VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zahrádkáři jsou jaksi automaticky řazeni k lidem s kladným vztahem k přírodě. Vyplývá to z podstaty jejich záliby. Pečují sice o nevelké kousky země, ale o to s větší láskou a pečlivostí. Čtenář se teď možná ptá: Proč připomínat něco, co je všem známo? Pak mu svitne jiná otázka: Nebo to tak není?

Tak jako máloco je jen černé nebo bílé, tak ani zahrádkáři nejsou všichni stejní, stejně pečliví a se stejnou mírou lásky k přírodě, a o některých bych řekl, že je jim příroda zcela ukradená.

Takto jsem zahrádkáře začal dělit při výletech za město. Kdo si taky tak rád vyšlápne, ví, že chce-li se dostat do volné přírody, musí prvně projít zahrádkářskými koloniemi, obkličujícími město už téměř kolem dokola. Výletník se ani nemusí zaplést do pavučiny jejich plotů, stačí jen tudy procházet, aby si o zahrádkách a zahrádkářích učinil obrázek.

Jistěže, je dost takových, které popírají vznesenou pochybnost. Jsou upravené v celku i na jednotlivých záhonech a také úroda svědčí o tom, že majitel má zkušenost a umí. Jinde nejde ani tak o pěstitelský zisk, ale jen o příjemné místo pro odpočinek. Takové zahrádce obvykle dominuje pečlivě sestřižený trávník, cestičky vysypané oblázky, zahradní krb, stylová chatka s venkovním posezením. Nic proti takovým.

Na mušku bych si ale často rád vzal ty zahrádkáře, kteří svoji parcelu mění, nejspíš nevědomky, v odpudivé území, na němž se sice možná cosi urodí, ale na první pohled je to spíš skládka všeho, co už doma dosloužilo nebo překáží - vany, necky, sudy, džbery, škopky, lavory (vím, že zahrádka potřebuje pít), pásy koberců a linolea (prý tak na pěšinkách neroste tráva), polorozpadlé skříňky, botníky, kredence (hrnce, gumáky, rozmáčené krabice se ale stejně válejí kolem), tabule skla, plechu, umakartu (čert ví, k čemu původně měly být), hromádky cihel, dlaždic, kamenů, hranolů, prken (asi až toho bude víc, začne se stavět), zatím stačí nahnutá chatka (jen aby nepřišel silný vítr), mezi tím různá plašicí hejblata z pet-lahví... Tak bych mohl pokračovat ještě dlouho a zdaleka bych nepopsal vše, co je na takových zahrádkách vystaveno.

Leckdo z potrefených může namítnout, co je mi do toho, a že na své zahrádce si může dělat, co chce. Možná, nemám nic proti osobnímu gustu, svobodě podnikání, ani proti soukromému vlastnictví, ale dost mě naštvává, jak lidi dokáží návrší, údolí, stráně zaneplešit, a ještě bychom je měli mít za ctitele přírody. Tak to tedy ne!

Jiří Roupec