VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Olivovník (Olea europea) již po několik tisíciletí doprovází člověka, který používal olej získaný z jeho plodů nejen jako základní potravinu, ale také jako zdroj světla, v medicíně, průmyslu atd. Je to strom, který představuje obrovské symbolické bohatství pro mnoho kultur. Mezi jinými je považován za symbol míru, moudrosti, trpělivosti, plodnosti, očištění, síly, vítězství a nesmrtelnosti. Staří Řekové zasvětili olivu bohyni Athéně a uctívali ji jako posvátný strom. V křesťanské a židovské tradici olivovník symbolizuje mír. Větévka olivy, kterou holubice přinesla Noemovi, byla znamením konce potopy. Pro islám je olivovník kosmický strom představující střed a osu světa.

Původ olivy jako kulturního stromu je prastarý. Předpokládá se, že pochází z Malé Asie, odkud se pak šířil směrem na západ až do celého Středozemí. Jedná se o oblast ohraničenou severní zeměpisnou šířkou mezi 30° a 40°, pro kterou je charakteristický společný faktor středozemního klimatu a která zahrnuje Iberský poloostrov, jižní Francii, Korsiku, Sardinii, Itálii, Řecko, severní a západní Turecko, Blízký východ a severní Afriku. Introdukce (tedy zavedení pěstování) olivovníku za hranice středozemní oblasti proběhla až v 16. století, kdy byl dovezen do Latinské Ameriky. Teprve nedávno se začalo s jeho pěstováním v menším rozsahu také v jižní Africe, Austrálii a v Japonsku.

Krajinný ráz je možno definovat jako typický obraz krajiny, daný přítomností určitých charakteristických znaků, který se vytvořil během její historie jako výsledek interakce přírodních podmínek místa (geologie, reliéf, klima, poten ciální vegetace) a lidských aktivit v daném území. Vegetace (ať už přírodě blízká či kulturní) je jednou ze základních složek krajiny, které určují její ráz.

Společně s vinnou révou a obilím byl olivovník po dlouhou dobu jedním z pilířů zemědělství středozemní oblasti. Olivové háje pokrývající obrovské rozlohy se tak podílejí v nemalé míře na typickém obrazu středozemní krajiny a lze je nepochybně považovat za jeden z jejích hlavních symbolů.

Tento výjimečně dlouhověký strom se stálezelenými stříbrnými listy se díky své velké schop nosti regenerace a neobyčejné schopnosti při způsobit se tvrdým podmínkám suchého a horkého léta a zároveň široké škále půdních typů objevuje na různých typech stanovišť. Připočtou-li se k tomu ještě různé techniky pěstování a mnoho druhů kultivarů, lišící se v jednotlivých zónách, dostaneme velkou rozmanitost "krajin" utvářených pěstováním olivovníku.

Základní roLdíly jsou tedy dány v prvé řadě samotnými přírodními podmínkami místa (z tohoto hlediska se rozlišují tzv. "marginální zóny", kde olivovník roste na hranici své ekologické amplitudy, a zóny s příznivými podmínkami) a v druhé řadě pak rozdíly v zemědělských technikách, podle kterých se dnes olivikultura člení na tradiční a moderní (intenzivní). Tradiční systémy jsou ve srovnání s moderními charakterizovány mnohem větší rozmanitostí, a proto mají z hlediska krajinářského největší význam. Na druhé straně však mají omezený produkční potenciál, což způsobuje jejich ohrožení, tj. ponechání ladem nebo přeměnu na intenzivnější formu pěstování. Moderní olivikultura se objevila v polovině 20. století v zónách s příznivými podmínkami a je přirozeně zaměřena na maximální výnosnost, krajinářská hodnota takových výsadeb je však výrazně nižší.

Krajiny olivových hájů

Rozmanitost krajin olivových hájů je možno zkoumat z pohledu několika různých krajinných měřítek a zároveň faktorů, které ji ovlivňují.

Na úrovni makroměřítka (tedy z pohledu větších krajinných celků) lze rozlišit několik základních typú krajin s olivovníky, odvozených především z tvaru reliéfu:

• pravidelné struktury (intenzivní olivikultura v rovinatých oblastech) - obr. 1
• mozaika (olivové háje v oblastech se zvlněným reliéfem) - obr. 2
• organické linie (tradiční olivikultura v horských oblastech, stromy sázeny na terasách kopírujících vrstevnice) - obr. 3
• rozptýlené body (tradiční extenzivní olivové háje s nepravidelným sponem) - obr. 4

Sestoupíme-li z úrovně makroměřítka na úroveň mezo- a mikroměřítka (tedy přiblížíme-li se ke krajině na takovou vzdálenost, že již rozlišujeme jednotlivé stromy a můžeme si všímat jejich charakteru a odlišností), je možno definovat následující faktory ovlivňující krajinný ráz:

tvar stromů (definovaný tvarem koruny a její výškou, výškou nasazení koruny, počtem kmenů a jejich tvarem; ovlivněný pěstovanou odrúdou a způsobem řezu)

• pěstební spon (výsadbová vzdálenost ovlivňující hustotu stromů, a tím i tvar korun)
• barva olistění (šedostříbrné listy vytvářejí kontrast jak s barvou půdy, tak také s olistěním ostatních dřevin)
• způsob obdělávání půdy (orbou udržovaná otevřená půda nebo naopak vegetační pokryv)
• pěstování Olea v kombinaci s jinými druhy (typická je kombinace např. s vinnou révou, mandloní, lískou atd.)
• mikrokrajinné útvary (typické vyvýšeniny u báze kmenů starých olivovníků)

S pěstováním olivovníku (především s jeho tradičními formami) je spojena také řada prvků, které dotvářejí krajinný ráz:

• terasování svahů (umožnilo pěstování olivovníku i ve velmi svažitých polohách; terasy a jejich suché kamenné zídky jsou jedním z typických znaků krajinného rázu těchto oblastí; vždy používán místní materiál)
• sklizeň oliv (používání různých typů plachet, kterými se pokrývá zem při sklizni, aby nedošlo ke ztrátám plodů, je možno považovat za "sezonní" znak krajinného rázu)
• pastva (volně se pasoucí ovce mezi rozptýlenými stromy extenzivních olivových hájů dotvářejí krajinný obraz)

Změny v obrazu krajiny

Pěstování olivovníku hrálo podstatnou úlohu v utváření obrazu po tisíciletí kultivované středozemní krajiny. A to v takovém rozsahu, že se oliva stala jejím neodmyslitelným symbolem. Avšak ony obdivované olivové háje, které se člověku vybaví, vysloví-li se slovo mediterán, jsou spíše relikty původního zemědělství - tzv. tradiční olivikultury, charakterizované velkou rozmanitostí, která je z krajinářského hlediska nejhodnotnější.

Vývoj a s ním spojená modernizace však neminula ani toto odvětví zemědělství. Snaha o zvýšení produktivity a snížení nákladůI na pracovní sílu vedla k zavedení vysoce mechanizované intenzivní olivikultury, postavené na mnohonásobně vyšší hustotě mladých rostlin Olea. Výsledkem jsou uniformní produktivní plantáže, které však nemají s tradičními výsadbami nic společného.

Od extenzivního způsobu pěstování se čím dál tím více odstupuje, což se neodvratně projevuje také v obraze krajiny. Ohrožení typického krajinného rázu začíná být všeobecně vnímáno (z části také proto, že se často jedná o oblasti cestovního ruchu), a proto vznikají iniciativy na jeho zachování. Řešením však není snaha "zakonzervovat" krajinu, ale nalézt nové "mimoprodukční" využití tohoto typu krajiny, které by se doplňovalo s původní, pouze produkční funkcí. Příkladem může být spojení s různými rekreačními a sportovními aktivitami, kempy, specializace na ekologické produkty, ale také použití olivovníku v krajinářských dílech s cílem obnovy krajiny či začlenění některých technických děl do krajinného rámce. Nelze opomenout ani různé typy dotací a činnost "pozemkových spolků" pečujících o zvláště cenné extenzivní olivové háje. Asi to není lehký úkol, ale všechny tyto snahy dokazují, že krajinný ráz je hodnota, kterou zde považují za hodnou zachování.

Na závěr uvádím úryvek z knížky Louise de Bernières, ve které jedna z postav popisuje své pocity v přítomnosti olivovníků na jednom řeckém ostrově.

"... co upoutalo mou pozornost, byla velikost a stáří olivovníků. Byly tmavé, pokroucené, rozložité. V jejich blízkosti jsem zažíval svou pomíjivost, jako kdyby viděly lidi jako já už tisíckrát - a také je vidě1y odcházet. Vyzařovala z nich trpělivá moudrost..."

Ing. Hana Bernardová, MLA - Magistrát města Brna, Odbor územního plánování a rozvoje