VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ve společenství autorů tvořeném lesníky či myslivci, z nějž jsme již představili třeba Františka Koldu, má významné postavení Zdeněk Kunert. Narodil se ve Vícově na Drahanské vrchovině, kde se také utvářel jeho vztah k přírodě. Po absolvování reálného gymnázia v Prostějově (1945) vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně (1945-1949). Poté ještě absolvoval postgraduální studium v Praze: na Vysoké škole zemědělské (1964-1967) a na Vysoké škole ekonomické (1970-1974). Mimoto složil státní jazykové zkoušky z němčiny (1963) a angličtiny (1967).

Pracoval nejprve u Vojenských lesů Plumlov a pak vykonával různé lesnické funkce v Pozděchově, Lukově nebo v Napajedlech. V letech 1960-1988 byl ředitelem Lesního závodu Buchlovice. Od roku 1945 se věnuje myslivosti, a to i jako funkcionář, lektor, zkušební komisař či soudní znalec. Za svou mnohostrannou činnost v této oblasti získal řadu vyznamenání. Žije v Uherském Hradišti.

Je autorem mnoha odborných statí i beletristických prací, jež publikoval v Myslivosti, Lesnické práci nebo v Jihomoravských lesích, ale i na stránkách denního tisku; spolupracoval rovněž s rozhlasem a televizí. Ve svých knihách zachytil především četné lovecké zážitky a příběhy, situované převážně do Chřibů. Vypráví o lovech srnců, muflonů, lišek či divočáků, největší pozornost však věnuje jelenům (byl ostatně původcem introdukce karpatského jelena do chřibských lesů). V krátkých i delších črtách evokuje též rozličné přírodní krásy. Občas své vyprávění prokládá úvahami a jasně formulovanými názory: například soudí, že v přírodě nemusíme všechno řešit podle našich představ.

Jeho prvotinu představuje knížka nazvaná Za kloboukem zelený úlomek (1988), doplněná doslovem Ctirada Rakušana a ilustrovaná kresbami Antonína Zezuly. Některé její kapitoly Kunert přetiskl v knize Lovy pod Buchlovem (1993) i v následujícím souboru pojmenovaném V loveckém okouzlení (1998). Zatímco v prvním svazku z devadesátých let se zaměřil hlavně na lovy chřibských jelenů, v druhém popsal také prožitky ze slovenské přírody a navíc do něj zahrnul i příběhy z "dávných dob". Oba tituly doprovodil svými fotografiemi, přičemž je uvedl impresionisticky laděnými verši.

Jako básník se uplatnil více v knížce vydané pod názvem Ze strání pod Buchlovem aneb Malá kniha mysliveckých zamyšlení (2003), jež vedle jeho básní evokujících jednotlivé měsíce obsahuje črty Františka Bezděka a fotografie Zdeňka Zálešáka. Samostatně jeho verše vyšly ve sbírkách Myslivcův rok (2001) a Jak voní réva (2004). Opomenout nelze ani jeho podíl na mysliveckých knihách jiných autorů (mimo jiné Aloise Indrucha, Emanuela Havrana nebo Ladislava Steinhausera), vydaných vesměs břeclavským nakladatelstvím Moraviapress.

Úryvek, který je klostermannovskou evokací silné vichřice, pochází z Lovů pod Buchlovem.

Před vichřicí

Šeřilo se. Kmeny buků a dubů se zvolna rozplývaly v mlhovitém oparu, nabývaly barvu zčernalého stříbra, ztrácejíce vlastní typické tvary. Byly přímo hmatatelně cítit pulzující krví, ve vystupujícím potu na těle i v malátnosti pohybů. I bodaví komáři někam zmizeli a s nimi jelení vši - lojnice, věrní průvodci říjného ruchu. Bylo půl osmé, osmnáctého září.

Stíraje pot z čela, unaven, ale v pohodě jsem kráčel, opatrně našlapuje, strání vstříc hlavní údolní cestě. Za kloboukem zelený úlomek, s rukama od barvy po vyvrhování, bylo je cítit i jelením prkem, jsem krok za krokem pozorně postupoval. Na okraji dubového stojáku probleskovala světlem obloha. Šedá, temnící se, zvláštní po řadě dní naplněných horkem a jasným svitem babího léta. Za Holým kopcem táhle zahřmělo, bez přerušení následoval vzdálený rachot za hřebeny Lipové a Maršavy. Za chvíli jsem dorazil k lovecké chatě. Políčko pro zvěř u ní, vždy touto dobou oživlé jelení zvěří, bylo pusté, chybělo mi i naříkání puštíků a šplouchnutí kapra v blízkém rybníku a pohyb myší v seníku. Vnímal jsem tíživý klid a v kontrastu s ním přibližující se dunění bouře.

Náhle se rozšuměly vrcholy kaštanů, zprvu nezřetelně, pak výrazněji a celé společenství stromů se rozezvučelo sténavými pohyby korun. V desítce vteřin propukla děsivá vichřice. Na zem dopadaly prvé ulomené větve s tupými nárazy, stromy praskaly a koruny buků ve svahu rybníka se ohýbaly až neuvěřitelLně ke svým druhům. Drtivé údery se stupňovaly, ve stráni Holého kopce duněly na skalnatém převratu dělové rány, jak stromy hlomozily a srážely okolní větve, aby potom třeskutě klesly k zemi. Bylo slyšet i řezavé zvuky trhaného dřeva, ostré praskání a lámání. Nezkrotný živel ve vlnách postupoval lesem a jeho síla doznívala daleko po vodě Dlouhé řeky.

Připravil Jiří Poláček