Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

O ptácích Karpat


Karel Hudec, č. 7/2002, s. 39

Horský oblouk Karpat, jeho přírodní zachovalost, obtížná dostupnost a tajemnost majestátních horských vrcholů se siluetou kroužícího orla - to vše vedlo již od začátku 19. století k zájmu i o karpatský ptačí svět. Přitom jen málo ornitologů žilo přímo v Karpatech. Snad nejznámější z nich byl lesník Anton Koczyan žijící v druhé polovině 19. stol. na horní Oravě, zakladatel již ve třetí generaci až do současnosti přetrvávající rodinné ornitologické tradice. Mnohem početnější byly výzkumně zaměřené návštěvy a publikované zprávy znalců ptáků z kulturních center států, mezi něž byly Karpaty postupně rozděleny. Typickým dodnes velmi zajímavým čtením o takové cestě je zpráva novojičínského profesora J. Talského Eine ornithologische Excursion in die Bezkyden, uveřejněná v r. 1882 ve vídeňském časopise Die Schwalbe. Z ní je dobře patrné, s jakými obtížemi se podobné napůl turistické výlety do málo přístupných karpatských hor setkávaly. Snad prvé větší dílo o fauně části Karpat (Naturhistorische Miscellen ueber den nordwestlichen Karpath in Ober Ungarn) napsal ale již v roce 1821 Anton Rochel, působící na univerzitě v Trnavě, brzy nato (1840) vyšla ve Stuttgartu kniha A. Zawadzkiho Fauna der galizisch-bukowinischen Wirbelthiere. Zejména častým cílem byly Vysoké Tatry, jediné velehorské štíty celé soustavy, které již roku 1850 procestoval za účelem poznání ptactva polský hrabě Kazimierz Wodzicki. Snad jako kuriozitu lze zmínit fakt, že obsáhlé poznámky o ptácích Karpat publikoval také německý ornitolog J. Gengler, procházející zde jako voják v prvých letech první světové války. Celá karpatská ornitologie až do poloviny 20. století byla tak do velké míry spojena s krátkými návštěvami, úlovky, preparátory a sběratelstvím.

Skutečně vědecká ornitologie začala až po druhé světové válce. Prvá velká monografie jedné jejich části (F. Strautman: Pticy Sovetskich Karpat) byla publikována v roce 1954 a od té doby se publikace o výsledcích soustavných i příležitostných výzkumů ptáků v celém karpatském oblouku dají počítat na stovky. A jaké poznatky tato intenzivní činnost přinesla?

Předně byly upřesněny prvotní údaje o výskytu druhů, které jsou známé z Alp a které spíše chtěl vidět i romantický občasný návštěvník Karpat, zejména Vysokých Tater. Snad nejlepším příkladem je historie zpráv o výskytu typického a běžného ptáka vysokých poloh Alp - kavčete žlutozobého. Podle Wodzického v Tatrách v roce 1850 kavčata hnízdila, ale již v roce 1861 je Schauer v Tatrách nezjistil a o věrohodnosti zprávy pochybuje. Pak se objevovaly další údaje o výskytu jinými autory opět vyvracené. Jisté je, že tento druh v Karpatech dnes nehnízdí, ale jednotliví ptáci se sem občas zatoulají. A zda kavčata hnízdila v Tatrách v roce 1850, jak dodnes některé prameny uvádějí, je spíše věcí víry - vědecky to nelze rozhodnout. Podobné je to i s domněnkami nebo zprávami o výskytu dalších druhů - supů, bělokurů, rorýse velkého, orlosupů. Tato tvrzení zpětně nelze objektivně vyvrátit. Je totiž také nutno počítat s možnými změnami ptačího osídlení - ať již krátkodobými nebo i dlouhodobými.

Dobrým příkladem obojích změn současně může být hnízdění izolovaných populací ptáka severské tundry kulíka hnědého v nejvyšších polohách středoevropských hor. Pravidelné hnízdění až do počátku 20. stol. bylo známo v Krkonoších. Od roku 1903 zde hnízdí jen nepravidelně jednotlivé páry, naproti tomu se během 20. století vytvořily malé populace v Alpách, Pyrenejích a také v Karpatech: v Sedmihradsku a v Tatrách, v nichž zahnízdil roku 1988. U více druhů jsou dlouhodobé změny v osídlení během 20. stol. zcela exaktně zachyceny: na skalách rumunských Karpat se usadil rorýs velký, na různých místech Karpat v klečovém pásmu čečetka zimní, hýl rudý, naposledy i severoevropská subspecie slavíka modráčka s rezavou místo bílé skvrny na modrých prsou. Je tedy možné právem soudit, že k podobným změnám docházelo i v minulosti. Tak vymizení velkých supů ze střední Evropy určitě proběhlo: v rumunských Karpatech hnízdili sup hnědý i bělohlavý v 19. stol. běžně, pak však úplně vymizeli. Známý pták alpské historie - orlosup, hnízdil v rumunském Retezatu naposledy roku 1935. Posledním zbytkem supů v Karpatech jsou 1-3 páry supa mrchožravého v Rumunsku; tento druh však nikdy v severnějších Karpatech nehnízdil. Dlouhodobý ústup dalších velkých dravců, jako jsou orli, byl naštěstí zastaven novodobou kulturou - zákonná i aktivní ochrana přišla zřejmě ještě včas před jejich likvidací. Proto dodnes v Karpatech můžeme vidět orly křiklavé, orly skalní (kteří v protikladu ke svému jménu mají hnízda převážně na stromech), v nižších předhůřích orly královské, orly nejmenší nebo orlíky krátkoprsté. Některé z těchto druhů se dokonce znovu rozšiřují.

Rozsáhlé lesy Karpat slouží jako refugium i dalším druhům. Z dravců k nim patří raroh velký, ze sov puštík bělavý, z dalších ptáků zejména celá skupina lesních kurů - tetřev, tetřívek a jeřábek. Ti z většiny střední Evropy již zcela zmizeli, ale bohužel jejich existence není - jako u velkých dravců - závislá na ochraně, ale spíše na nedosti známých vlastnostech prostředí. Jejich počty se proto snižují i v Karpatech. Naproti tomu se osvědčily Karpaty jako refugium krkavců, kteří z nich v druhé půli 20. stol. znovu osídlili velkou část střední Evropy.

Jaké jsou tedy specificity současné fauny ptáků Karpat? Pokud bychom měli čistě vědecký zájem, může nás potěšit to, že tetřev nebo puštík bělavý vytvářejí v Karpatech zvláštní poddruhy. Možná k nim patří i sýkora lužní nebo sýkora parukářka, které jsou podobnější spíše severoevropským než středoevropským ptákům těchto druhů. Co však můžeme vidět v přírodě jiného než běžné ptačí druhy? Kromě na první pohled atraktivní existence velkých ptáků, zejména dravců, mají zde severní hranici evropského rozšíření některé horské druhy. Po skalních stěnách včetně nejvyšších štítů šplhá šedočernočervený zedníček skalní, kupodivu často v blízkosti horských chat pobíhá po zemi nenápadná pěvuška podhorní, na horských holích linduška horská. V nižším lesním stupni jsou to druhy již více rozšířené: ořešník kropenatý, jehož nápadný řezavý hlas je slyšet na kilometry, kos horský s bílým půlměsícem na prsou, často je slyšet křivka, hýl nebo čížek. Ve starých porostech žijí dva horské druhy šplhavců: v bučinách strakapoud bělohřbetý, ve smrčinách datlík tříprstý, kterého od strakapoudů odlišíme snadněji než podle počtu prstů na základě toho, že v jeho opeření chybí červená barva. Spíše na vápencích teplejších poloh při jižních okrajích Karpat je raritou strnad viničný a stále více mizející skalník zpěvný - výrazně barevný drozdovitý pták. A to již sestupujeme vnitrokarpatskými kotlinami k výběžkům Velké uherské nížiny, z níž do nitra Karpat zasahuje rozšíření mnoha dalších druhů, především jižních a teplomilných, jako je poštolka rudonohá, výreček malý, ťuhýk menší, od východu Slovenska dále slavík tmavý, na jaře a na podzim sem přiletují přes Karpaty hejna jeřábů, hus, bahenního ptactva. Ale to je již jiný ptačí svět.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu