vstup zakázán“ - z hlediska zranitelnosti přírody a v souvislosti s často malými výměrami rezervací asi oprávněně. Zde, v České republice, může občan do chráněné přírody volně vstoupit, pokud se samozřejmě drží základních pravidel. Tato svoboda existovala kupodivu i v době komunismu.

Mnoho nizozemských příbuzných a kamarádů předpokládalo, že mně bude chybět moře, duny, pláže. Naopak moravští spoluobčané si mysleli, že se mi bude líbit zdejší přírodní kopcovitá krajina víc než ty pravidelné plochy. Ani to první, ani to druhé se nestalo. Nejsem totiž člověk, který se ve vysokých horách kochá výhledy na zasněžené hřebeny v kontrastu s azurovou oblohou. Krajinu poznávám a pamatuji si především podle jejích drobných projevů. Nedívávám se vodorovně kolem sebe, ale většinou dolů - na to, co tam roste. Vzpomínky na jakékoliv území jsou proto často spojené s objevem nějaké typicky místní rostliny nebo i druhu, který jsem tam poprvé „live“ uviděl. A tak když myslím na bělokarpatské louky, vidím kvetoucí orchideje, Váté písky u Bzence pro mě znamenají především kavyl písečný nebo silenku (knotovku) lepkavou a břehy řeky Moravy jsou místem, kde rád vidím (i když nepůvodní, mírně invazní) štětinec laločnatý. A svůj první pobyt v Malé Fatře pořád spojuji s loukou s česnekem kýlnatým.

Výskyt každého druhu vypovídá o tom, nejen v jaké krajině, ale i v jakém biotopu se člověk pohybuje. Méně známé je, že to neplatí jen pro vyšší rostliny, popř. mechorosty a lišejníky, ale také pro houby. Kontrast mezi Zeelandem a jižní Moravou je patrný i v mykoflóře. Zatímco v provincii Zeeland převažují saprofytické (vyživující se hnijícími látkami) druhy hub, jako například strmělky, žampiony, křehutky a hnojníky, a mykorhizní hřiby a holubinky se vyskytují spíše výjimečně, v Bílých Karpatech vystupuje řada druhů hřibů i na louky a nízká vlhkost potlačuje tvorbu plodnic jmenovaných saprofytů.

Nicméně, mezi svými starými diapozitivy a současnými digitálními fotografiemi mám i nějaké snímky krajin, většinou tedy s rostlinami v popředí. Jednoduchá analýza ukazuje, že v nich jsou nejvíce zastoupené ty cizokrajné (snímky z dovolených), ale také je tam řada krajinářských pohledů z jihovýchodní Moravy, zatímco krajiny z provincie Zeeland téměř chybějí. Závěrem z tohoto srovnání je, že Bílé Karpaty mají zřejmě místa, jejichž krajina vykazuje něco navíc, co člověka okouzluje. Ať už se jedná o parkovitý ráz národní přírodní rezervace Čertoryje a dalších maloplošných chráněných území, nebo o mozaikovité rozložení Moravských Kopanic. Tyto krajiny mají ještě svou „původní“ velkou pestrost, přirozenou nepravidelnost, výšku, šířku i hloubku - vlastnosti, které mnoho krajin, kde člověk intenzivněji moderně působí, už ztratilo. V Zeelandu něco z toho mají pouze duny, pokud nejsou kolonizovány rekreačními zařízeními, nebo staré zbytky ostrovů, které nebyly zmeliorovány. Poldry se vyznačují dlouhými rovnými čárami. Výškové rozdíly jsou nulové, zeleň je vysazená v pravidelných vzorcích. Nejfotogeničtější je snad přímořská jarní nebo podzimní obloha.

Mohu tedy konstatovat, že jihovýchodní Morava krajinářsky jasně vyhrává. Přesto však zůstávají i ploché nizozemské krajiny místem, kde se cítím doma. Ostatně také v České republice zbývá z těch starých kouzelných krajin, byť člověkem vytvořených, jen málo a převažují velké monotónní prvky - lány, louky a pastviny bez zeleně, smrkové porosty. Proto jsem rád, že žiji tak blízko Bílým Karpatům.


Ing. Jan W. Jongepier (1951) - učitel angličtiny, koordinátor environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO), amatér botanik a mykolog, redaktor časopisu Bílé-Biele Karpaty. Je spoluautorem publikací Komentovaný seznam cévnatých rostlin Bílých Karpat (2006), Atlas rozšíření cévnatých rostlin CHKO Bílé Karpaty (2006), Louky Bílých Karpat (2008).

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu