Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Vrh kostek vylučuje náhodu. Skica k portrétu malíře a spisovatele Václava Vokolka


Tomáš Mazáč, č. 5/2006, s. 23

Na počátku bylo slovo a to slovo byl Bůh. Není to moc? Bůh Slovem a Slovo Bohem? Nevím. Každopádně si vážím slova, neboť každé může být mým posledním. Naše řeč ve slovech vzpomíná a přemýšlí. Slova ji zobrazují. Obraz obrazu, odraz odrazu, odkaz odkazu. I naše slova nesou své malé kříže, nejen my. Vzít někoho za slovo je totéž jako vzít ho za ruku . Slovem lze také udeřit jak kyjem. Pohladit. Zůstat nablízku. Svět ze slov je možná skutečnější než ten skutečný.

I. CESTA

Za okny rychlíku ubíhá krajina. Krajina nových opakování, krajina vzletu. Praha hlavní nádraží, ulice, jimiž proudí řeky šedohnědých lidí. V duchu si opakuji zpěv minulé noci. Myslím na expozici Vojmíra a Václava Vokolkových na zámku v Bystřici pod Hostýnem, na Vokolkovu zeď v Galerii H v Kostelci nad Černými lesy. Vzpomínám na dávná setkání básníků na hradě Bítově. V. Vokolek se mi tam ustavičně ztrácel a pak se zas vynořoval na těch nejméně očekávaných místech (jak tehdy ostatně všem všichni). Pár stanic metrem a kousek pěšky. Vcházíme na Vyšší odbornou školu publicistiky, kterou V. Vokolek spoluzakládal a podnes tam učí. Po schodech a výtahem. Prostor Vokolkova ateliéru tamtéž. Země milovaného Caspara Davida Friedricha. Podlouhé lodice zářivek. Volnost. Balvan volnosti nehybně spočívající na vztyčeném ukazováčku pravé ruky. Malíř otevírá dlaň jako se otvírá okno.

II. VÁCLAV VOKOLEK

Muž z míst, "kde život náš je v půli se svou poutí". Bujná kštice a úžasně živé oči. Romantik. Prozaik. Chiromantik. Kněz dávno zapomenutého kultu. Hvězdář, astrolog a tak trochu Rytíř Smutné postavy. Vypráví, diví se a směje s lehkostí kapičky vody. Je z úctyhodného rodu. Syn básníka Vladimíra Vokolka, synovec malíře Vojmíra Vokolka a tiskaře Vlastimila Vokolka svým dobrým dílem skromně navazujícího na Dobré dílo staroříšského Josefa Floriana. Václava Vokolka radost je poslouchat. A čas měří v té chvíli neviditelné hodiny s rafiemi z lidských paží. Na žádných časových jednotkách tady nezáleží, čas uplývá od nikdy k navždy, jak se mu chce. Vzpomínky na otce Vladimíra a na jeho přátelství s malířem Zdeňkem Sklenářem. Nasloucháme bez dechu hlasu tohoto keltského druida oživujícího stromy i kameny, tohoto rytíře bez bázně a hany, maličko bohémského tuláka po hvězdách. A je nám s ním dobře. Co víc?

III. ŠATY Z OŘÍŠKU

Velké Vokolkovy obrazy s kostkami. Vrh kostek vylučuje náhodu. Všechno je předem dané Všechno je osudem. Abstrakce těchto děl je tak čirá, že se ti z nich chce napít. "Kostky jsou vrženy!" řekl Caesar a jal se konati. Konečně čin, konečně padne datum našeho znovuzrození, naší naděje. Proroctví kostek a z kostek. Láska tak velká jako by byla ta poslední. Na jiných obrazech doteky a náznaky strmých hor Českého středohoří, krajiny Karla Hynka Máchy a grafika Jana Konůpka, jemuž se tam zjevoval Kristus. Všudypřítomnost tajemství a tajemství za tajemstvím. Magických zaklínadel. Luny a kořene mandragory připomínajícího lidskou postavu. Tam, kde jiní výtvarníci malují lidi. bytují oživlá slova. Slova, jež dýchají, pohybují se a jsou. Příběh. Ano, žitý příběh. Své rány Václav Vokolek skrývá v hloubi srdce. Zůstávají rána. A zbrusu nové plesové šaty z oříšku, který není tak zcela z tohoto světa.

IV. ÚHLOPŘÍČNÉ BÁSNĚ

Na stole vprostřed ateliéru přibývají kresby. Také do nich prosakují tekutá slova. Můžeme je číst od začátku do konce i od konce k začátku. Anebo třeba úhlopříčně. Vždy dávají dohromady báseň, nějakou "stavbu ve výši". Hebkost takovéhoto sdělení je nevýslovná. Pravdivá. Věrná. Básník obrazu, obraz básníka. Uchvatitel andělských křídel. Představuji si kresebné čáry takovýchto krajin bez slov a nejde mi to.

V. NANEBEVZETÍ LITERY

Těžko říct, jestli Václav Vokolek říká víc slovy anebo zámlkami. Přirozeně plyne jeho řeč. Od nadechnutí k vydechnutí je jenom vteřina. Po celé odpoledne ulpívá můj zrak na jednom jediném obraze opřeném o zeď proti mým očím. Sošně plastická písmena skládají ono biblicky tajemné slovo LOGOS. Z jednoho písmena roste kříž - strom. Někde daleko nasloucháme ozvěně snad nejkrásnějšího Friedrichova obrazu, na něm kříž - "dřevo života" - roste zároveň s okolními stromy. Umělcova hluboká spiritualita je skryta stejně jako jeho rány. Věřící člověk jaksi samozřejmě touží po nebi, na tomto obraze jsou vzata na nebe rovněž písmena, litery, aby nás doprovázely k Bohu, tak jako nás Daliho sloni na pavoučích nohách provázejí vesmírem.

VI. CESTA ZPÁTKY

"Vydal jsem sedmadvacet knih," rekapituluje Václav Vokolek bez známky oné ležérní vychloubačnosti, která je bohužel vlastní nejednomu umělci. Knížky o exilech v české krajině, o jejích tajemných místech, o hvězdách a stromech a kamenech, vždy vydávané s tou nejvyšší možnou grafickou péčí, zdobí knihovnu ve vzorně uspořádané Vokolkově školní pracovně. Na stěnách pak obrazy a kresby členů dnes málo známé výtvarné skupiny Radar. V přízemí budovy, kde mimochodem psáno, začal příběh vykramovaného Knižních velkoobchodu, se nachází tiskárna. Její archaické tiskařské mašiny by se svou starobylou krásou mohly stát v kterémkoliv chrámu namísto varhan. Zde se loučíme. Šňupací tabák z umělcovy ruky padá naposledy na hřbet té mé (k šňupání nezbytnou levačku mám v sádře) jak písek v přesýpacích hodinách. Do rušných ulic se nám z místa, kde voňavá tiskařská čerň křídlí slova, od Václava Vokolka, moc nechtělo.

VII. BÁSEŇ PRO VÁCLAVA VOKOLKA

Nemůžem spočítat všechna oblaka
nemůžem spočívat v labyrintu světa
s myslí daremnou
neb skutečně existuje jen to
co vyřkneme obrazem

Tomáš Mazáč

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu