VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Sovinecko spolu s dalšími zapomenutými kouty Nízkého Jeseníku jsem objevil při svých putováních během studií na olomoucké univerzitě. Prošel jsem ho tenkrát pěšky doslova křížem krážem. Ten kraj lesů, roklí a pastvin mě zaujal svou zvláštní krásou. Od té doby se tam pravidelně vracím.

Je to chladný a drsný kraj zdvíhající se nad rovinu Hané. Stoupáte-li na jaře příkrou silnicí od paseckého sanatoria nahoru do kopců, ocitáte se najednou v úplně jiném světě. Dole na Hané už kvetou třešně, louky a pole s ozimy se svěže zelenají, tady je však ještě loňská tráva slehlá od teprve nedávno roztátého sněhu a nad krajinou dosud visí chmurná nálada odcházející zimy. Pokud se však nenecháte odradit a půjdete dál, dostanete se po nějaké době až do sedla mezi kopci. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se před vámi objeví mohutný hrad Sovinec, skrytý mezi lesy.

Hrad Sovinec a jeho páni

Těsně před r. 1333 vystavěli bratři Vok a Pavel ze Sovince hrad. Ten byl sice ve 14. stol. označován německým jménem Eulenburg, páni ze Sovince však byli rodem českým. Ve 2. pol. 15. stol. byl Sovinec centrem rozsáhlého panství. Z té doby pochází dodnes zachované hradní jádro s mohutnou věží. Počátkem 16. stol. se majitelé snažili panství pozvednout a zvali sem nové kolonisty. Tehdy zde také kutali horníci a Vok Pňovský ze Sovince napsal dokonce spis o dolování.

V důlním podnikání pokračovali i pozdější majitelé, páni z Boskovic a Ederové ze Šťávnice. Po porážce stavovského povstání musel ovšem Jan starší Kobylka z Kobylího, horlivý evangelík, hrad prodat hluboko pod cenou Řádu německých rytířů. S Kobylkou zmizel z hradních komnat i český jazyk. Na hrad přišli němečtí úředníci a panství, do té doby takřka z poloviny české, se rychle poněmčilo. To už se kolem hradních zdí hnala válka. Opevnění Sovince z třicetileté války je nejrozsáhlejším opevněním z té doby u nás, přesto byl hrad v r. 1643 po delším obléhání dobyt švédským generálem Torstenssonem.

V 18. století se správa řádových statků začala soustřeďovat do Bruntálu a Sovinec postupně chátral. Od roku 1867 na hradě sídlila lesnická škola (r. 1896 přeložena do Hranic). Za druhé světové války byl hrad Řádu zabaven a v květnových dnech čtyřicátého pátého roku po příchodu Rudé armády vyhořel. Záře z hořícího hradu prý byla v noci vidět až ve 25 km vzdálené Olomouci.

Kraj břidlice a rud

Většinu území přírodního parku Sovinecko budují břidlice a droby. Jihozápadně od Rýmařova se pak táhne pruh vyvřelin, se kterým souvisí výskyt rud. Rozsáhlý rudní revír, který se kdysi rozkládal mezi Rudou a Rýmařovem, byl využíván od pol. 14. stol. do počátku 16. stol. pro hlubinné dobývání stříbronosného galenitu. Po skončení těžby stříbra se zájem těžařů soustředil na železné rudy získávané až do konce 17. stol.

Zajímavostí jsou u Sovince vystupující ostrůvky vápenců (mramorů). V bývalém lomu na Vápenném vrchu se nalézá i několik menších jeskyní. Jeskyni Bramborový sklep, uměle rozšířenou přirozenou dutinu, mohou návštěvníci vidět přímo na hradě Sovinci. Další opuštěné lomy při silnici z Paseky do Sovince byly za socialismu zaváženy nebezpečným odpadem - popílkem z Uničovských strojíren. Dnes jsou postupně rekultivovány (vzniká zde arboretum).

Přírodní park

Přírodní park Sovinecko se nachází na území dvou krajů a tří okresů (Bruntál, Olomouc a Šumperk). Byl vyhlášen v roce 1994 na ploše 19 910 hektarů. Zaujímá západní část Nízkého Jeseníku a ještě kousek Hanušovické vrchoviny.

Největším zdejším bohatstvím jsou rozsáhlé lesy, které si dodnes z velké části zachovaly přírodě blízkou druhovou skladbu. Jedná se především o různé typy bučin. Staré porosty ovšem rychle mizí pod pilami dřevorubců. V suťových lesích na jaře rozkvétá česnek medvědí, jeho vůně se line do daleka. Na svazích obrácených k teplé Hané buk ustupuje habru a dubu. Na pasekách vysazují však i na Sovinecku lesníci především smrk. V lesích a na loukách tu nacházíme mnoho horských druhů rostlin. Častá je jedovatá kýchavice, kolem potoků se vyskytuje růže alpská, žlutými květy je nápadný kamzičník rakouský.

V samém srdci Sovinecka pak leží národní přírodní památka Rešovské vodopády. Říčka Huntava zde vytvořila soutěsku se čtyřmi vodopády. Příčinou jejich vzniku je pestré horninové složení. V lesních porostech kolem vodopádů je významně zastoupena vitální jedle bělokorá, místy hojně zmlazující.

Křížový vrch

Ruda, nazývaná též Německá Ruda, malá vesnička ležící při horním okraji zlomového svahu Nízkého Jeseníku. Nad obcí se zdvíhá do výšky 589 metrů Křížový vrch. Přijdete-li na Sovinecko, neopomeňte se tam zastavit. Bez Křížového vrchu by Sovinecko jaksi nebylo celé.

R. 1597 při prodeji sovineckého panství byla Ruda vyjmuta a vytvořeno samostatné panství, které získalo do vlastnictví královské město Uničov. Královský rychtář uničovský Jiří Gröschelberg jel prý v r. 1755 spolu s prvním radním kočárem do Rudy. Snad aby dohlédli, jak hospodaří jejich poddaní, kdo ví? Splašili se jim koně a oni v nebezpečí života učinili slib, že vyváznou-li živi, postaví Panně Marii kostel. Ten byl skutečně vystavěn v l. 1756 až 1758 a zasvěcen Panně Marii Sněžné. Stejný mecenáš nechal postavit i křížovou cestu od kostela na Křížový vrch, jedinečné barokní umělecké dílo se zastaveními vytesanými z maletínského pískovce.

Fotograf proti moci

Sovinec je neodmyslitelně spjat se jménem fotografa Jindřicha Štreita, kterému se Sovinecko stalo doslova osudem. Jako učitel začal vést v dobách hlubokého socialismu obecní kroniku, pro kterou sháněl starší fotografie a pak i sám fotografoval. Jak říká, záleželo mu na tom, aby ve svých fotografiích vyjádřil pocit z doby, ve které jsme žili. Se svou ženou také organizovali na Sovinci výstavy jiných umělců, které se staly vyhlášeným místem setkávání příznivců neoficiální kultury.

Dá se říci, že Jindřich Štreit objevil pro světovou fotografii českou a moravskou vesnici. Nikdo zřejmě nefotografoval zdejší venkov tak dlouhodobě a systematicky jako on. Nezachycoval venkov idylicky jako místo úniku před shonem městského života. Jeho venkovské scenerie jsou chmurné. Blátivé, melancholické, s krajinou posázenou náhrobky, budovatelskými hesly, silážními věžemi.

Štreit se nestal známým jen díky svému dílu, ale také v důsledku perzekuce, kterou byl za tyto fotografie tehdejším režimem postižen. Po listopadu 1989 realizoval řadu dalších projektů. K vesnické tematice přidal nové výrazné motivy - těžkou manuální práci, život starých lidí, mentálně a fyzicky postižených, vězňů či drogově závislých. Všechny přinášejí neotřelý pohled na svět kolem nás, staré fotografie ze Sovinecka však už pro mnoho návštěvníků jeho výstav zůstávají nedostižné, neopakovatelné.

Na konci cesty

U sanatoria za obcí Paseka jsme svoji pouť začali, tam bychom ji také měli skončit. Za staré monarchie zde bylo v l. 1913 až 1916 vybudováno plicní sanatorium, které slouží dodnes. Jak se taková věc mohla podařit v těžkých letech první světové války, je pro mne obtížně pochopitelné. To pasecké každopádně není jediné, které tehdy na Moravě vzniklo (ve stejné době bylo postaveno i sanatorium v Jevíčku). Tenkrát, když ještě nebyla známa antibiotika, zůstával téměř jediným léčebným prostředkem čistý vzduch. A nemuselo to být jen vysoko v Alpách, blahodárné účinky na nemocné měl i vzduch na pomezí Hané a Nízkého Jeseníku.

Těm, kterým už nebylo pomoci, zbývala pak jen jediná životní cesta - cesta poslední, vedoucí na hřbitov. Dostanu-li se na Sovinecko za mlhavých dušičkových dní, svítí mi na cestu v rychle houstnoucí tmě podzimního večera svíčky zapálené k uctění památky mrtvých předků. Ty svíce zde na venkovských hřbitůvcích svítí na památku všech zdejších zemřelých, dávných i nedávných, Čechů i Němců. Svíce rozsvícené těmi, kterým je dosud dáno žít a nést svůj často nelehký životní úděl. Možná právě chvíle, kdy zavzpomínáme na naše mrtvé, pomohou nám živým snáze žít. V krásné krajině Sovinecka to platí dvojnásob.

RNDr. Hynek Skořepa (1975) - autor knížky Československo - má láska (2008) o krajinách bývalého Československa a dalších publikací o přírodě. Pracuje na Správě CHKO Moravský kras. upolin(zavináč)seznam.cz