VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Příležitost pozorovat efekty ohně v podmínkách naší přírody je dnes velmi vzácná. Oheň je všeobecně chápán jako nežádoucí a i požáry vzniklé přirozenou cestou, např. od blesku, jsou co nejrychleji likvidovány. Krajina ani společnost zkrátka není v současné době nastavena tak, aby oheň mohl v přírodě působit blahodárně a bez nežádoucích vedlejších efektů. Víme dobře, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.
Občas se však taková možnost přece jen naskytne.

Občasné ohně vzniklé víceméně jako nehody naznačují, že na oheň je potřeba nahlížet z ochranářského hlediska zcela jinak, než se jak se bohužel dělo mezi 60. a 90. lety 20. století. Tehdejší ochrana přírody oheň tabuizovala včetně ukotvení v zákonech a cesta zpět nebude snadná. Ale blýská se (nebo hoří?) na lepší časy…

Zkušenosti z Brd

Existuje jedno místo v srdci Evropy, kde jsme mohli v posledních dekádách pozorovat oheň v přírodě velmi často. Byl jím dnes už z velké části bývalý Vojenský výcvikový prostor (VVP) Brdy. Vznikl ve 20. letech minulého století a hlavním důvodem bylo vytvoření několika střelnic - pěchotních, tankových, později i leteckých, ale hlavně - dělostřeleckých. Tyto střelnice vznikly buď na místě bývalých vesnic (např. Kolvín, Padrtě), nebo zcela nově vykácením ploch dříve zalesněných (Tok, Brda, Jordán). Při dělostřeleckých střelbách se pravidelně stávalo, že při výbuchu munice došlo ke vznícení okolních porostů. Vzniklé požáry hasili vojenské jednotky hasičů - zhusta ovšem pouze kontrolovali, aby se oheň nešířil nežádoucími směry.

Statistiky požárů z let 2006-2015 ukazují několik zajímavých věcí. Především, požárů bylo opravdu hodně - za tuto dobu 153. Naprostá většina požárů byly spíše malé ohně do 1 ha, těch opravdu rozsáhlých, s výměrou překračující 10 ha bylo 12. Vůbec největší požáry dosahovaly až okolo 1 km².

Díky vojenským cvičením jsme tak měli unikátní možnost pozorovat efekty ohňů vzniklých v různé roční době, na různě velké ploše i v různých typech biotopů - od sukcesního lesa, křovin přes luční stanoviště, rašeliniště až po suchá vřesoviště. A bez výjimky se ukázalo, že vliv ohně má blahodárný vliv na stav biotopů i populace rostlin a živočichů včetně druhů kriticky ohrožených v okolní krajině. Právě ona prostorová i časová nahodilost vzniku požárů vedla k neuvěřitelně pestré mozaice různých sukcesních stadií. Navíc se ukázalo, že tolik obávaný destruktivní vliv ohně na jedince nemá na populační úrovni vůbec žádný význam a efekt „péče“ o biotop tento efekt mnohonásobně vynahradí.

Proč tolik vášní?

K 1. lednu 2016 VVP Brdy zanikl a ke stejnému datu vznikla nová CHKO Brdy zahrnující kromě celého bývalého vojenského prostoru i Brdy třemšínské. A se vznikem CHKO se objevila zásadní otázka - co dále? Biologové se shodli na tom, že bezlesí Brd udržované činností armády tvoří jednoznačně nejcennější část nově vzniklé CHKO a je třeba o ně pečovat i nadále tak, aby postupně nezarostlo plošně křovinami a lesem. O tom, jak toto zajistit, už se ovšem vedou debaty a mnohdy i spory. Použití konvenčních metod, jako např. výřez náletu, kosení luk nebo pastva, zde z různých důvodů není jednoduché nebo by bylo příliš drahé.

Logicky se tedy nabízí možnost naučit se simulovat činnost armády. Problém je, že to zhusta neumíme a to, co bylo za vojáků jednoduché, může být v civilním režimu obrovský problém. Ukázalo se to hned při první příležitosti, tedy vypálení pokusné plochy vřesoviště na Jordánu. Hasičskému cvičení předcházely dlouhé přípravy, legislativní omezení připravovala množství překážek. Rozsah a charakter pokusné plochy byl vybrán tak, aby se zcela minimalizovala možná rizika. Požár, který by za existence VVP hasili tři lidé s lopatami, byl při cvičení jištěn vrtulníkem, mnoha desítkami vozidel a více než 150 hasiči. Obavy z neznámého chování ohně v těchto podmínkách byly zkrátka veliké. Některé hasičské jednotky se odmítly účastnit především z nejasného legislativního rámce i obav z případných komplikací.

Co však bylo ještě mnohem horší, byla reakce některých samozvaných pseudoochránců přírody. Série udání na CHKO, vyšetřování ze strany České inspekce životního prostředí a následně i kriminálkou. Naprosto absurdní obviňování ze záměrného usmrcování zvláště chráněných druhů živočichů. Nelze než souhlasit s podle mého názoru přelomovým rozhodnutím inspekce, že oheň (stejně jako třeba křovinořez nebo sekačka, nemluvě o mulčovači) může způsobit smrt jedinců, klíčový je ovšem pozitivní dopad na biotopy podporující přežívání populací.

Zajímavá byla reakce veřejnosti - a jak to tak bývá, objevily se hlasy vyloženě proti i hlasy souhlasné a podporující. Těch druhých, troufám si odhadnout, bylo více. A to i díky pečlivé mediální přípravě ze strany CHKO a rozumného vysvětlování toho, proč je oheň tak důležitý. Že média ani veřejnost nejsou na oheň v přírodě zdaleka připraveny, ukázal oheň vzniklý z neznámých důvodů na ploše Jordán koncem března 2017. Média okamžitě sahala po senzaci a titulky se hemžily výrazy jako tragédie, katastrofa, hořelo v 1. zóně CHKO. Správa CHKO pak naprosto správně reagovala tiskovou zprávou, ve které uvedla, že z hlediska ochrany přírody se o žádnou tragédii ani katastrofu nejedná, naopak že oheň je zde žádaný. Ovšem rovněž správně se distancovala od způsobu vzniku ohně, tedy od možného úmyslného zapálení. Obrovský rozdíl z hlediska bezpečnosti a kontroly při vypalování je mezi plánovanou a řízenou akcí a živelným, úmyslným zapálením. Už jenom proto, že náklady na kontrolu takovéhoto požáru jsou mnohonásobně vyšší a kýžený efekt levného a bezpečného managementu se tak zcela vytrácí.

Proč je oheň důležitý?

Tato otázka je zásadní pro budoucí úvahy o ohni jako užitečném nástroji v ochraně přírody. Naše zkušenosti přitom zdaleka nevycházejí pouze z prostředí Brd. Nahodilé ohně bylo možné z ochranářského pohledu v poslední době pozorovat na celé řadě lokalit od lesa až po stepi.

Oheň je v první řadě přirozeným blokátorem sukcese. O jeho působení v minulosti v podmínkách střední Evropy i bez přičinění člověka dnes již není pochyb. Existence některých typů biotopů, např. tzv. reliktních borů, je na působení ohně přímo závislá, v minulosti zde hořelo zhruba každých 180 let. Ale ukazuje se, že čas od času hořel v podstatě jakýkoliv biotop od horských smrčin přes listnaté lesy až po skalní stepi.

Ve všech těchto biotopech vrací oheň sukcesi na samotný počátek - především ničí stromy a odstraňuje velkou část nahromaděné biomasy. V případě Brd docházelo k periodickému ožehnutí dřevinného náletu mladých stromků a keřů a udržovalo se tak trvalé bezlesí v pestré mozaice s různými fázemi pokročilejší sukcese. Je důležité si uvědomit, že právě biotopy raných sukcesních stadií jsou v dnešní krajině velmi vzácné a řada druhů na ně vázaných balancuje na samotné hranici přežití. K dalším specifickým dopadům působení ohně patří cyklická obnova vřesu. Vřes se dožívá okolo 40 let a po této době pomalu prohrává s jinými hráči - typicky stromy nebo trávami, začne se rozpadat a postupně ustupuje. Pokud během druhé poloviny životnosti vřesu proběhne jeho hoření, je to pro něj opět výhra na další desítky let. Dochází k obnově keříků vřesu z kořenů, semínka vřesu přešlá ohněm rychle klíčí na uvolněných obnažených plochách. Proto je cílené zapalování vřesu naprosto běžnou součástí péče o tyto typy biotopů např. v Německu, Nizozemsku nebo ve Velké Británii.

V neposlední řadě je potřeba zmínit, že oheň pomáhá i mnohým na (polo)- mrtvé ohořelé dřevo vázaným organismům. Patří mezi ně početné druhy dnes extrémně vzácných druhů hub, mechorostů nebo hmyzu. Některé druhy organismů, říkáme jim antrakofilové, vyloženě vyhledávají spáleniště a ohořelé popadané nebo stále stojící stromy.

Kdy je vhodné vypalovat?

Experimentální vypálení plochy v Brdech, které proběhlo začátkem května loňského roku, rozvířilo zásadní debatu k termínu budoucího řízeného vypalování. Na rozdíl od vojáků totiž můžeme vypalování přesněji načasovat. Důvodem rozumného načasování je minimalizace negativního dopadu ohně na živočichy. Zde je potřeba poznamenat, že živočichové oheň znají a dokáží před ním uniknout. Evoluční zkušenost je velmi silná a rozhodně neplatí představa, že oheň zničí vše v požárem zachvácené ploše. Naopak - naprostá většina živočichů je schopna včas utéci. Rozhodně to ale neplatí stoprocentně a už vůbec se to netýká například mláďat savců nebo ptáčat na hnízdě.

Existuje ovšem nějaký univerzálně vhodný termín? Odpověď zní - ne. Nejčastěji se objevuje názor, že oheň má nejmenší negativní vliv při vypalování koncem zimy nebo začátkem jara. S tím lze obecně souhlasit, ovšem se dvěma poznámkami. Především, zima končí v různých oblastech jindy. V době, kdy na stepích jižní Moravy už začíná bujet jarní život, ve vrcholových partiích Brd leží sníh. A druhý důležitý argument je, že vypalování v jednotný termín může systematicky ničit určité druhy, třeba jejich vývojová stadia (vajíčka, larvy, kukly). Právě v tomto ohledu byl nechtěný management ohněm ze strany armády geniální - hořelo v podstatě nahodile a každý rok jinak a jinde. Nezbývá než se snažit tuto nahodilost simulovat a vždy termín pečlivě zvažovat.

Kde oheň ano, a kde ne?

Nerad bych navodil dojem, že oheň je nějakým novým, univerzálně vhodným nástrojem pro péči o biotopy v krajině střední Evropy. Stejně jako jiné přirozené přírodní pochody, tedy např. pastva býložravců nebo jiné typy disturbancí, jako jsou povodně, polomy nebo působení kalamitních škůdců. V současné době se lze pouze dohadovat, kde oheň bude působit vyloženě příznivě a kde může v dlouhodobém horizontu spíše vadit. V rovnici je příliš mnoho neznámých a v podstatě nepomůže nic jiného, než postupně experimentovat. Můj odhad je, že oheň se hodí do řady lokalit více, než bychom předpokládali - příkladem mohou být rašeliniště. Bez předchozích zkušeností z hoření rašelinišť v Brdech bych si nikdy netroufl tvrdit, že oheň zde může mít tak příznivé účinky.

Oheň jednoznačně patří na vřesoviště a skalní i jiné svahové stepi. Vždy platí, že shořet může vždy jen menší část lokality, ovšem i tak je lepší, když hoří větší plocha najednou. Zkušenosti totiž ukazují, že plochy hoří velmi heterogenním způsobem - i ve shořelé ploše stále zůstávají místa v podstatě ohněm nedotčená a vzniklá mozaika je velmi cenná.

Do budoucna je potřeba opatrně experimentovat i na jiných plochách. Oheň může být velmi cenným asanačním nástrojem - může působit jako významný prvotní činitel na degradovaných plochách, např. dlouho neobhospodařovaných částech jinak cenných biotopů. Na oheň musí bezprostředně navazovat další typy péče - pastva, kosení nebo narušování půdního krytu.

V případě asanačního managementu ovšem hrozí i nejdůležitější riziko - eutrofizace. V některých případech totiž může dojít k lokálnímu zpřístupnění živin pro konkurenčně silné druhy rostlin, které po vypálení mohou lokalitu zcela pohltit. Zvláštní pozornost v tomto ohledu zasluhuje třtina křovištní a jiné expanzivní druhy bylin a trav. Oheň jednoznačně patří i do našich lesů. Než bude ovšem na řízené vypalování lesů v zájmu ochrany přírody připravena legislativa a především společnost, uplyne ještě mnoho vody…

Jak by to mohlo fungovat v budoucnu?

Zkušenost praví, že změna potřebuje čas. To, co dnes vypadá jako rebelství, bude za nějakých 10-15 let úplně normální. Důležité je začít - s přípravou změn v legislativě, sbírat zkušenosti, diskutovat, vysvětlovat, propagovat.

Nejsložitější bude provést potřebné změny v legislativě tak, aby za přísně kontrolovaných podmínek bylo možné vypalovat v zájmu ochrany přírody. Samozřejmostí by mělo být, aby legislativa nebránila řízenému vypalování ve zvláště chráněných územích. Dovedu si ovšem představit, že oheň si najde místo i ve volné krajině, ovšem za jasně vymezených a přísných podmínek. Nutná je vždy přítomnost hasičů, ti by měli rozhodnout, zda panují příznivé povětrnostní podmínky, a udělat nezbytná preventivní opatření. Přece jen si budeme hrát s ohněm…

Ondřej Sedláček - Katedra ekologie PřF UK v Praze