VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V povědomí středoevropanů se patrně stále více usídlují potřeby zvýšené ochrany životního prostředí. Přitom snad i pochopení zájmů lesního hospodářství ubírat se nadále cestou "přírodě blízké správy" českých lesů. To znamená respektovat přírodní zákonitosti jejich vývoje a co nejvíce využívat přírodní procesy. Jednodušeji řečeno - nechat konat přírodu za nás, co dokáže konat bez nás. Snad každý ví, že s našimi lesy "není něco v pořádku". Je toho mnoho, co je třeba v lesích změnit k lepšímu, aby je přestaly decimovat nejrůznější kalamity (větrem. sněhem, kůrovcem aj.): zejména mít v nich více listnáčů a jedle, méně smrku v monokulturách, změnit jejich strukturu v nestejnověkou atd. Cosi však stále tomu stojí v cestě: nejen emise z továren, aut a lidských topenišť s uhlím, ale zejména škody působené jinak lidmi oblíbenou spárkatou zvěří - především jelení a srnčí.

Denní spotřeba rostlinné potravy této zvěře je obrovská. V zimě převážně dřevinné. Její obliba zmlazení dřevin a samozřejmě i uměle zaváděných biologických dřevin zpravidla má pro pěstění lesa osudné důsledky. Zejména při přeměnách smrkových a borových monokultur. Přitom dokonce postačí i poměrně nízké stavy spárkaté zvěře k často úplné likvidaci právě těch dřevin, které pro ozdravění našich lesů nejvíc potřebujeme: především jedle, kterou zvěř snad všude doslova decimuje. Tím dochází ke zřetelnému poklesu tak důležitého smíšení dřevin. Tyto vlivy a jejich důsledky jsou již desetiletí vědecky objektivně prokázány a lesnictví si na ně víceméně otevřeně již celá staletí stěžuje. A to nemluvím o škodách na polních kulturách. Ty byly v ještě nedávné historické minulosti "zlým snem" každého sedláka, ale ani dnes nejsou v zemědělské velkovýrobě zanedbatelné. Z lesnického hlediska škody zvěří hlavně snižují kvalitu dřeva loupáním, ohryzem s následným napadením hnilobou, a způsobují ztrátu na přírůstu okusem sazenic. Hniloby dolních částí stromů po ohryzu kůry pak silně zvyšují jejich lámání větrem a sněhem, a tedy i vznik nejrůznějších kalamit v lesích. To vše dokáže znehodnotit a destabilizovat celá lesní území, nemluvě o zhoršování ekonomiky lesního hospodářství vysokými náklady na ochranu lesa proti zvěři a náklady na vynucené umělé zalesňování, ale i zhoršeným zpeněžením poškozeného dřeva. Škody jdou do stamilionů Kč. K tomuto stavu se postupně dospělo tím, že v kulturní krajině se pro spárkatou zvěř stále zlepšovaly životní podmínky: jednak vyhubením přirozených nepřátel (predátorů), jednak dlouho převládajícím holosečným obhospodařováním lesů (na půdní vegetaci bohatými pasekami) a rozšiřováním zemědělské výroby.

Avšak místo toho, aby se proti těmto efektům postupovalo všeobecně intenzivním lovem a zachovávala se rovnováha mezi zvěří a jejím prostředím, usilovalo se naopak staletí o co nejvyšší stavy zvěře. Nejdříve šlechtou, poté dodnes mysliveckými společnostmi, aby se myslivosti dařilo. To je podstata konfliktu mezi lesem a zvěří. Přitom lesy nutně vyžadují strukturální a druhovou přestavbu jako součást široce pojaté léčby. Tomu zvěř "úspěšně" brání. Tím se zvěř, a tedy i špatně chápaná myslivost stávají obrovským břemenem na bedrech lesního hospodářství v jeho úsilí o změnu špatného stavu lesů k lepšímu.

Co s tím? Legislativně ošetřit povinnost mysliveckého provozu trvale udržovat stavy spárkaté zvěře na únosných, tj. nízkých stavech se dodnes nedaří naplňovat. A sotva kdy se tak stane, protože k tomu chybí všeobecná vůle. Myslivost by totiž ztratila svůj význam - zálibu ve snadno úspěšných lovech trofejové zvěře. Tomu myslivci a jejich řídicí orgány svou "obrovskou mocí" víceméně skrytě odporují a snad nikdy to nepřipustí. Přitom vynucovací nástroje státu jsou nedostatečné a málo funkční. Řešit věc velkorysou ochranou lesa všemožnými prostředky je jen zastírací manévr: může se totiž týkat jen nepodstatného rozsahu jedinců vyžadujících takovou ochranu a mimoto je nesmírně nákladný, pro vlastníky lesa neúnosný. Proto se vynořuje "nápad", v podstatě lesníkům a myslivcům dávno známý z minulosti, zejména z doby Marie Terezie a jejího syna Josefa II.: v kritických, takto přesně definovaných oblastech škodící druhy spárkaté zvěře dočasně uzavřít do záchovných obor a volné chovy mimo ně zcela vyloučit, to znamená v podstatě vystřílet. Uzavřít všechnu spárkatou zvěř do obor ovšemže není konečným cílem ochrany přírody ani lesníků. Může však být pro záchranný management v kritických oblastech, mezi které patří především snad všechny pohraniční lesy, nezbytným dočasným opatřením. Přijatelným i pro myslivce, kteří se na provozu myslivosti v oborách mohou podle svých finančních možností podílet, dokonce mnohem zajímavějším způsobem. Pro ostatní, tj. většinu myslivců, by to však byla doslova "pohroma". Je třeba pochopit zásadní přechodnou prioritu nutné přednostní prosperity lesa v zájmu jeho ozdravění před myslivostí. Kdo chtěl mít v minulosti les plný pěkného dřeva i jakostní zvěře, musel zvěř a les od sebe prostorově oddělit: zvěř chovat v oborách a dřevo pěstovat mimo ně. A vyplatilo se to. Proč to nekonat i dnes?

Milan Košulič st.