VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Praha se podstatně liší od jiných velkých měst v Evropě. Její květena je velice bohatá, v nedávné době provedená podrobná inventarizace (Špryňar a Münzbergová 1998) zachytila více než 2 000 druhů, z nichž asi 1 500 patří k druhům původní středoevropské květeny, dalších asi 500 jsou druhy zavlečené, pěstované a introdukované. Překvapivě počet druhů vzrůstá při srovnání s Čelakovského "Květenou okolí pražského" z roku 1870, která zahrnovala přibližně stejně velké území, jaké má současná Praha, a udává souhrnný počet 1 100 druhů včetně dnes již vymizelých polních plevelů.

Z čeho vyplývá překvapivá bohatost pražské květeny? Důvodů je celá řada. Jen málokterá evropská metropole byla zbudována na tak pestrém geologickém podkladu. Vnitřní město stojí na břidlicích a pískovcích ordovického útvaru, z nichž trčí pásy tvrdých křemenců jako nápadné hřbety. V jižní a jihozápadní části vystupují zvrásněné vápence mnoha typů vedle vyvřelých mořských bazaltů - diabasů, tvořících skalnaté výchozy porostlé jen sporou xerotermní vegetací. Na jižním i severním okraji města vystupují skály proterozoických břidlic a drob prostoupené na severozápadě tělesy buližníků, tvořící velkolepé skalní soutěsky Divoké Šárky. Na nejvyšších bodech, zejména na levém břehu Vltavy, spočívají v nadloží těchto zvrásněných skalních hornin vodorovně uložené kvádrové pískovce cenomanu překryté deskovitými slínovci - opukami turonu. Tyto svrchnokřídové uloženiny zde zanechalo poslední moře zasahující do nitra Čech. Třetihory jsou zastoupené říčními a jezerními štěrky a jíly, které leží i 200 m nad dnešní Vltavou (Bílá hora), zatímco čtvrtohorám náleží jednak řada terasových stupňů v různých úrovních od Lysolajské terasy 100 m nad Vltavou až po nízké terasy lemující dnešní nivu Vltavy. Na levém břehu se na mnohých místech zachovaly závěje spraší, které vystupují i na plošinách nad vltavským údolím, zatímco na pravém břehu se více uplatňují váté písky. Významnou roli hrají samozřejmě i půdy ovlivněné podkladem, jako jsou rendziny na vápencích, bazické rankery až pararendziny na diabasech a chudé rankery na silikátových horninách. Na plošinách na severu města jsou černozemě, na jihu a jihovýchodě hnědozemě a kambizemě.

Na místech se zachovalým původním povrchem mají šanci mnohé druhy původní květeny. Na velké části však povrch města tvoří různě přemístěné hlíny a písky a samozřejmě zabetonované a zastavěné plochy, kde se uplatní odolné zavlečené a invazní druhy a v parcích a zahradách pak druhy pěstované. Tak město představuje daleko různorodější prostředí než zemědělská nebo lesní krajina.

Tepelný ostrov měst

Další důvod je odlišnost klimatická. Obecně města jsou teplejší než okolní krajina, a to ve dne až o 2 °C, v noci za určitých okolností dokonce o 6 °C. Tomuto jevu se říká tepelný ostrov měst a projevuje se zejména v létě, méně v zimě. I tak tento jev podporuje přežití teplomilných druhů v zimě, nezmrznutí květů a dozrání semen, a tím úspěšné zdomácnění druhů původních v teplejších oblastech. Speciálně v Praze probíhá klimatické rozhraní mezi teplou oblastí na většině plochy města a mírně teplou oblastí v jihovýchodní části města mezi Modřany, Uhříněvsí a Klánovicemi. S tím souvisí i výskyt ekologicky vyhraněných druhů a vymezení fytogeograficky odlišných oblastí České termofytikum a Českomoravské mezofytikum. Pro města je charakteristická též nižší rychlost větru ve vnitřním městě než na jeho okrajích a snížená délka slunečního svitu uvnitř města. Též roční úhrny srážek jsou menší uvnitř města než na jeho okrajích, od 514 mm v Podbabě do 574 mm v Uhříněvsi. S tím souvisí i nižší vlhkost vzduchu v zastavěných částech, kdy se po srážce voda rychle odvede a ze zpevněného povrchu se rychle vypaří. Tyto poměry se blíží situaci v okolí Středozemního moře, a proto můžeme v Praze vidět na chráněných místech fíkovníky, které nesou i plody, nebo duby šipáky, typické pro teplé a suché polohy u Středozemního moře.

Podstatným jevem zvyšujícím druhovou diverzitu je v Praze styk několika prvořadých proudových koridorů, tj. údolí velkých řek, které spojují pražský prostor s různými oblastmi Čech a okolní Evropy. Čtvrtohorní výmolná činnost přetvořila předchozí třetihorní rovinu sítí hluboce zaříznutých údolí řek Vltavy a Berounky a jejich přítoků a obnažila starší horniny na strmých svazích. Tím vznikly příležitosti pro uchycení se plejády druhů migrujících v několika dobách ledových a meziledových z refugií kolem Černého a Středozemního moře. Přes Čechy ve středu Evropy a Prahu v centru Čech procházely migrační cesty od východu k západu, od západu k východu a od jihu k severu a naopak. Na druzích, které do dneška rostou na svazích vltavského, prokopského, radotínského nebo šáreckého údolí, můžeme vystopovat místa jejich původu a cesty jejich šíření. Např. ke kontinentálním druhům se starou dobou migrace na začátku holocénu patří kostřava waliská, ostřice drobná, mochna písečná nebo žluťucha smrdutá. Do této skupiny patří i jihosibiřská vlnice chlupatá a hvězdnice chlumní. Refugia v pontické oblasti měla i třemdava bílá a bělozářka větvitá, oba druhy křovinatých okrajů skal. K tomuto elementu na sprašových půdách patří i hlaváček jarní, který býval nalézán na sprašových návějích Podbabských skal ve vltavském údolí. K druhům submediteránním patří např. devaterníček šedý, druh vápencových skal, nebo medovník meduňkolistý, který roste v teplomilných lesích. Jako příklad západosubmediteránního elementu můžeme uvést bělozářku liliovitou, která má ve středních Čechách svoji dílčí východní hranici. Na pražských skalnatých svazích roste též početná skupina druhů, která má ráz středoevropských endemitů, rostoucích převážně na strmých říčních svazích: sesel sivý, trýzel škardolistý, koniklec luční český, zvonek jemný - popsaný v 60. letech 20. stol. jako nový druh ze skal vltavského údolí, violka skalní - popsaná již v 18. stol. z Divoké Šárky, čilimník řezenský, křivatec český - popsaný v 18. stol. ze skal vltavského údolí, vyhýbá se vápenci, je to neplodný triploidní druh, jeřáb dubolistý (Sorbus quernea) - další pražský endemit, rozeznaný až koncem 20. stol. na Bílé skále nad Vltavou v Libni.

Nesmíme podcenit ani tu okolnost, že Praha leží ve starosídelní oblasti, která byla kultivována a trvale osídlena od počátku rolnictví v mladší době kamenné (neolitu), tedy po celých 7 tisíciletí. Proto se pražský prostor, zejména jeho severozápadní polovina, nikdy zcela nepokryl lesem, naopak postup lesa byl brzděn pravěkým osídlením. To umožnilo uchycení a migraci řady druhů luk a pastvin, ale vytlačení lesní květeny do jižních částí dnešního města, řidčeji osídlených. Větší osídlení severu než jihu dokumentují četná hradiště, jako je Levý Hradec, Zámka, Šárecké hradiště, Butovické hradiště, zatímco na jihu dominuje jediný objekt, keltské opidum Závist.

Květena a lesy

Zatímco květena skalních svahů celkem úspěšně přežívá rychlý rozvoj města a změnu životního stylu, květena dřívější zemědělské krajiny - luk, pastvin, mokřadů, polí, byla do značné míry potlačena až zanikla. Je to nejen vlivem zastavění polí, odvodnění pramenišť, ale i vlivem změny hospodaření na zbývajících zemědělských pozemcích. Pole byla nadměrně hnojena a ošetřována herbicidy, takže dříve běžné polní plevele jako chrpa modrá, mák vlčí , kamejka rolní, drchnička rolní apod. značně ustoupily. Louky se buď zornily nebo se přestaly kosit, takže zarostly tužebníkem jilmovým a někde dokonce rákosem, jako např. v Šáreckém údolí. V době Čelakovského hojné vemeníky dvoulisté již nenajdeme a prstnatec májový roste v Motole v poslední malé populaci. V posledních létech však začíná docházet k opětovnému kosení zanedbaných luk a na takových místech se dřívější luční květena pozvolna samovolně obnovuje ze semenné banky.

Poměrně dobře je zachovaná květena pobřeží rybníků, zejména v jihovýchodní části v oblasti mezofytika, s lemem vysokých ostřic a kosatcem žlutým. Též pobřežní pás podél Vltavy a Berounky si udržuje přirozenou pobřežní vegetaci často s chrasticí rákosovitou. V Klánovických lesích a v jejich okolí jsou i drobná rašeliniště s rašeliníkem, v okolí Hrnčíř mokré louky se vzácnými jarvou žilnatou, koromáčem olešníkovitým, žluťuchou lesklou a vrbou rozmarýnolistou.

Zajímavou částí pražské přírody jsou lesy. Najdeme tu řadu přirozených lesních porostů - mokřadní olšiny, střemchové jaseniny, ptačincové olšiny v zamokřených úpadech a podél vodních toků (Vinoř, Uhříněves), habrové a lipové doubravy na plošinách a mírných svazích s bohatší půdou (Chuchelský háj, Klánovický les, Radotínské a Prokopské údolí), javorové habřiny na suťovitých prudkých svazích (Chuchelský háj, Radotínské údolí), šipákové doubravy na výsušných vápencových svazích (Radotínské údolí, Prokopské údolí), bikové doubravy na suchých silikátových svazích (Kunratický les, Břežanské údolí) a bezkolencové doubravy na střídavě vlhkých chudých půdách (např. v Klánovickém lese). Konečně roste ještě v Oboře Hvězda i biková bučina. Ve všech těchto lesích najdeme více či méně bohatou hájovou středoevropskou květenu, nejbohatší jsou habrové a šipákové doubravy a javorové habřiny. Typickými druhy jsou jaterník trojlaločný, sasanka hajní i pryskyřníkovitá, černýš hajní, ptačinec velkokvětý, kopytník evropský a další.

Daleko větší plochu však zaujímají vysázené porosty nepřirozeného složení. Místy celé svahy vltavského údolí, zejména v Troji, Sedlci a v údolích potoků v Modřanech, Komořanech, Radotíně , Chuchli porůstají netvárné odumírající porosty akátu trnovníku, smíšené s výsadbou borovice černé. Je to výsledek zalesňování holých svahů před zhruba 100 lety, chápaného jako obrana proti povodním, které v té době se několikrát opakovaly. Takto zalesněné svahy ztratily veškerou původní skalní květenu a v podrostu akátu roste jen několik nitrofilních druhů, které jsou podporovány schopností akátu fixovat vzdušný dusík, jako např. měrnice černá, kerblík lesní, kuklík městský apod.

Jiný typ zalesnění představují lesní výsadby vzniklé před zhruba 50 lety na polích v okolí např. nově vytvořené Hostivařské nádrže, ve Slivenci, kolem Prokopského údolí a jinde. Tyto lesy byly vysazovány jako rekreační, ale bohužel podnik Sady, lesy a zahradnictví postupoval čistě schematicky a vysazoval vždy v pravidelných čtvercích borovici lesní, lípy, javory, převážně klen, modřín, oblíbený dub červený, místy i dub letní a zimní. Porosty jsou dnes již kolem 10 m vysoké, částečně prosvětlené, takže je možné sledovat vývoj bylinného patra. Zatímco v porostech lípy a dubu se uchytávají lesní trávy, zejména lipnice hajní a místy lze překvapivě najít dosti hojnou okrotici bílou a v kontaktu se staršími dubohabřinami se začínají uplatňovat nenáročné hájové druhy, jako je ptačinec velkokvětý, pod porostem borovice můžeme najít pouze acidofilní kostřavu ovčí, nebo metličku křivolakou. Nejhůře vypadá podrost pod porostem dubu červeného, tam totiž prakticky chybí a na zemi leží pouze nezetlelá vrstva tuhých opadaných listů.

Střed města

Jestliže se z okrajů města podíváme do jeho středu, najdeme v hustě zastavěných čtvrtích pouze stromořadí akátů nebo lip, často lípy stříbrné, na dvorcích pak javory, jasany nebo i zbytky ovocných stromů, nejčastěji třešní a hrušní. Příkladem samovolně se šířící vitální dřeviny je pajasan žláznatý, původem z Číny, který je schopen vyrůstat z každé škvíry v betonu, ale také vytvořit na vhodném prostranství v parku krásné mohutné stromy. Stejně se v současné době šíří javor klen a javor jasanolistý, původem ze Severní Ameriky. Ve vilových čtvrtích přibývá na zahradách mnoho introdukovaných dřevin a bylin v souvislosti s nabídkou zahradnických firem. Převážení sazenic však vytváří riziko přenosu chorob a škůdců. Aktuálním příkladem je rozšíření dříve neznámé rzi na hrušních, která má druhého hostitele na jalovci, vysazovaném v poléhavé formě dnes v každé zahradě a parku. Rez nejdříve napadá listy, pak plody a je schopná zničit celý strom.

Zahrady a parky

Zvláštní kategorií městské přírody jsou historické zahrady a parky. Jejich historický vývoj a proměny koncepcí jejich tvorby jsou předmětem zahradní architektury. Zahradní architekty zajímá hlavně estetické utváření prostoru s pomocí skupin stromů a keřů a dřeviny jsou pro ně pouze materiálem, který tvarují podle svých potřeb. Botaniky pak spíš zajímá původ introdukovaných dřevin, jejich schopnosti asimilace na jiné klima, jejich reprodukce a ekologické nároky. I z tohoto hlediska byly pražské parky studovány a byly pořizovány soupisy domácích a cizokrajných dřevin i jejich zahradních kultivarů. Nejbohatší byla v tomto ohledu Královská obora (Stromovka) až do povodně v roce 2002, kdy většina dřevin po dlouhodobém zaplavení odumřela. Přesto parky jako Královské zahrady na Hradě, Karlovo náměstí, zahrada Kinských, Gröbovka, Klamovka, Riegrovy sady, nemluvě o Botanické zahradě Karlovy univerzity, se mohou chlubit sbírkou vzácných cizokrajných dřevin. Velice často se pěstuje jinan dvoulaločný, tis v různých kultivarech, jerlín i občas americký nahovětvec dvoudomý nebo pavlovnie plstnatá. K běžným stromům parků patří platan západní a jírovec maďal. K vzácným druhům naopak patří v Královské zahradě šácholan kobus a metasekvoja čínská, objevená čínskými vědci až v roce 1945 a posléze byla její semena rozeslána po světě. V pražských parcích se dá najít kolem 200 různých introdukovaných druhů z celého světa i ozdobných kultivarů evropských dřevin.

Specifický okruh městské přírody představují spontánně se šířící druhy. Jsou to většinou druhy nitrofilní a zároveň xerofytní, které se uchytí na zpustlých místech, nádražích, přístavech, nebo i kolem vodních toků. K takovým expandujícím druhům patří např. netýkavka malokvětá, netýkavka žláznatá, dvouzubec černoplodý, křídlatka hrotolistá, třapatka dřípatá, celík kanadský, kolotočník ozdobný a další.

Pro obyvatele měst je významné, že mnoho tzv. ruderálních druhů, tj. druhů neobhospodařovaných míst, jsou druhy, jejichž pyl způsobuje alergie. Jsou to jednak trávy, jako je pýr plazivý, ovsík vyvýšený, třtina křovištní, které kvetou v jarním období, ale zejména další druhy, jako jsou různé lebedy, merlíky, heřmánkovec nevonný, pelyněk obecný apod., jejichž doba kvetení trvá po celé léto až do podzimu. Tím se období potíží prodlužuje a prohlubuje.

Závěrem je třeba upozornit na to, že květenu a vegetaci města Prahy tvoří tři složky: přirozená vegetace skalní, lesní a luční, vegetace pěstovaná v parcích a zahradách, příp. na hřbitovech, a vegetace ruderální, spontánně osidlující veškerou ostatní plochu města. Pro Prahu je významnou zvláštností přirozená vegetace, kterou můžeme najít jen v málo městech Evropy (např. ještě ve Vídni nebo v Budapešti) a která zvyšuje obyvatelnost města a jeho - i když málo zdůrazňovanou - přitažlivost pro návštěvníky. Je málo známé, že v Praze bylo vyhlášeno 89 chráněných území různých kategorií. Jejich podrobný popis zájemce najde v knize Chráněná území České republiky, svazek XII, 2005.

RNDr. Vojen Ložek, DrSc. - přední znalec vývoje přírody v postglaciálu, systematika a ekologie měkkýšů
Doc. RNDr. Jarmila Kubíková, CSc, - geobotanika, ochrana přírody, dlouhodobé působení v Praze a středních Čechách