VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jel jsem orat do Bartoušova k Janu Blažkovi, letitému známému naší rodiny, políčko za chalupou. Na jaře jedu k němu zasadit brambory, na podzim zorat líchu. Tedy ne že bych tuto činnost, jak pravil kdysi Bohuslav Reynek, dělal z nějakého amatérského zájmu, ale velmi mne přitahuje to UR neboli PRA na tom všem. A tak v rámci získání alespoň minima samostatnosti zakoupil jsem před lety hříbě. Když dorostlo v tažné zvíře, naučil jsem jej pracoval a začal nekonečný koloběh prací - na jaře zasít jetel, zasadit brambor, vláčení, proorávání a nakonec na podzim vyorávání, no a orba a mezitím pro dřevo, neboť samostatnost tkví i v nezávislosti na energetických zdrojích. A za ta léta jsem získal několik stálých zájemců o práci s koněm. Mezi zájemce patří i Jan Blažek. Zapřáhl jsem tedy, bylo úterý odpoledne, říjnové slunečné dny vystřídali dnové zahalení po dvacet čtyři hodin mlhou. Kůň, kterému již nasadila zimní srst, se potil, byl jako pracující člověk v kabátě, který nemůže sundat. Jel jsem cestou, po pravé straně kopec Hochtan, který měl zahalený vrchol, jeho dvojče Pfaffenberg jakbysmet. Štěkot psů prozradil, že ves je nedaleko, kousek přede mnou. Kopyta zazvonila o asfalt, po pravé straně spatřil jsem křížek mezi dvěma lípami. Nedávno vlastníma rukama opravil torzo duchovní správce farnosti - otec Jakub a symbol křesťanů, znamení kultury středoevropské, se opět skvělo v plné parádě.

Žízeň mě trápila už z domova. Zajel jsem ke krčmě, uvázal koně a zašel dovnitř. Lokál vpravdě prvorepublikový, za stolem pár chlapů. Navzdory časnému odpoledni se do sebe dva z nich pustili slovní půtkou. Inu nic neobvyklého zde v bartoušovské krčmě. Poručil jsem si pivo, rychle ho vypil, koupil si tři lahváče a vypadl, neboť napětí se stupňovalo. Než Jan Blažek připravil pluh, sebral hrušky z pole a přihodil kobylinec do brázdy (škoda tak prospěšné hmoty), vypil jsem jednoho. Pak jsme orali a orali, až jsme to zorali. Já vodil koně, Jan pluh. Při práci jsme probrali vše, co se přihodilo od jara, a nebylo toho málo. Maruška má novou fasádu, mladí koupili ojetého Favorita, jablek je málo, letos se musí naložit mirabelky, ale kořala je z nich také dobrá, a tak podobně. Po práci dali jsme si spolu opět lahváče. A bylo po nich. Já toho svého popíjel cestou domů na kozlíku. Zpáteční cesta podobná té předchozí, klapy klap po asfaltu, křížek a dlouhá jízda mezi poli a pod kopcem rybník, most přes říčku a stáj. Ale ještě tam nejsem. Když se cesta počala svažovati dolů ke vsi, spatřil jsem na poli u cesty chlapce, snad dvanáctiletého. Nabíral z velkého hnojiště u pole hnůj do káry zapřažené za prehistorický traktor. Na pásu role skvělo se již mnoho kupiček, ten hoch krmil půdu před podzimní orbou. Ale nikde nikdo, jen on, traktor a pohnojené pole. A mně vhrkly slzy do očí a zaplaven citem odpovědě1 jsem co nejsrdečněji na pozdrav vyslaný z úst chlapcových. Ten malý, leč dospělý člověk už ví.

Pánové, ukažte mi takového druhého!