VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Já, bača starý, už nemožem spávat,
čujte valasi, já vám buděm vyprávjat,
ako máte své ovečky opatrovati,
aby dobrý užitok vedely vám dáti…

Lidová píseň z moravskoslovenského pomezí

„Ovce, bača a pastýři patří k Beskydám stejně jako k horské louce medová vůně, hejna bílých a barevných motýlů, modrofialové zvonce hořců a stříbrně lesklé pupavy,“ napsal kdysi Josef Strnadel, a v dobách jeho mládí to jistě byla pravda. Vždyť ostatně samotné slovo Beskyd, značící holý hřbet, pastvu ovcí v představách většiny z nás neomylně vyvolává. Situace dnes je však od tohoto ideálu dosti odlišná. Stáda ovcí, brázdící se svými pastýři širokými hřebenovými loukami či pastvinami obklopenými ze všech stran hlubokým lesem, lze dnes vidět nejblíže na středním Slovensku (a i tam pomálu), nejlépe snad na poloninách Podkarpatské Rusi, ne tak ale v Beskydech. Zde, pravda, tradiční salašnický způsob chovu ovcí se všemi svými zvyklostmi a cykly definitivně zanikl někdy na přelomu 50. a 60. let našeho století (a měl na to samozřejmě vliv i přechod k tzv. socialistickému způsobu zemědělského hospodaření), avšak ještě v osmdesátých letech se jen na vršcích kolem Dolní a Horní Lomné v těšínských Beskydech popásalo družstevní stádo ovcí čítající kolem tří a půl tisíce kusů. To však byla již v té době v celých Moravskoslezských Beskydech výjimka, která i tak zanikla v dobách rozpadu družstva na přelomu 80. a 90. let.

Zánik pastvy v Beskydech s sebou samozřejmě přináší nezvratné změny, které postihují zdejší krajinu. Mnohé pastviny, na nichž se pásalo ještě po druhé světové válce, dnes již definitivně pohltil les, ty později opuštěné zarůstají trním a buřáním… Připočteme-li k tomu i postupný, leč neodvratný zánik zdejšího rozptýleného pasekářského osídlení, jehož louky se většinou nekosí a pole již dávno zarostla, pak by již skutečně nemusela být daleko doba, kdy bychom ono chrakteristické beskydské panorama s lesy přerušovanými mýtinami pasekářských usedlostí a pastvinami na svazích znali pouze z historických fotografických publikací.

Naštěstí se však vždy najde někdo, kdo se s takovouto perspektivou nesmíří a snaží se něco udělat. K takovým nadšencům patří Miroslav Lach z Bocanovic. Z jeho spolupráce s Petrem Grendziokem ze Správy chráněné krajinné oblasti Beskydy se postupně zrodila myšlenka na to, jak alespoň část pastvin v Beskydech uchránit od neradostného osudu a zároveň získat obživu způsobem v Beskydech kdysi nejobvyklejším - právě chovem ovcí. A když se v roce 1996 v Programu obnovy krajiny objevil titul „Údržba travních porostů šetrnou pastvou“, bylo rozhodnuto - to je ten správný způsob.

Miroslav Lach v té době nebyl v chovu dobytka žádný začátečník - již vzápětí po té, co se rozpadlo zdejší družstvo, obhospodařoval jako jeden z prvních soukromých rolníků v kraji stádo 100 krav, z něhož bylo osmdesát dojnic. Poté, co však počaly krachovat okolní mlékárny, stádo rozpustil, a vše napovídalo tomu, že s dobytkářstvím definitivně skončí. Ovce však jeho rozhodnutí znovu změnily.

Ten, kdo by si myslel, že začínat, respektive obnovovat chov obcí v místech, kde byl vždy tradicí a kde dodnes žijí pamětníci zašlé slávy beskydských salašů, bude jednoduchou záležitostí, by se nepříjemně přepočítal. Problémů vyvstalo více než dosti. Především bylo zapotřebí založit vlastní chov. Po sousedech, kteří měli po několika málo ovcích pro svoji potřebu, nakupoval Miroslav Lach chovné kusy - zejména valašky, ale i východofríské ovce, které začal připouštět s anglickým čistokrevným beranem masného typu Sulffok. Bylo totiž zřejmé, že v začátcích nelze pomýšlet na brynzu a žinčici, které v dobách beskydské pastevecké slávy představovaly největší užitek ze stád, ale je nutné se zaměřit na masný chov. Ostatně i proto, že takovéto ovce jsou odolnější a lze je držet po celý rok víceméně venku.

Dalším problémem je samozřejmě i vlastní získání pastvin. I když třeba již desetiletí nejsou využívány, mají své majitele. A držba je to často velmi roztříštěná. Třeba jen devět hektarů jedné z tradičních pastvin má dvacet vlastníků. Všechny je třeba obejít a přesvědčit o tom, že by se na pastvinách mělo opět hospodařit. Ale podařilo se a k základním čtyřiceti hektarům vlastních pastvin dole v obci přibylo M. Lachovi zatím dalších devadesát hektarů tradičních horských pastvin - Kozubová, Kamenitý, Zorimbek…

Ale ani poté ještě není vyhráno. Pastviny jsou zarostlé, poseté třtinovými pahrbky, v podstatě na nich ani pást nelze. Je zapotřebí zakoupit mulčovač, pastviny zrekultivovat, pokosit, ano, někde i dosadit jalovec, protože co by to bylo za pastvinu bez jalovce. Ale i to se povedlo. Lidé, kteří přicházejí na pouť do horského kostelíku na Kozubové (981 m n. m.) nevěří svým očím - místo žluté přerostlé trávy plné trnkových náletů je zde najednou svěže zelená barva čerstvě posečené horské louky. „Jak za starých časů,“ obdivně říkají dědáčci v černých kloboucích…

A pak již zbývá jen vyhnat. Letos se dvěstěpadesátihlavé stádo Miroslava Lacha pustilo na cestu z údolí v polovině května. O stádo se stará mladý „bača“, absolvent střední zemědělské školy se zaměřením právě na pastvení, občas vypomůže pan Zdeněk Škandera, zkušený pastýř, který v osmdesátých létech poháněl družstevní ovce na hřebenech kolem Horní Lomné. A práce to není v žádném případě jednoduchá. Pravidelné překládání košárů či přecházení z pastviny na pastvinu podle stavu porostu (přerostlá tráva nemůže být dobře vypasena), to věru vyžaduje nejen intuici, ale i značnou dávku fortele i praxe. Úživnost každé lokality je navíc různá - v podstatě platí úměra - čím je pastvina výše, tím je její úživnost menší. Na nejvyšších beskydských hřebenech se musí počítat s jedním hektarem na jednu ovci. Zkušenost vyžaduje i připouštěcí režim, snahou M. Lacha je to, aby se jehňata ovcím rodila až na pastvinách.

Do této části Beskyd se navíc navracejí i jiní jejich původní obyvatelé - totiž medvědi a vlci. To je samozřejmě tendence, kterou nelze než podporovat, pro pastevce však znamená zvýšenou ostrahu. Za celý loňský rok však na stádo Miroslava Lacha šelmy nezaútočily ani jednou. „Důležitá je přítomnost pastýře a psa,“ tvrdí bača Škandera. „Pokud necháte ovce bez dozoru, nemůžete se ztrátám divit. V noci je také dobré držet zapálený oheň. Nejnebezpečnější je ale zdivočelý pes. Většina beskydských ztrát ovcí zřejmě může být přičtena na vrub právě jim.“

Ovce je však nutno krmit i v zimě, kdy je tráva pod sněhem. A ten zde leží věru dlouho. „Vloni jsme zkoušeli kosit i některé pastviny, které nestačíme vypásat, ale bohužel, je to moc nákladné,“ podotýká Lach. „Jestli se nám podaří vše, co jsme si předsevzali, pak by se cílový stav našeho stáda měl pohybovat někde kolem tří set padesáti kusů. Záleží to ovšem také na tom, jak bude do budoucna fungovat program Péče o krajinu. Takovýto počet kusů by měl stačit k tomu, abychom vypásli všechny tradiční pastviny na hrebenech a svazích. Kosit pak budeme pozemky pouze dole, v okolí obce, což by mělo být pro naše potřeby dostatečné. Ostatně, loni jsme sklidili 120 tun sena a ještě nám zbylo…“

Život s ovcemi však přináší i problémy, které nejsou běžně patrné. Např. o ovčí vlnu je v poslední době zájem minimální, ovce se ale bez pravidelného stříhání neobejdou. Co s balíky vlny, které již zaplnily všechna volná místa v usedlosti Lachů v Bocanovicích, to je problém, který chovatele bude jistě trápit i do budoucna. Snad pouze odbyt masa by neměl představovat problém. „Jistý řezník z Vsetína po mně chtěl každých čtrnáct dní dva kamiony jehňat,“ říká Lach. „A to je požadavek, který ještě dlouho nebudu moci splnit.“

A jak vidí Miroslav Lach své poslání do budoucna. „Víte, v celé Evropě se ovce chovají pouze na základě dotací. Bez toho to prostě nejde. A ovce do beskydské krajiny patří, prostě tady musí být. Již dnes mi navíc lidé říkají, že od té doby, co jsou pastviny upravené, na ta místa daleko raději chodí. Přispívá to k rázu krajiny. Zatím jsem však v celých Beskydech sám. Nejbližší větší stádo ovcí je až ve Vsetínských vrších, ve Valašské Bystřici. Někdo by se skutečně měl přidat, bez toho totiž Beskydy zpustnou, a nebudou atraktivní ani pro turisty. Možná nejvhodnější formou pomoci státu by měly být dotace, poskytnuté jako státní zakázka na údržbu krajiny… Je také vidět, že si většina odpovědných státních úředníků uvědomuje, že práce, kterou děláme, je pro všechny a je třeba ji podporovat. S pochopením jsem se setkal na MŽP, u ředitele správ CHKO Pelce, a s výjimkou vedoucího správy CHKO Beskydy mám vynikající spolupráci se všemi pracovníky CHKO.“