VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Město Olomouc v hořkosladkých osidlech letošního podzimu. Když jsem za Kristýnou Boháčovou jel malinkatou olomouckou tramvají až na samý okraj města do jejího bytu a ateliéru zároveň, byly všude nasypány celé hrsti barevného listí. A svítilo slunce. Na chodbě domu vládlo ticho. Pár kroků po schodech a rázem se ocitám v jiném světě. Vítají mne velké knihovny, obrazy a grafické listy na stěnách. Kultivované prostředí, v němž mladá umělkyně vyrůstala, s nímž srůstala. Přivítal mne pak její ateliér, vlastně jedna místnost s obrazy dokončenými i ještě nehotovými. Ten úplně poslední visel ještě na malířském stojanu. Mockrát jsem si během své návštěvy připomínal, že nejvíce člověk dokáže udělat, vytvořit na malém, stísněném prostoru. O své práci hovoří malířka s vášní a bezprostředností, skoro jako básník, který je tak upřímný, že se k němu nakonec nezná ani Bůh, ani Ďábel. Svůj výklad doprovází zjitřenými gesty, chvílemi se zdá jako by mezi svými obrazy tančila a mé oči putují jejími krajinami jako oči jiných při hudbě. V šuplících Kristýnina pracovního stolu jsou z lásky k všeliké materii ukryty nádherné nepotřebné věci, které už nikdo nechtěl, posbírané kdysi v Ostravě na tamějších prazvláštních skládkách. Maně vzpomeneš na skandál, jenž způsobil Salvador Dalí svým Kristem celým z odpadků. Toto své dílo vysvětloval tak, že se přece Kristus zabýval odpadky tehdejší lidské společnosti.

O hladu v Paříži

Vlastně spíš v bretaňském Rennes, kde byla Kristýna Boháčová před třemi lety na stáži. "Žila jsem jen o bagetách, a když jsem měla hlad, tak jsem si nejrůznější hamburgery, jaterničky a ostatní dobroty jednoduše namalovala." Je v tom kus poezie, namalovat si na plátno všecko, co nám chybí, co právě postrádáme, co máme rádi. Takovéto obrazy - obrysy mohou se snadno státi naší druhou, lepší pamětí, jakýmsi sekundárním snem. Ony laskominy vystupují ze tmy, té nejstarobylejší, matečné černi až k nevíře křehké. Mají svá tajemství ostatně jako všechno, oč se introvertní malířka pokouší, co dělá, čím žije. A o čem mluví. Bez velkých gest, skrytého chlubení se, bez onoho už trochu únavného siláctví vlastního mnoha jejím vrstevníkům (a nejen jim). Zatímco malířka mluví, někde blízko v pozemském slunci začíná sama od sebe růst socha.

Malířčina třináctá komnata?

K. Boháčová mi ukazuje své nalepované výtvarné kompozice z molitanu a suchých zipů. Hezky se berou do ruky, dají se pohladit. Drsná se střídá s hladkou. Jako by divákovy doteky tyto kompozice dotvářely, jako by teprve dotýkané byly definitivně dokončeny. Těžko se mi od nich odtrhuje, je přece tak málo obrazů ve všech těch muzeích a galeriích, na něž se nejenom smí, ale dokonce má sahat. A zase to tajemství. Nevyslovené, protože nevyslovitelné. Mělo by jím oplývat každé skutečné umělecké dílo, každý opravdovský tvůrčí čin. Tyto komorní kompozice zdají se mi býti malířčinou nemalířskou třináctou komnatou. Ale třeba se mýlím... Třeba je všecko jinak...

Vlajkovina

Nikdy jsem si nemyslel, že se vlajky a prapory šijí z takovéto subtilní a průsvitné látky. K. Boháčová na vlajkovinu promítá své představy... Tvář zamyšleného králíka a dokonce své vlastní srdce. Srdce z hřebů. "To srdce na vlajkovině není moje," opravuje mne jeho autorka. "Je to jen symbol, symbol zranění a zraňování, kterému lidi rádi dávali barevnou a směšnou škrabošku, aby se vyhnuli řečem o citu a emocích nebo je naopak zrůdně zdůraznili. Není to něčí srdce, je to jen symbol. Stejně jako králíci. Vlajkovina k tomu ostatně téměř vybízí, aby se na ní člověk vyjadřoval jednoduchou, ale obsažnou formou. To, jak si ji pak ostatní dekódují, je druhá věc..."

Stačí dát pod vlajkovinu ruku a máme zde obraz s rukou. To je to první kouzlo. Stačí obraz na vlajkovině zavěsit kdekoli na stěnu a stěna rázem nabyde významu obrazu za obrazem a to je to druhé kouzlo. A konečně lze vzít obraz na vlajkovině do obou rukou a hledět skrze něj do dálky, až k horám a oblaklům, jež jdou, tam v dáli, ta zázračná oblaka. "Mně osobně jsou bližší ty hory než oblaka. Oblaka jsou jen kouř, který nechytíš, zato hory můžeš navštěvovat a koukat se na jejich proměnu, aniž by se ti doslova vypařily před očima. Jsou hmotnější, a tím pádem i mně bližší. Můžeš jejich proměnu sledovat dýl. Mám je ráda pro jejich jakousi stálost i přes všechny ty proměny..."

Pohled z okna vlaku

Po cestě vlakem míjíme krajinu. A když se setmí, dáváme si k očím dlaň, abychom na skle okna už neviděli sami sebe, ale různobarevnou tmu. A třeba i přízračnou lidskou tvář zračící se v tom chladném ocelovém okenním rámu. Obrazy vlakových oken K. Boháčové plné odhodlání k snu víc zakrývají, záměrně nevyslovují, než odhalují. Tanou před námi z nazelenalých temnot nevědomí nikoli vzdáleného našim prenatálním reminiscencím, blahému času, kdy jsme byli ještě v mamince, v bezpečí. "Zvláštní jak vnímáš ta okna vlaku. Já to mám obráceně. Nevykukuju z útulného bezpečí, ale spojuju obrazy krajiny a míjených dálek s pomyslným vězením vlakového kupé, které jsem ovšem dobrovolně přijala. Nedávám si ruku ke sklu, jen když chci vědět, kde jsme. Baví mě odrazy a neskutečné a prazvláštní propojení dvou světů tady a tam..."

Malířčiny krajiny

A jsme nejspíš u gruntovního tématu dosavadního malířčina tvůrčího úsilí. U krajiny. Krajiny nových opakování, krajiny ukryté pod snem. Anebo třeba horské rumunské. Kolik asi skutečných krajin musela K. Boháčová s pohorkami na nohou a s batohem na zádech skutečně, krok za krokem, projít, aby vznikly její bezlidné, barevné krajiny! Ale ani do svých krajin (možná právě do nich!) autorka jen tak někoho nevpouští, ani svými krajinami se nedává jen tak lehce všanc. Nepodbízí se jimi nikterak, nezlatí. Její krajiny je potřeba od začátku až do konce poctivě prožít, procítit. Dlouho tiše komunikovat s jejich barvami, s jejich vesmírem. A teprve potom se to stane.

Kresba - předpokoj obrazu?

Krom malování obrazů K. Boháčová kreslí. Na tom by nebylo nic až tak divného, ale její kresby nejsou obvykle "jen" jakousi zkouškou na obraz, resp. jeho předpokojem. Prozrazují tak silnou kreativitu, že obstojí i samostatně. Takovou v sobě mají lehkost a tíži zároveň. S Kristýninými básněmi je pojí jejich naléhavost. Vyslovit se. Právě teď. Ať už slovem, anebo, když jsou všechna slova strašně lichá a sám Bůh, nemoha více dát, zamyká ústa, tak kresbou. Odvrácenou a zároveň přivrácenou stranou slov.

Lyrický deník s obrázky

Stín letadla, stín "neidentifikovatelného předmětu" (UFO), stíny očekávajících lidských rukou, stíny samotných stínů. Listuji Kristýniným lyrickým deníkem s jejími obrázky. Je plný apelativních básnických telegramů. Cítím, že Kristýna Boháčová je i básníkem, jehož nemůže omluvit nic. Ani jeho smrt, řečeno s Vladimírem Holanem. A básník nehledá dokonalost, i kdyby jí měl být ráj, nýbrž pravdu, i kdyby jí mělo být peklo. Vzdor tomu všemu na moji otázku, co by dělala, kdyby nemalovala a malbě neučila na olomoucké Základní umělecké škole Miloslava Stibora, odpovídá, že by chtěla být vědcem, přírodovědcem. Anebo by chtěla opravovat turistické značky a malovat nové. Tak daleko zašla ve své lásce ke krajině . A k člověku. Neboť bez lásky k lidem nejde malovat, kreslit a ani psát.

Báseň pro Kristýnu Boháčovou

Stokrát veden na popravu za úsvitu
nepamatuji se nic z okolní krajiny
Sestra úzkost a bratr smutek
mí každodenní ranní kati
Rostou mi nehty a vlasy
přibývají léta
a namalovat živou krajinu pod krajinou
Pořád neumím

Tomáš Mazáč