VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Každý ví, co je to Fénix (i když ho nikdo neviděl). Co jsou to ale dřeviny? Známe je opravdu? Dřeviny jsou obecně definovány jako víceleté rostliny, jejichž nadzemní části druhotně tloustnou, dřevnatějí a postupně vytvářejí kmeny a větve kryté kůrou. Tato jejich konstrukce jim umožňuje dorůstat obřích rozměrů a dožívat se vysokého věku. Věk nejstarších žijících stromů je například odhadován na neuvěřitelných 10 000 let. Dosažitelná velikost stromů není neomezená. Ani evolucí prověřená ústrojí stromům neumožňují transportovat vodu do neomezených výšek nebo vytvářet neomezeně velké konstrukce, což je celkem přesně shrnuto v úsloví "žádný strom neroste do nebe". Toto tvrzení však neplatí v případě dosažitelného věku. Podle výsledků průzkumů britských arboristů z Veteran Tree Initiative jsou stromy pravděpodobně jedinými organismy na Zemi, které dokáží žít prakticky neomezenou dobu s totožnou genetickou výbavou. Potřebují k tomu dostatečný prostor, čas a co nejnižší stresovou zátěž.

Toto tvrzení je z člověčího pohledu špatně stravitelné. Po tisíciletí trvajícím tlaku na stále intenzivnější zemědělské a lesnické využívání krajiny zbylo na evropském kontinentu jen málo přírodních oblastí, které tyto podmínky dosud stromům poskytují. Jedná se především o fragmenty pralesů, které byly z nějakých důvodů nezajímavé pro plánovanou velkoobjemovou produkci dřevní hmoty. Ve střední Evropě proto nejvíce nacházíme prastaré stromy v blízkosti nebo uvnitř lidských sídel. Jedná se často o stromy s "vlastní historií", na kterých lidem po generace záleželo, proto je bránili proti ničení nebo kácení a snažili se o jejich ošetřování.

Pracující stromy

Na britských ostrovech je z tohoto pohledu situace poněkud odlišná, nejen pokud jde o příznivější klimatické podmínky. Při mapování starých stromů na ostrovech dospěli britští arboristé k zajímavému závěru. Mezi nejstarší stromy patří tzv. working trees, tedy stromy využívané po celou dobu své životnosti k produkci dřeva periodickým odtěžováním silných větví. Tyto stromy rostou zpravidla na extenzivně využívaných pastvinách s rozvolněným porostem stromů a keřů. Spodní větve těchto stromů byly často spásány dobytkem nebo zvěří, horní větve byly po dosažení větší tloušťky uřezány a zpracovány na dřevo. Vzhledem k prostorovým a časovým nárokům na vypěstování jednotlivých stromů stejné tloušťky kmene jako odtěžované větve se jedná o efektivní řešení, alespoň v britském měřítku. Tento způsob po staletí provozovaného řezu pracujících stromů prakticky na hlavu je nazýván "pollard". Ve své podstatě se jedná o opakované poškozování stromu velkého rozsahu. Nejsou známy údaje o tom, kolik stromů takové zacházení nepřežilo, na druhé straně byly nalezeny desítky tisíc velmi starých "pracujících stromů". Nejstarší z nich, jedná se zejména o duby a habry, mají v současné době typický vzhled, pokud jsou stále pravidelně ořezávány. Objemné kmeny sudovitého tvaru nesou nízké koruny tvořené sekundárními výhony, jejichž možnosti k vytvoření genetického reprodukčního materiálu jsou velmi omezené. Většinou jsou ořezány dříve, než začnou plně kvést a plodit. Po staletí trvající stres vytvářený opakovaným hlavovým řezem korun naopak podněcuje spouštění různých mechanismů náhrady odstraněných tkání, jako je probouzení spících pupenů a růst sekundárních výhonů, prorůstání dutin ve kmenech náhradními kořeny a masivní tvorba kalusu. Věk nejstarších objevených pollard trees je odhadován na 2 000 let. Dlouhodobě stabilní mikroklima, které tyto stromy poskytují, umožnilo dokonce přežití zbytkové populace endemitického brouka Hypeboeus flavipes, údajně nalezené na jediném dubu ve Velké Británii.

Pokud řez přestal být prováděn, sekundární koruny přerostly a rozlomily korunu, dochází často k zakořenění polehlých větví , z nichž časem vyrostly nové plnohodnotné stromy s odlišným vzhledem ale totožnou genetickou výbavou, jakou měl původní starý strom, jehož půdorys lze obvykle ještě vystopovat poblíž. V jiných případech vyrostl nový jedinec ze segmentu rozpadlého kmene starého 2 000 let, kterému zůstal živý kořenový náběh nebo adventivní kořen a jedna větev.

Popsané mechanismy regenerace jsou v různé míře vlastní všem stromům, zejména listnáčům. Při nižší stresové zátěži, kdy je proces stárnutí a opotřebování pomalejší než v případě pollard trees, je k jejich spuštění zapotřebí delší doba. Jednotlivé stromy mohou bez genetické reprodukce opakovaně prožívat vývojová období růstu, rozpadu a následné regenerace, kdy povstanou obrazně řečeno jako Fénix z popela, pokud není tento cyklus násilně přerušen jejich skácením. Například z důvodu havarijního stavu nebo proto, že již dávno překročily "mýtní věk".

Nejstarší stromy v Evropě

Údaje o nejstarších stromech v Evropě shromážděné Veteran Tree Initiative jsou jedinečné, a to i přes některé zkreslující představy, podle kterých se takové stromy v České republice snad vůbec nevyskytují. Na rozdíl od britské legislativy máme u nás uzákoněn institut památného stromu již několik desítek let a stromy významného stáří a vzrůstu jsou vesměs evidované. Lze mezi nimi nalézt i takové fénixy.

Například lípu malolistou v Drahanovicích u Olomouce. Věk tohoto stromu nelze doložit a cifra udávající obvod boulovitého rozpadajícího se kmene má malou vypovídací hodnotu. Víme jistě jen to, že lípa je velmi stará a opotřebovaná. U tohoto stromu došlo k odumření velké části kořenů, rozpadu primární koruny a rozdělení kmene na samostatné části. Tento proces odumírání však nekončí zánikem lípy, která prožívá svůj vlastní rozpad, ale současně se velmi intenzivně obrozuje. To znamená, že dochází k prorůstání otevřené dutiny ve kmeni adventivními kořeny, k tvorbě výmladků ve spodní části koruny a zejména k zakořenění polehlých spodních větví. Z některých těchto větví a zbytků rozděleného kmene pravděpodobně vyrostou časem nové stromy, geneticky totožné s mateřskou lípou. V této fázi vývoje lípa velmi citlivě reaguje i na malou stresovou zátěž, jakou je například zvýšený sešlap půdy v okolí kmene a polehlých větví, kde probíhá intenzivní tvorba nových kořenů. Zbytky velkých větví jsou z velké části duté a jejich nosnost je snížená. Jejich zvýšené zatěžování při oblíbených dětských zábavách může být nebezpečné a škodlivé. Z tohoto důvodu bylo doporučeno chránit nejbližší okolí stromu plůtkem.

Jiným příkladem může být tis ve Všechovicích u Hranic na Moravě, jeden z nejstarších na Moravě. V roce 1959 do tisu uhodil blesk, poškozený terminál byl poté uřezán. V roce 1969 byl věk tohoto tisu odhadnut na 314 let, a to odpočtem letorostů ze sondy pořízené Presslerovým nebozezem. Není zjevné, zda byl odhadován věk torza stromu nebo byl proveden přepočet na strom před rozpadem kmene, neboť původní kmen již neexistuje. Zbylo z něj pouze torzoo obvodu 305 cm. Od tohoto torza původního kmene vyrůstá po obvodu kruhu o průměru kolem 1,5 m dalších 12 šikmo polehlých kmenů o obvodu do 150 cm. Jedná se zjevně o větve původního stromu, které zakořenily. Vnitřní část tohoto kruhu je prázdná, bez zbytků dřeva nebo vegetace a odpovídá zjevně půdorysu původního kmene stromu. Pokud měl původní kmen tisu před svým rozpadem skutečně průměr na pařezu kolem 100-120 cm, pak je tradovaný věk stromu 900 až 1 000 let pravděpodobný. Tis se nachází ve stadiu znovuobrozování po předchozím rozpadu původního stromu. Genetická příbuznost všechovického tisu s původními moravskými populacemi tisu nebyla dosud zkoumána.

Na závěr si dovoluji připojit poděkování Ing. Jaroslavu Kolaříkovi, který zprostředkoval zajímavé výsledky Nevilla Faye a jeho kolegů z Veteran Tree Initiative v rámci několika přednášek uskutečněných v ČR v letech 2002 a 2003.