VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Není těžšího umění, než je umění koláže. Koláž totiž lze nejsnadněji napodobit. To se vezme několik barevných časopisů, pinzeta (týká se minucióznějších povah), nůžky a patřičné lepidlo. Dá se do toho ještě špetka samolibosti, kopa odhodlání a guláš je hotov. Guláš, nikoliv koláž. Nevím, kde by platilo více ono biblické "mnoho povolaných, málo vyvolených". Leč popořádku.

Básník Pavel Holeka - dobrá koláž je totiž především báseň - žije v zdrobnělé části Prahy zvané Hodkovičky, na ulici Korandově. Bodejť by ne, je totiž křesťan, evangelík a jméno husitského kazatele je zde zcela na místě. Ale nepředstavujte si prosím bigotního guru, který děsí návštěvy rozsáhlými citáty z Písma svatého. Jeho duše je na takovéto efektní exhibice příliš skrytá, příliš svá.

Vlastně ani nevíme, kde tvoří své zázraky, své "lehké harcovníky", neboť všechno se u něho vznáší, všechno tkví ve vesmíru jiném a témž, ve Vesmíru na papíře, a proto tak skutečném. Chtělo by se věřit, že se Holekovy koláže dějí na psacím stole v rohu obyčejné místnosti v docela obyčejném bytě. Avšak kdo ví, každý má nárok na své tajemství. Třeba je po nocích lepí na ten nejspodnější oblak.

Na čem právě pracujete? Zní otázka jako z učebnice žurnalistiky pro školu a dům, a hlavně pro začátečníky. Umělec pracuje na hebrejské abecedě, na všech jejích dvaadvaceti písmenech. A zde (naštěstí pro nás, čtenáře, nejenom zde) koláž pokračuje slovem, básní. Je v tom kus neklidu perfekcionalisty - a každý správný kolážník musí být tak trochu perfekcionalista - je v tom kus touhy posunout výtvarné vyjádření o kus dál slovem. Výtvarníkovy věty jsou prosté, čisté a přitom konkrétní. Necituji, jednak z obavy, abych nebyl nařčen z toho, že chci na cizí úkor nastavit svůj vlastní text, a taky kvůli tomu, že Holekovy texty tvoří celek natolik koncizní, že vytrhovat jednoduše nelze.

Lidská, člověcká, je usměvavá tvář Pavla Holeky vroubená majestátním plnovousem. Holeka diskutuje očima, je živý a rád se směje. Má obrovskou, dle abecedy (považte!) uspořádanou knihovnu a v ní např. kompletního Holana v sebraných spisech a vzácnou knížku Prostory spánku od Roberta Desnose. Toto není pomyslná legitimizace tolik ve velkoměstském prostředí zvlášť žádaných intelektuálů, "intošů", je to vysvědčení písmákovo. A jsme zase u české evangelické tradice, tak jak ji známe z krásného románu Aloise Jiráska Temno. Dokonce se mi zdá, že při pohledu z nebe je patrný Boží úsměv, jímž se Stvořitel raduje z některých zvláště vydařených Holekových koláží. K postavám v nich obsaženým si Holeka vymýšlí příběhy, znovu v nich ožívá odložené, odstrčené, ztracené. Každá koláž hodná toho jména, ať již od Koláře Jiřího, Nováka Ladislava, anebo od kohokoliv jiného dobrého, je mimo jiné také obnoveným obrazem. Ožívají v ní staré děje a nové osudy.

Mnohokrát spojuje Pavel Holeka osudy svých koláží s osudy konkrétních literátů (P. Verlaina například), tak jak k nim čtenářsky během let přilnul. Jsou to mimořádně hluboká, procítěná spojení, jako by slova básně ve výtvarném zobrazení ožívala, stávají se z nich živé a barevné bytosti. William Blake chtěl kdysi napsat básně kytkám na listy, P. Holeka píše básně na listy listů papíru. Nic není zde nadbytečné, nic nekulhaví na obě noze, řečeno kralickou češtinou, dokonce i mezery, skutečné "prostory spánku" vytvářejí svůj vlastní, elegantní a tichý svět úzce korespondující s hmotou koláže.

Mám slabost (přiznám se) pro tvůrce nešťastné, trápící se, oscilující mezi šantánem zapomnění a sebevraždou. Pavel Holeka takový není. On je šťastný štěstím Božích dětí, které požádají a dostanou. Kdo máš uši k slyšení, slyš.

Večer plyne v povídání. Literatura, člověk, dějiny a docela obyčejné lidské starosti. (Mimořádně pokorného tvůrce podezříváme, že kvůli naší návštěvě dokonce odložil malování.) Na stěnách kromě vlastní Holekovy tvorby anděl od Jana Zrzavého, Bohuslav Reynek, Jan Koblasa. Cestou na tak užitečné a zároveň bagatelní místo, jako je toaleta, listujeme na stěnách mimoděk holekovským couváním do času. Jedna z nejhezčích zde pověšených starších koláží je věnována Holekově manželce, paní. Mít úplnou a funkční rodinu, s dětmi, dřevěnými vláčky a starostmi. Kolikrát byla už tato samozřejmost odhozena ve Jménu Umění s velkým počátečním úsměvem, a hořkým koncem. Ano, vzniklo nevídaně hezkých věcí, skoro i krásných, ale někam se vytratilo štěstí a klid v duši.

Ať již Holekovy koláže nesou jakékoliv vročení, vždycky je to už on. Napřáhnutý k věčnosti si hraje svou ze všech nejvážnější hru. Slova za obraz, obraz za slovo, laciný být ani za nic.

Někdy obrazy utečou a dělají si co chtějí. Pak se zas pokorně vracejí k tvůrci naplněna jsouce novou sku-zkušeností. Zamýšlím se nad tím, proč vydavatelé knih (a krásná mluvící kniha bude bohdá už brzy i z Holekovy hebrejské abecedy), mezinárodní PEN klub a dokonce i kriminologové využívají tak rádi umělcových "služeb". Inu proto, že dobrá koláž je především maximálně sdělná, arciť nerezignuje na své arkanum. A jak přibývá úkolů, přibývá s nimi i dovedností. Duch si věje, kam chce. Duch si věje, kam chce.

Tomáš Mazáč