VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ochrana přírody byla u nás dlouho vedena v duchu konzervačním i konzervativním. Projevovala se nejčastěji péčí o jednotlivé objekty (rostliny, živočichy, geologické výtvory), a to bez ohledu na jejich vzájemné vztahy a vazby na prostředí, v němž žijí. Za poslední dvě desetiletí však ochrana přírody prošla mnoha názorovými i praktickými změnami.

Nově zaváděné a zdánlivě neobvyklé zásahy jsou dnes předmětem vědeckých studií. Na základě jejich výsledků i dlouhodobých terénních zkušeností se už ochranářská praxe naštěstí mění. Vzhledem k objemu nových poznatků a potřeby specializovaných zásahů nejsou však nově získané znalosti šířeny a zaváděny dostatečně rychle a kýžených změn se proto už nejohroženější druhy či přírodní stanoviště nemusejí dožít. Jako hlavního viníka vnímáme nedostatek osvěty, která by měla vycházet z odborných podkladů, ale zároveň by měla být srozumitelná a přínosná pro amatérské zájemce i profesionální pracovníky v ochraně přírody. Rádi bychom se to pokusili alespoň částečně změnit níže uvedeným apelem!

Jako důležitý krok se jeví razantní omezení příliš konzervativních (přežitých) a homogenizujících (stejnorodých) způsobů péče.
V podstatě jakékoliv zásahy, které trvale mění strukturu zachovalého přírodního prostředí (ekosystému), často se opakují nebo jsou celoplošné, mají pro široké druhové spektrum likvidační charakter. Zůstane pouze omezený počet druhů, které vydrží nebo jim vyhovují opakované celoplošné zásahy či nezásahy. Stejně jako intenzivní zásahy, může negativně působit i nečinnost.

Živočichové jsou při uskutečněných zásazích zranitelnější než rostliny. Mnohá chráněná území v důsledku celoplošného jednotného managementu ztrácejí různorodost (heterogenitu) a připomínají městské parky - nízko střižená vegetace, vytyčené cestičky, upravené keře apod. Četnost a intenzita zásahů by měla odpovídat rychlosti negativních sukcesních (samovolných přírodních) změn. Pokud charakter společenstva vyžaduje každoroční péči (např. některé typy luk), je nepřípustné ji provádět jednorázově na celé ploše. Při každoročním nebo celoplošném zásahu nejsou populace mnoha živočichů schopny dlouhodobé existence. Typickým příkladem jsou populace motýlů, když jejich živné rostliny jednou za rok celoplošně pokosíme ve stejném termínu. Housenky se pak nemohou vyvíjet a populace zanikne nebo živoří na okraji existence. V každém časovém období je zásahem postiženo značné množství živočišných druhů. Pokud je však příslušný zásah časově a plošně rozfázován, je možné zachovat diverzitu společenstva.

Většina chráněných území bez lidské péče ztrácí postupně svoji hodnotu, stejný účinek může mít ovšem i péče nevhodná nebo jednostranně zaměřená.

Potřeba udržovacích zásahů

Z výše uvedeného vyplývá, že většina ochranářsky zajímavých území (snad s výjimkou některých pralesních klimaxů, rašelinišť a území nad horní hranicí lesa) vyžaduje nějaké udržovací zásahy. Někdy však může být těžké rozhodnout, zda je vhodnější udržovat území ve stavu, který odráží určitý způsob hospodaření s vysokou druhovou diverzitou, nebo naopak zvolit jednodušší možnost a ponechat bezzásahový vývoj směřující sice k přírodnímu stavu, avšak s možností poklesu druhové pestrosti, včetně úbytku vzácných druhů.

Při rozhodování o plánovaných zásazích je kromě představy o výsledném stavu společenstva nutné brát v úvahu, že nároky živočišných a rostlinných druhů se často liší. Je třeba si uvědomit, že:

• zapojení živočichů v ekosystému je mnohem složitější, než je tomu u rostlin - někde přijímají potravu, jinde odpočívají, ukrývají se, sluní, nocují, rozmnožují se apod.,
• živočichové reagují na zásahy do svého prostředí často mnohem citlivěji a rychleji než rostliny.

Pro ochranu druhové rozmanitosti (biodiverzity) mají zásadní význam následující priority:

• Záchrana druhově bohatších bezlesých míst bez adekvátní údržby - zejména před jejich převodem na lesní či naopak intenzivní zemědělské kultury a před postupujícími přírodními procesy, které většinou vedou ke stejnorodosti přírodního prostředí.
• Zamezení příliš intenzivnímu kosení travních porostů (častá seč, celoplošná seč), včetně přílišné likvidace některých dřevin.
• Omezení příliš intenzivní a stejnorodé (homogenní) pastvy, včetně nevhodně chudého složení pastevních zvířat a vyloučení nevhodně odčervovaných zvířat.
• Zajištění přírodě blízkých, nejlépe spontánních terénních a biologických úprav území po těžbě nerostných surovin a průmyslových deponií = nic nezavážet, nevysazovat, nevysévat, ale pouze sledovat vývoj, případně vývoj drobně usměrňovat metodou řízené sukcese a později zasahovat v rámci správné ochranářské praxe.
• Kompenzace nedostatku či odstraňování diverzifikujících mikrostanovišť - důležité je zachování či vytváření maloplošných obohacujících přírodních prvků, např. kamenných snosů, drobných mokřadů, selských lomů, ponechávání pařezů, roztroušeně rostoucích keřů, spálenišť…
• Kompenzace nedostatku míst vhodných pro dřevomilné druhy bezobratlých - zachování starých stromů a jejich torz, ponechávání pařezů, ořez stromů „na hlavu“, pravidelná péče o zoologicky a mykologicky významné stromy.
• Kompenzace nedostatku mělkých trvalých i občasných tůní zaviněného vyrovnáváním, zasypáváním, zaoráváním a odvodňováním podmáčených terénních prohlubní - napomáhat zachování stávajících a vytvářet nové drobné vodní plochy občasného i trvalejšího charakteru.
• Kompenzace vlivu intenzivního chovu ryb, jehož důsledkem je změna kvality mokřadů - snahy o zajištění polointenzivního nebo extenzivního chovu ryb alespoň v chráněných územích nebo na místech s výskytem zvláště chráněných druhů, eliminace ryb v drobných vodních nádržích významných pro rozmnožování obojživelníků a dalších vodních živočichů.
• Zamezení věkové a druhové homogenizace lesních porostů a nedostatku světlých lesů - zajištění většího podílu lesů s přírodě bližším způsobem hospodaření, např. s navýšením počtu stanovištně původních dřevin, věkově rozrůzněnými porosty, rozvolňováním stromového patra s možností pěstování lesů ve tvaru nízkého či středního lesa, s širokými světlými lesními lemy.
• Omezení výskytu invazních (nepůvodních nebezpečně se šířících) druhů - dle možností jejich odstraňování a likvidace.
• Zhodnocení významu stanovišť výrazně lidského (antropogenního) původu - kamenolomy, pískovny a jiné těžebny, popílková i rudní odkaliště, výsypky, železniční a dálniční náspy či zářezy, černé skládky inertního odpadu, … zvyšují heterogenitu prostředí a mohou být osidlovány druhy, jejichž stanoviště v krajině z velké části zanikla (např. otevřené písky, říční náplavy, meze, nezalesněné skalnaté stráně…).
• Zachování/obnova říční krajiny, omezení nové tvorby cest v krajině způsobující její odvodnění a změnu vodního režimu (lesní cesty a jejich současná obnova jako dálnice s odvodňujícími kanály).

K zanikání cenných přírodních ploch (biotopů) dochází také vlivem sukcese při nedostatku raných sukcesních stadií, jinak řečeno při nedostatku ploch s obnaženým půdním povrchem, často až na minerální podloží, které by byly pravidelně obnovovány pomocí vhodné správy území (strhávání drnu, pojezd vojenské techniky, vypalování apod.).

Co a kdo je nejohroženější?

Jedním z častých názorových střetů a často diskutovaná otázka ochrany přírody je, zda chránit druhy nebo ekosystémy (části přírodního prostředí). Naše legislativa je postavena především na ochraně druhů a často je chápána jako ochrana jedinců, nikoliv ochrana populací. Současný trend v ochraně přírody se však přiklání k ochraně ekosystémů. Oba způsoby však není možné zcela rozdělit - druhy se chrání ochranou ekosystému a zároveň ekosystémy vytvářejí prostor pro druhy.

V lidovém povědomí žije informace, že nejohroženějším územně rozsáhlým společenstvem rostlin a živočichů neboli biomem na Zemi jsou tropické deštné lesy. Hoekster et al. 2005 porovnal procento zničené plochy biomu s procentem jeho chráněné plochy. Tímto srovnáním vznikl žebříček ohroženosti jednotlivých rozsáhlých přírodních oblastí na naší planetě.

Překvapivě nebyly jako nejohroženější vyhodnoceny tropické deštné lesy, ale biomy mírného pásu - travnatá společenstva (stepi a prérie) a mediteránní (oblast okolo Středozemního moře) společenstva (středomořská macchie - křoviska a její obdoby). Teprve třetí místo obsadily tropické lesy, nikoliv však deštné, ale opadavé sucholesy.

Je tomu tak patrně i proto, že přeměnit nezemědělskou půdu je výrazně snazší na místech původně bezlesých než v lese. Proces změny také není tak výrazný a spíše je možné jej přehlédnout. Změna lesa v pastvinu (pole) je nápadnější než změna stepi v pastvinu (pole).

Nelesní ekosystémy (včetně řídkých lesů a lesostepí) jsou nejohroženější části přírody také u nás v České republice a vlastně i obecně ve střední Evropě. Zejména pak slaniska, písčiny, pastevní řídké lesy a pařeziny, stepi a zachovalé prosluněné mokřady chudé na živiny. Je to dáno několika okolnostmi.

V obecném povědomí je bohužel vžitá představa, že příroda rovná se „les“ (lesnický porost, nezřídka smrková plantáž). Bezlesá stanoviště jsou často hodnocena jako zbytečná, nezajímavá a nevýznamná. Bývají vnímána i jako jakýsi nepořádek, který v krajině nemá co dělat. Bezlesé ekosystémy jsou snadno přeměnitelné. Snadnost zásahu společně s představou o bezvýznamnosti vede k tomu, že zbytková bezlesá stanoviště, sloužící jako poslední útočiště (refugia) pro široké spektrum organismů, jsou přeměňována na lesní (mono)kultury, stavební plochy, plantáže rychlerostoucích dřevin, intenzivní rybníky, skládky aj. Tomuto postupu také napomáhá skutečnost, že nemají zákonnou ochranu lesní či zemědělské půdy.

K nejohroženějším skupinám organismů patří kupodivu paraziti. Ale pouze tací, kteří jsou úzce specializováni na skupiny vzácných druhů živočichů (případně i rostlin) dlouhodobě existujících pouze na nejzachovalejších plochách výše uvedených nejohroženějších částí přírody. Obrazně lze říci, že když se nám podaří dosáhnout stavu, že budeme mít v přírodě dostatečně geneticky silné (různorodé) populace parazitů úzce specializovaných na vzácné druhy bezobratlých - dosáhneme tím téměř automaticky více než adekvátní ochrany naprosté většiny ostatních ohrožených druhů organismů a společenstev v naší přírodě.

Důvody jsou logické. Parazit s nedostatečně rozmanitým genofondem, který se specializuje na vzácný druh denního motýla, jehož populace už trpí genetickou degenerací, navíc je potravně vázán na vzácný druh rostliny a k tomu ještě na specifický druh mravence, v jehož hnízdě motýl dokončuje vývoj, přičemž tyto rostliny a mravenci přežívají už jen na hrstce posledních a navíc zcela izolovaných lokalit, je pochopitelně daleko zranitelnější, než např. „oficiálně“ ohrožený prstnatec májový na orchidejové louce nebo dle vyhlášky silně ohrožený slepýš křehký.

Dosáhnout patřičných změn, tedy správného určování priorit v ochraně přírody i vhodných způsobů správy území na úkor těch nevhodných, můžeme zejména sledováním nových poznatků, vzájemnou diskusí a odbornou osvětou. Pokuste se prosím prostudováním níže uvedeného textu zjistit, zda vás zaujme a jestli přinese něco nového, co byste rádi zkusili ve své ochranářské praxi.

Proč „WC výzva“?

Rádi bychom, aby tato doporučení vstoupila do všeobecného povědomí ochranářské obce. Existují čtyři nejefektivnější způsoby, jak toho dosáhnout:

• připravit odborné podklady s dostatkem příkladů z praxe a ty šířit;
• zajistit osvětu prostřednictvím vhodného lektora;
• anebo právě WC výzvou: První část výzvy si vytiskněte a vylepte ji zevnitř na dveře WC na vašem pracovišti (ať už to je nevládní organizace, nebo úřad). Zbývající část vytiskněte, sešijte sešívačkou a buď volně, či na provázku umístěte rovněž na vhodném a dobře viditelném místě na WC. Na první list na dveřích dopište rukou, kde se zbývající část nachází. Autoři přežijí, když bude výzva použita na WC k jinému účelu než k osvětě, ale hlídejte (v případě potřeby znovu dodávejte), aby zde vždy zůstalo alespoň jedno aktualizované vydání k osvětovým účelům;
• a konečně převedením WC výzvy do praxe, protože příklady táhnou.

Celé znění výzvy je možné získat na webu: www.JAROjaromer.cz - záložka WC výzva. Ve výzvě jsou stručně uvedeny nejdůležitější zásady doporučované pro správu cenných lokalit. Jedná se o souhrnný návod a zároveň o námět k zamyšlení, jak postupovat při péči o lokality či vnímat různé krajinné struktury či možnosti krajiny. V případě, že s těmito myšlenkami souhlasíte, šiřte je prosím dále. Zároveň vás žádáme o zpětnou vazbu v případě souhlasu i nesouhlasu s tímto textem. Vzájemná diskuse může posunout náhled na ochranu přírody a vytvořit nové možnosti její ochrany.

(Článek vznikl s přispěním Jiřího Řehounka a dalších autorů.)

David Číp - předseda Českého svazu ochránců přírody JARO, profesionální ochránce přírody, koordinátor a realizátor celé řady projektů na aktivní ochranu přírody v České republice i v zahraničí, odborník na péči o přírodu v mírném pásu.