Vstup pro předplatitele: |
V ochraně přírody se čím dál více setkáváme s přístupy, které se na první pohled jeví jako zbytečné, bláznivé, zastaralé nebo přímo drastické. Vzpomínám na reportáž, kde ochranáři v Milovicích jezdili tanky přes mokřady a potom říkali, že to pomůže vzácným druhům žab. Řada lidí, která reportáž viděla, se jistě ptala, jak je toto dnes možné, jak si to mohou dovolit? Ačkoliv se netradiční metody zdají být zlem, toto „zlo“ ve skutečnosti pomáhá.
I já jsem si svá pomyslná zla zažil. Řadu let se pohybuji v prostředí, kde se něco ničí a zároveň nepochopitelně chrání, něco překrásného končí, něco překrásného počíná. Na vysoké škole jsem zkoumal sukcesi dřevin po lesním požáru. Tam jsem zjistil, že oheň v krajině je prima věc. Na Rezekvítku, kde pracuji, zažívám paradoxy ochrany přírody dnes a denně. V rezervaci Kamenný vrch se staráme o plot, který chrání místní populaci konikleců. Jenže kdo to kdy viděl postavit plot kolem stepní louky? Při péči o suchomilné a teplomilné trávníky používáme mozaikovou seč. V malých ploškách se pokosí louky. Nevěřili byste, kolik lidí nám telefonuje a rozhořčeně píše, že jsme zapomněli posekat Kameňák. Rozhodně největším paradoxem mého života jsou lomy, kde rekultivujeme, promiňte, zajišťujeme ekologickou obnovu. Lomy jsou úžasná místa, kde vzniká nová příroda, mnohdy ještě cennější, než byla před těžbou.
Během praxe jsem viděl řadu experimentálních zásahů. Nadchly mě a věřím, že pomáhají. Proto jsem oslovil nejpovolanější, aby i ostatním dali možnost nahlédnout do svých ochranářských kuchyní. Vydejme se společně do krajin, kde to hoří, vybuchuje, tryskají herbicidy, padají stromy, pase se v lese a kde občas projede bojové vozidlo pěchoty.
Vilém Jurek