VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mnozí čtenáři z vlastní či sdílené zkušenosti vědí, že před rokem 1989 bylo snem každého dospělého člověka mít vlastní byt. Vlastnictví rodinného domu bylo již z kategorie snů utopických, pokud jste jej nezdědili, nevyhráli ve Sportce nebo si na něj nevydělali pro většinu lidí nepředstavitelným způsobem. V rámci porevolučního kvasu se začaly plnit i sny utopické, mohli jste kamkoli, být čímkoli, mluvit jakkoli a také si pořídit vlastní dům. Ze snu utopického se stal sen uskutečnitelný. Zajímavé je, že tento sen o vlastním domě není typický pouze pro Čechy a Moravany, ale pro většinu obyvatel zeměkoule. Tento sen jde nyní uskutečnit buď koupí nějakého staršího domu či rovnou postavením nového přesně dle představ celé rodiny nebo podle předloženého katalogu. Nový dům ale vyžaduje nový pozemek, který uvnitř města je buď velmi drahý, nebo vůbec neexistuje. Takže se začaly rychlokvasným způsobem objevovat široké lány domů rostoucí kolem měst, městeček a vesnic. Místo zcela identických panelových sídlišť, která byla ve valné většině zavržena jako relikt socialismu, vznikala a vznikají téměř identická sídliště naležato - typická svou opakovatelností vždy a všude. V opojení nově oprášených slov, jako je svoboda, soukromé vlastnictví, zisk a bohatství, nějakou dobu trvalo, než si citlivější jedinci začali všímat i negativ této možnosti soukromého vlastnictví rodinných domů. A ještě delší dobu trvalo, než se o jevech provázejících rozlézající se satelitní městečka začalo mluvit veřejně a než si negativních projevů sídelní kaše začala všímat i veřejná správa a odpovědní činitelé.

Bohužel, tak jako v případě nekontrolovaného bujení supermarketů na okrajích měst, dopravní infrastruktury na úkor čehokoli a devalvace městských center, ani v případě sídelní kaše se u nás neobjevilo nic nového. Obdobným vývojem, leč o několik desítek let dříve, prošly vyspělejší evropské státy a Spojené státy. Proto se jako vždy musím ptát, jestli je nutné, aby si každý prošel úplně stejnou do pekel vedoucí cestou a nemohl se poučit z chyb, které učinili jiní, a předejít jim. Bohužel i v tomto případě chyběla prozíravost i vůle, koho vlastně?

Poválečný vývoj válkou zničené Evropy přinesl nevídanou prosperitu a bohatství se dostalo i do vrstev do té doby chudých. Nutná obnova bytového fondu přinesla myšlenku podpořit rovnou výstavbu rodinných domů a iniciovat tak expanzi měst. Podobným směrem se vydali ve Spojených státech již ve 30. letech, kde byl vynalezen typizovaný domek pro nižší střední třídu, rozebratelný a stěhovatelný kamkoliv. Problém bohužel je, že jeden rodinný dům s minimální zahradou zabírá místo jednoho činžovního domu pro více bytů. Rozrůstání rodinné zástavby v ideálním provedení - tj. osamocený dům uprostřed zahrady (protože poválečná léta rovněž přinesla individualismus a stále větší potřebu soukromí), obydlený jednou rodinou (rovněž soužití několika generací do té doby obvyklé se stalo protimluvem výše zmíněného) - s sebou přinesl takový zásah do krajiny, že sídla do té doby oddělená volnou krajinou začala splývat v jedno plynulé rozmělněné osídlení - tzv. sídelní kaši či mlhovinu. Nízká hustota osídlení přinesla znevýhodnění hromadné dopravy, ta je potlačována ve prospěch dopravy individuální automobilové. Tím byl zvýšen tlak na dopravní infrastrukturu, neboť obyvatelé příměstských suburbií pracují v maximální míře stále v mateřském městě. Takže přibývá dálnic a širších silnic. Stále větší vzdálenost od městského centra, které přestává být atraktivní pro bydlení, s sebou nese i menší dobu pobytu ve městě, jeho obyvatelé-neobyvatelé v něm utrácejí méně peněz, které začínají utrácet v rostoucích supermarketech a hypermarketech rovněž rostoucích na okrajích měst. Takže mateřské město začíná pociťovat dopad suburbanizace jako vylidňování svého centra, rostoucí náklady na dopravní infrastrukturu, rostoucí znečištění ovzduší vlivem stále stoupající dopravy nutné pro každodenní dojíždění osobním automobilem ze stále vzdálenějšího okraje města. A co obyvatelé přesunující se na okraj města? Většinou chceme to, co mají ostatní, a to co nejdříve. Tomu velmi napomáhá existence institucí zvaných developerské společnosti. Ty se velmi často projevují tak, že nakoupí za levný peníz pozemky, na které postaví co největší množství téměř nebo zcela stejných domů a ty pak velmi výhodně prodají. Jelikož většinu těchto společností zajímá čistě a jenom zisk, nelze od výsledku jejich práce očekávat přílišnou kvalitu v provedení domů, ani nějaké ohledy vůči okolnímu prostředí, ať již myslíme okolí domu jako takového, kvalitu okolní krajiny či kvalitu a existenci vůbec veřejného prostranství mezi shlukem domů. Takováto satelitní městečka postrádají jak jednotící prvek veřejného prostoru, tak jakékoliv sociální vybavení. V lepším případě je supluje vesnice či městečko, ke kterému byl satelit připojen. V horším - vzdálené město.

Společnost na západ od nás si již velmi silně uvědomuje, že expanze měst není dále možná, zhodnotila dopad suburbanizace na města samotná a nejen, že většina měst začala rozvíjet programy revitalizace svých center, ale i programy pro zastavení sídelní kaše. Začínají se hledat plochy pro rozvoj měst směrem dovnitř, stále častěji se mluví o rekultivaci brownfields, je známa řada úspěšných příkladů, kdy se z dříve zanedbaných a prázdných ploch stala díky kreativnímu architektonickému a urbanistickému přístupu velmi dobrá a atraktivní adresa ve městě.

V našich zemích to stále zdánlivě vypadá, že jsou všichni spokojeni. Lidé mají své vlastní domy, mají pocit, že bydlí zdravě, protože jsou vlastně na venkově, developeři dále vesele vydělávají, protože kupují levné pozemky - většinou právě kolem silnic - a draze je prodávají, protože je stále zájemců dosti. Starostové obcí, které tuto výstavbu povolují, si libují, jak jim do vesnice či městečka míří noví a zjevně movití lidé.

Leč - první negativní jev tohoto způsobu bydlení v satelitních městech v polovině devadesátých let se začal nazývat "syndromem zelených vdov". Tehdy bylo bydlení v suburbiích typické pro úspěšného podnikatele či manažera, který věnuje většinu svého nejen pracovního času vydělávání peněz, dům zakoupil pro nově založenou rodinu, žena je sama doma s dětmi, pokud nemají na druhé osobní auto, nemá se ani jak dostat do města a většinu času je odsouzena trávit uvnitř svého domu či s podobně postiženými "vdovami". Již tehdy se daly vysledovat negativní jevy typické pro suburbie. Nicméně hlad po vlastním domě pokračuje, do tohoto typu zástavby se začínají stěhovat i lidé s nižšími příjmy než zpočátku zejména díky dobře vypracované síti finančních podpor a hypoték. Takovým příkladem je nově vznikající čtvrť v Kuřimi (nedaleko od Brna), kde dlouhé řady stejných malých domků jsou uvedeny u silnice velikou cedulí - Vlastní dům již za 300 000 Kč. O dalších splátkách na dvacet let dopředu ani slovo. Najdou se i takoví, kteří po opadnutí první vlny nadšení z vlastního domu začínají zjišťovat, že jejich nová adresa má i své nevýhody. Že se jim v jejich novém domě nelíbí, protože stejně jako na sídlišti vidí do oken sousedům, všude musí jezdit autem, cítí se sociálně izolovaní, protože není ani kam večer zajít a do města je to dopravně složité, děti to mají daleko do školy, všude je musíte vozit atd. A že dům již brzy po dokončení začíná trpět mnoha vadami rychlého růstu - stavby. A tak s úžasem zjistí, že - vzhledem k zadlužení - na řadu let není cesty zpět.

Starostové obcí zase zjišťují, že novousedlíci jezdí domů většinou jen přespat, do života vesnice či městečka se vůbec nezapojují, protože se většinou stále cítí být občany původního města, obec nese zvýšené náklady na tyto novousedlíky - nová kanalizace a další inženýrské sítě v lepším případě hrazené developerem jsou nekvalitní a dlouho nevydrží, mnohem vyšší provoz si také vybírá svou daň, suburbie totiž většinou na původních obcích v mnoha rysech parazitují.

Takže kdo je jedině dále spokojený, je developer, staví si vesele dále a jinde, protože zatím málo ponaučení další účastníci této hry nevědí o nevýhodách pro všechny zdánlivě výhodného obchodu.

A co na to ekologie - v suburbiích převládají katalogizované a typizované domy, z nichž mnohé byly vymyšleny pro úplně jiný kontinent a podnebí (jinak si člověk nedokáže vysvětlit časté mediteránní až antické prvky "zdobící" řady domů). Obecně platí také to, že domy jsou stavěny spíše, aby vypadaly, než aby sloužily. Velké plochy skleněných výkladních skříní a zbytečné výčnělky již dnes zvyšují tepelné ztráty a prodražují provoz domu. Obecné pravidlo, že samostatně stojící dům je nejvíce energeticky náročný, zde platí také. Energetická náročnost dvojdomku je podstatně nižší, vůbec nejnižší je u bytů sdílejících stěny s dalšími byty. Rovněž čím delší jsou technické sítě, tím vyšší jsou ztráty. Růst cen energií a jejich časová omezenost není příznivá právě pro tento způsob výstavby. O dopravní náročnosti nejen pro bydlící a negativních jevech spojených s takto vyžadovanou automobilovou dopravou již byla řeč. Zásahy do krajiny jsou z důvodů rozparcelování do soukromého vlastnictví rovněž nevratné.

Je velmi pozitivní, že jsem mohla při tvorbě tohoto článku vycházet ze zprávy, kterou vypracovali Miroslav Baše a Václav Cílek na popud hejtmana Středočeského kraje. To, že se tento krajský úřad jako první nejvíce potýká s dopadem suburbanizace, je samozřejmě zapříčiněno blízkostí hlavního města, jehož suburbie se zatím rozlézají zcela nekontrolovatelným způsobem. Tato zpráva bude uveřejněna celá v časopise Veřejná správa a její závěry jsou opravdu velmi zajímavé, podnětné a alarmující. Nelze si ale dělat naděje, že díky nějakému zákonu či předpisu by bylo možno výše jmenovaný trend zastavit, natož apelem na ohled ke krajině či společnosti. Co však může pomoci, je veřejná a široká společenská debata na toto téma a upozorňování všech budoucích majitelů rodinných domů na okraji měst, že není všechno zlato, co se třpytí.

Kateřina Dubská - vedoucí vydavatelství ERA

Vysvětlení pojmů
- za použití vysvětlivek z textů V. Cílka a M. Bašeho

Sídelní kaše, sídelní mlhovina, meziměstí: označují se tak výše popsané "amorfní" plochy se zředěnou zástavbou, které nejsou ani městem, ani vesnicí. Obvykle nemají malé obchody a restaurace, jsou plně závislé na automobilové dopravě. Tento typ osídlení je neúnosný i pro obrovské plochy USA, kde původně vznikl v 50. letech, v 70. letech začal být problémem v některých státech západní Evropy - v severním Německu a Holandsku a kolem roku 1995 dorazil do ČR, kde se poslední desetiletí bouřlivě rozvíjí. Jako určité synonymum se někdy používají výrazy jako "satelitní městečko", satelitní čtvrť, ale neprávem, protože v původním slova smyslu tyto "satelity" se snaží programově být samostatné co do vybavení, případně pracovních příležitostí.

Urban sprawl: anglický termín označující téměř nekontrolované rozpínání sídel do podoby tzv. suburbií, jejichž základními jednotkami jsou rodinné domky na parcelách o rostoucích výměrách. Suburbie vznikají obvykle jednorázově a nahodile (podle výhodných příležitostí) v rámci developerských projektů. Nemají obchod, hospodu či veřejný prostor. Jsou plně závislé na osobní dopravě. Nevytvářejí soudržnou komunitu schopnou starat se o společný okolní svět. "Urban sprawl" je rozptyl koncentrovaných městských, dostupných funkcí a vzájemných interakcí na velké území. Míru současného rozptylu umožnilo až všeobecné užívání automobilu jako prostředku, který nahradil pěší pohyb a jeho prostorové limity. Ukazuje se, že tato míra rozptylu celou řadu interakcí likviduje: není k nim příležitost, protože schází potřebná soudržnost a koncentrace zástavby. V ČR jsme zatím ve stadiu rozptylu nekomplexních obytných souborů, které navíc parazitují na venkovských sídlech a znehodnocují jejich možnou obnovu. V USA existuje i "sprawl" pracovních příležitostí; chudá část městské společnosti, která si nemohla dovolit města opustit, dnes paradoxně dojíždí za prací na okraje metropolitních regionů.

Brownfields: doslova "hnědá pole"; jedná se o opuštěná území s rozpadajícími se budovami a nefunkční industriální zóny, jako je např. areál Vojtěšské hutě (Koněv) na Kladně. "Brownfields" se objevila jako protipól ke "greenfields", česky řečeno výstavba na přestavbových územích (vesměs ploch bývalého průmyslu, železnic atp.) oproti výstavbě "na zelené louce".

Reurbanizace: obnovení městských funkcí centra. Re-urbanizace je reakcí na postupné likvidace základních vlastností měst: koncentrace příležitostí a osob, možností volby, diverzity, variability v rámci městského života. De-koncentrace městských soustředění vede k podstatnému snížení potenciálu, který vznikl urbánní koncentrací příležitostí a lidí. Re-urbanizovat znamená vracet se k hodnotám města v evropském pojetí. Evropa (zatím) nedospěla k tak drastickému "zředění" potenciálu či k jeho likvidaci jako USA. V Evropě města nebyla obdobnou hrozbou a tak vypjatým sociálním problémem jako v USA. Pokud se tak děje, hledají se i jiné cesty než sprawl. Satelitní města kladou ve své koncepci důraz na komplexnost svých center, nejsou pouhým parciálním rozptylem ekonomicky výhodné zástavby.