VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Současné české zemědělství, i když v mnoha ohledech navazuje na předešlá období, je v porovnání s vývojem v minulosti v mnoha ohledech odlišné. Jeden z největších rozdílů je možné najít již ve formulaci cílů současné evropské zemědělské politiky, která dostává zemědělce do nové, poněkud odlišné role, jež nebyla předtím takto programově vyjádřena. Vedle stabilních cílů Společné zemědělské politiky EU (CAP) v tzv. I. pilíři zaměřeném na zemědělskou produkci se zde v II. pilíři (Rozvoj venkova) objevují cíle jako: změna zaměření zemědělského výrobního potenciálu, podněcování nepotravinářské výroby, ochrana a posílení vysoké hodnoty přírody a trvaje udržitelného zemědělství, které respektuje požadavky ochrany životního prostředí, diverzifikace s cílem zavádět doplňkové nebo alternativní činnosti atd. Takto pojatý model zemědělské politiky by měl vyvážit tržní, environmentální a sociální dimenzi - platí to tedy nejen pro zemědělství, ale pro celý venkov.

Při pohledu do minulosti by se jistě našly námitky, že některá nařízení šlechty či panovníka měla určitý pozitivní vliv na environmentální aspekty tehdejšího hospodaření, např. v případě regulace pastvy, předpisů, které se týkaly sousedských vztahů, uspořádání lánů, údržby cest, mezí, výsadby stromů atd. Avšak zásadní rozdíl oproti dnešní situaci shledávám v tom, že pro tehdejšího hospodáře by např. finanční podpora k vysazování stromů jistě nemohla být jednou z hlavních částí jeho výdělku.

Právě v tom lze najít největší odlišnosti od pohledu na vztah zemědělství-krajina v minulosti a dnes. Správa krajiny osobou zemědělce byla v minulosti fundamentálně spojena s jeho činností - s produkcí potravin, ať již k uživení vlastní rodiny, dosažení částečné nebo úplné soběstačnosti, nebo z důvodů tržních, tj. zpeněžení vypěstovaných plodin a odchovaných zvířat. Krajina tak byla především jakýmsi vedlejším produktem činnosti zemědělce. Dnešní představa zemědělce také jako manažera či správce krajiny s tímto podmíněným spojením ve všech případech apriorně nepočítá - klade důraz na kategorii mimoprodukčních funkcí zemědělství.

Je to patrné již v cílech Horizontálního plánu rozvoje venkova pro ČR 2004-2006 (HRDP), jež se snaží zabezpečit integraci zemědělství s rozvojem venkova a uchování jeho kulturního dědictví, diverzifikovat zemědělskou činnost, zabezpečit environmentální a sociální funkce zemědělství, zejména v oblastech s nepříznivými produkčními podmínkami (LFA - Less Favoured Areas). Důležitou součástí HRDP jsou Agroenvironmentální opatření (AEO) zaměřená zejména na zachování a zvyšování biologické různorodosti na travních porostech i na orné půdě. Jejich hlavním účelem je uhradit zemědělci formou dotací (Ekologické zemědělství, Ošetřování travních porostů, Zatravňování orné půdy, Tvorba travnatých pásů na svažitých půdách, Pěstování meziplodin atd.) ekonomickou újmu za to, že bude hospodařit způsobem, který je příznivý k životnímu prostředí. Zemědělci do nich vstupují dobrovolně na dobu 5 let.

Agroenvironmentální opatření

Při komparaci popsaných strategií a dotačních titulů na straně jedné a stavu českého zemědělství na straně druhé se nevyhneme následující otázce: Jsou současní čeští zemědělci ochotni ztotožnit se s rolí, která se po nich požaduje, a stát se novodobými správci krajiny, kteří budou aktivně jako hlavní či částečnou náplň své práce uskutečňovat zmíněné stanovené cíle, nebo budou trvat na hospodaření založeném pouze na produkci, vědomi si vysoké nadprodukce a neschopnosti konkurovat?

Přes řadu pozitivních případů účastí zemědělců na agroenvironmentálních programech je možné najít několik překážek, které jejich dalšímu naplňování zabraňují. Za patrně nejzávažnější z nich považuji samotné postoje zemědělců k přírodě a krajině.

Dodnes je možné se u zemědělců setkat s postoji k přírodě jako k něčemu, s čím musí neustále bojovat. Je to z velké části dáno tím, že zemědělec odnepaměti bojoval s přírodou, lépe řečeno s invazí divočiny, a jeho snaha stále vedla k vytvoření monokultury. Základní starostí bylo uživit vlastní rodinu a uspokojit požadavky vlastníka půdy, na níž hospodařil. Tato situace byla umocněna závislostí zemědělství na rozmarech přírody, neustálou hrozbou bídy a obavami o úrodu, která byla dlouhou dobu velmi nízká. Výnosy z polí jsou v současnosti sice mnohem vyšší, rozhodující roli však v tomto směru hraje udržení vlastní schopnosti konkurovat ostatním a prosadit se na přesyceném globalizovaném trhu.

Se zmíněnými postoji k přírodě a krajině souvisí v mnoha případech také setrvačnost velkovýrobních způsobů hospodaření nešetrných k životnímu prostředí a neochota měnit navyklé postupy, které jsou často dědictvím hospodaření socialistických JZD.

Z provedených výzkumů také vyplývá, že hlavní motivací zapojení se do AEO jsou v drtivé většině případů s nimi spojené finanční odměny. Dotace do ekologického zemědělství a na jiná AEO se tak pro uživatele stávají běžnou platbou za určitý výkon, aniž by na prvním místě sledovali pozitiva spojená se stavem přírody a krajiny. Obávám se toho, že by o dotace měli stejně velký zájem i v případě, kdyby kritéria byla formována zcela jiným směrem, např. jako podpora nákupu postřiků, likvidace roztroušené či liniové zeleně za účelem scelení půdy apod.

Agroenvironmentální opatření jen do horských oblastí?

AEO dotace a dotace do LFA představují velkou šanci pro udržení zemědělství především v méně příznivých podhorských a horských oblastech. V nemálo případech tam tvoří více než polovinu příjmů zemědělského subjektu. Důvodem přechodu zemědělců v těchto oblastech na postupy ekologického zemědělství je často neschopnost soutěžit v produkci s oblastmi s úrodnějšími půdami nebo výhodnějšími klimatickými podmínkami. Také z tohoto důvodu se ekologické farmy nacházejí, podobně jako v jiných evropských zemích, především v oblastech podhorských a horských. Jedná se především o plochy trvalých travních porostů (louky a pastviny), které představují 89,4 % v ekologickém zemědělství, orná půda zaujímá pouze 8,8 %. Častá je situace, kdy trvalé travní porosty tvoří sto procent z veškeré půdy obhospodařované ekologickými zemědělci. Důvodem je také skutečnost, že přechod extenzivního chovu skotu bez tržní produkce na ekologické zemědělství je v porovnání s produkcí biomléka či pěstováním biopotravin na orné půdě mnohem jednodušší.

Bohužel v nížinatých oblastech s vysokou produktivitou zemědělské výroby k většímu rozšíření ekologického zemědělství nebo k většímu zapojení zemědělců do AEO nedochází - např. u zatravňování a zalesňování z důvodu jejich určení pouze pro LFA. Také proto je možné zde zaznamenat jen nízký počet pozitivních změn, jako jsou např. snížení množství škodlivých látek v půdě a vodě, snížení podílu orné půdy a s tím související zatravnění, vyšší rostlinná diverzita, zřízení krajinných prvků snižujících vodní a větrnou erozi atd.

Zástupci velkých podniků v úrodnějších oblastech argumentují často tím, že využívání dotací na agroenvironmentální opatření by v těchto oblastech znesnadňovalo intenzivní využívání půdy. Proto je považují za vhodná především pro méně úrodné oblasti a usilují především o dotace směřující k dosažení intenzivnějšího hospodaření a z AEO využívají téměř výhradně dotace na meziplodiny.

Možnosti změny?

Domnívám se, že k dosažení pozitivních změn je nutné, aby zemědělci proměnili především své postoje k přírodě a krajině. Ty nesmí být nadále spojeny primárně pouze s produkcí jako jedinou hodnotou, kterou přináší půda. Musí přijít jiné racionální přístupy podložené vzděláním. A to také z toho důvodu, že dnes není možné se opírat o tradice - tradiční vztah zemědělce k polím měl totiž jiný charakter, byl pevně spojen s produkcí.

K nápravě vede také další cesta zlepšení znalostí konkrétní krajiny, v níž hospodaří. Za neméně důležité pokládám informování a vzdělávání zemědělců, představitelů obcí a širší veřejnosti v problematice moderních udržitelných technologií, ekologického zemědělství, extenzivního hospodaření, pěstování biomasy. Za velice přínosné považuji např. pořádání seminářů pro zemědělce, do kterých jsou vedle Agrární komory a Zemědělského svazu zapojeny další subjekty, např. AOPK a Správa CHKO.

Několik výzev stojí také před zemědělskou politikou. Jedná se nejen o zkvalitněni informovanosti zemědělců, zjednodušeni a zefektivnění administrativy, jednoznačnější stanovení priorit v dotační politice, ale také např. o podporu trhu s biomasou, podporu propagace a odbytu produktů ekologického zemědělství. Domnívám se, že by se zemědělská politika měla nadále věnovat nejen méně úrodným podhorským a horským oblastem, ale stále více by se měla zaměřit na nejvíce scelené a zorněné plochy v nížinách a na mírných pahorkatinách a měla by zde podpořit vytvoření nových krajinných prvků, trvalých travních porostů, sadů, a celou diverzifikaci zemědělské produkce v těchto oblastech.

Mgr. Radim Lokoč - katedra environmentálních studií, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno