VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Má rodná krajino, můj domove...! Jak tě mám jinak pozdravit, kolébko mého rodu, mého života, mého času! Od prvních okamžiků, od prvních chvil mého času...!

Vtiskla jsi do mne své nesmazatelné znamení: Svou výši oblak, dálku lesů, oblost kopců, strmost hor, zpěv vln v potocích a říčkách. Od prvního záblesku slunce, od prvního šera a vlídnosti stmívání... Jsi v mém srdci, domove mých nejbližších.

Neumím si tě představit jinak než v objetí času tvých rodných, v jejich pohledu, v jejich slovu, v jejich chůzi... Odevždy jsi mi nejbližší, moje rodná země...!

Jak bych mohl opustit tvůj obzor, když jsem se v něm poprvé protáhl, když jsem pod jeho životem poprvé ucítil dech své matky a tepot jejího neunavitelného srdce. Všecko tak samozřejmé, tak naše. A ty, díval ses po své rodné krajině? Díval ses tak, že jsi s ní rozmlouval? S jejími stromy, cestami, s jejími dálkami? Přistoupila k tobě, aby tě objala? Aby vzala tvou hlavu do náruče svých cest, chodníčků a potůčků? Už jsi se zachvěl hlubinou lásky k její věčnosti? Když jdeš po břehu rodné řeky, když míjíš její zátočiny a shýbáš se pod jejími schýlenými vrbami, když na tebe volá odlesk jejích vlnek, když ti vlasy pročesává nedočkavý hřeben prstů jejich vánku, už jsi své oči nechal plout šedou modří její dálky? Už jsi s ní rozmlouval? Už ses nechal obemknout její hladovou náručí?

Všechno bereš tak samozřejmě, a přece jsme jen jedenkrát na tomto světě, jen tento den je tvůj až do kořene, jen tento den je tvůj až do poslední vteřiny tvého života. Chtěl by ses zachumlat do jeho hustého proudění, jímž tě obepíná v každé chvilce jediného, jedinečného proudu života.

Matka příroda... Jsi její částí, stejně jako tvou je její přirozená velikost, výše její oblohy, barva jejích oblak, a zvonky vlnek jejích řek. A hlas a volání jejích dálek, a ticho jejích zátočin, a mlčení jejích stezek ve stráních a úbočích jejích cest...

Má rodná krajino, můj domove, kolikrát jste mi požehnaly mou cestu, vzdálenou vašim krokům, a kolikrát jste pod mé kroky podložily cestinu bez kamenů! Kam pohlédneš, všude spatříš mlčenlivou rodnou krajinu, rodnou zemi, úrodný čas svého života. To z plodného času proudí tvá samozřejmá láska, která si nežádá odměnu, jen souhlas s tvým bytím v této rodné zemi, která krom tebe ti svěřila veškerenstvo života. Tak přirozeně, jako když plodná země ti vydává vše, co vesmír uložil do její pokladnice lásky.

Tvá rodná krajina, tvůj domov, tvé lány, tvé cesty, tvé vrchy, kopce i hory, tvé řeky i říčky, tvé jeřabiny, červenající se podél cest, tvé jablůňky u příkop, stydnoucí řady zelí v pahorkatině u plotů kolem políček, a mlčenlivá dálka přicházejícího podzimu, který se blíží a níží k našim domkům tam v kopcích, kam zřídka přicházejí lidé od autobusu, když dojeli z městečka s nakoupenou taškou cukru a mouky, se šiškou chleba a několika rohlíky... Jsou vzdálené ty samoty od obchůdků, a všelicos vidí jen na večerní televizní obrazovce.

Příroda není skoupá, jen dá člověku, co nezbytně potřebuje. Vždyť už bude podzim, a země se uzavře. schoulí se do svého klubíčka, a lidé s ní. Šípkové keře zahoří rudými šípky, pečlivá ruka je obere do příštího čaje, a tam se ještě modrá zapomenutá trnka a v korunách hrušní zase hruška, pod jabloní napadaná jabka, a trávu jakoby někdo vyčesal stříbrným hřebenem. Z dálky doznívá psí štěkot, vrána přeletí nad polem, a tesklivá dálka se rozevře přicházejícímu předvečeru. Země hučí, odevšad doznívá den, ještě tam kdesi za poli pomalu kráčí člověk, jako by pospíchal, aby ho večer nezastihl v polích. Už tu bude, neopozdí se můj podzim, nemůžeme se opozdit ani my. Jen nad střechami domků a chalup předvečer nakreslí pozdrav malého dýmu, jak lidé se potkají s přírodou a v pokoji maličko zatopí.

Člověče, co je ti? Nediv se, už je čas přijít včas domů ke svým, přichýlit se k nim, vždyť je před tebou podzimní čas, doba na to, aby ses zamyslil nad vším, co je kolem tebe a v tobě.

A všecko, všecičko, na co jsi pomyslil, se ti vrátí, jako čas nám vrací každou kapku naděje, i hořkosti světa, které jsi minul. Vrátí se čas přírody, čas života, čas člověka...

Z dvorku zní hřejivý dětský vřískot, děti se dobírají a honí, dým z komínu se roztrácí po zahradách, ještě klepnou dveře, blikne světýlko v tmavé kuchyňce, a život jde znovu o kousek dál. Příroda se zachvěje samotou. Člověk zapne kabát a jde svou hrbolatou cestou, má ještě kus cesty před sebou, musí přidat. Má rodná krajino, můj domove, vaše slovo pluje nad námi. Nad hřbitovy, nad kostely, nad poli, nad lesíky, nad vším, co je v nás a s námi. Čas dozrál, jako vše, co má dozrát a má svou chvíli.