Vstup pro předplatitele: |
Džbán luny na střepy
rozbil se o vrch gruně,
Měsíc jej neslepí,
pro lásku půlnoc stůně.
Pec slunce nad lesy
již vypaluje hlínu
na nový džbán a zavěsí
jej brzy nad krajinu
(Jindřich Zogata)
Jsou tu s námi už tisíce let. Jakmile začali naši předkové obdělávat půdu, potřebovali někoho, kdo by za ně hlídal úrodu, když oni odejdou domů. Proto si vytvořili na dřevěné konstrukci obraz sebe samotného - strašáka. Většina z nich mizí společně s úrodou ve stodolách nebo je pohozena na okraj pole. Jen ojediněle zůstávají stát i přes zimu. Třeba na Sedlčansku, na tamní políčka jezdím pozorovat život strašáků už řadu let. Odehrávají se tu zvláštní věci. Mohli jste tu uvidět vesnickou učitelku, zamilovaného starce s holí nebo mladou dívku, která se v zimě proměnila v úžasnou krasobruslařku. A taky strašáka, o kterém jsem dlouho nevěděl, kdo vlastně je.
Tenkrát byla vichřice a „můj“ strašák divoce vlál ve větru. Když jsem ho obešel a podíval se mu do tváře, hrůzou jsem nebyl schopen pohybu. Obličej strašáka, který tvořil černý hrnec, byl teď zasněžený. A já se díval tváří v tvář do té bílé prázdnoty a ani na chvíli jsem nezapochyboval, že vidím Smrt.
Bál jsem se. V noci jsem vstal a osvětlil film s tímhle podivným strašákem. Ráno jsem ale zjistil, že to byl jen sen. Film zůstal neporušený ve fotoaparátu. Ale trvalo mi ještě týden, než jsem v sobě našel odvahu a dal ho vyvolat. Myslel jsem přitom na pohádku Dařbuján a Pandrhola, hlavně na Smrťáka zavřeného v sudu.
Skoro šest let jsem pak strašáka pravidelně navštěvoval. Sníh a mráz ho pokaždé převlékly do smrťáckého kostýmu. Smrt spadla až loni při letních větrech a pod letošním sněhem zmizela docela. Co bude dál? Snad konečně jaro.
Rudolf Šmíd
PhDr. Rudolf Šmíd (1956) - sociolog a fotograf na volné noze. Externě přednáší vizuální sociologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2005 založil novou vědní disciplínu - terriculologii (lat. terriculus/ la, strašák). rudolfsmid(zavináč)volny.cz