VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Celý rok 2009 byl ve znamení konferencí a velkých i malých politických i veřejných akcí ke klimatu. Největší jednání skončila v sobotu 19. prosince 2009 ráno přijetím Kodaňské dohody (Copenhagen Accord) a sady menších, víceméně provozních rozhodnutí. Nyní už máme rok 2010 a je dobré si připomenout, z jaké pozice do něj vstupujeme.

Zklamání je převažující pocit, který si z Kodaně odvezli jak jednotliví vyjednavači a úředníci, tak také nevládní organizace. Konference byla pro miliony lidí na všech kontinentech obrovskou nadějí, k níž upínali své osobní i profesní ambice. Nevládní organizace očekávaly FAB deal - dohodu spravedlivou (Fair), efektivní (Ambitious) a závaznou (Binding), ale Kodaňská dohoda nesplnila ani jedno z toho. Malým ostrovním státům měla zajistit zachování jejich domovů. Africe právo na přežití. Číně měla přinést přístup k nejnovějším eko-technologiím. Evropě nové trhy prostřednictvím uhlíkového obchodování. Indii, Bangladéši a nejchudším státům světa peníze na přizpůsobování se nevyhnutelných dopadům změn podnebí. Baracku Obamovi měla poskytnout další munici pro boj za klimatický zákon v Kongresu. Brazílii a Indonésii kompenzace za zastavení odlesňování. Nikdo de facto ani de iure nedostal, co požadoval či potřeboval.

Co dohoda nepřinesla

Kodaňská dohoda není účinná a ambiciózní zejména proto, že se vyspělé státy nezhostily své odpovědnosti, byť to byl jejich primární úkol. Přestože se závazky vyspělých zemí po roce 2012 domlouvají už od roku 2005, státy - až na světlé výjimky jako Norsko - zatím jako by přešlapovaly na místě a čekaly na největší znečišťovatele, Čínu a USA. Jediným náročným cílem v oblasti omezování emisí obsaženým v závěrečné Kodaňské dohodě tak zůstává odkaz na zvýšení globální teploty o 2 °C, což ale není žádná novinka minimálně od podzimního setkání G20 v Pittsburghu. Bez konkrétních a vynutitelných cílů pro vyspělé i nejdůležitější rozvojové země je dvoustupňový cíl, který předpokládá vyvrcholení globálních emisí už v období 2015 až 2017, pouhým plácnutím do vody. Uvidí se na konci letošního ledna, dokdy by rozvinuté i rozvojové státy měly své mitigační cíle a aktivity dodat k příloze dohody. To už ale proběhne za mnohem menšího mediálního i veřejného tlaku než samotná Kodaňská konference.

Nejtristněji v dohodě dopadl požadavek závaznosti. Dalo se očekávat maximálně rozhodnutí konference smluvních stran, tedy nejvyššího orgánu Rámcové úmluvy o změně klimatu (UNFCCC), ale výsledkem je dokument, který nic nepotvrzuje ani neschvaluje, jen „bere na vědomí“. Jeden komentátor na The Independent srovnal závaznost Kodaňské dohody s významem autobusové jízdenky - myslím, že nebyl daleko od pravdy.

Bezprostředně po konferenci se rozpoutalo obviňování, kdo může za neúspěch kodaňských jednání. Novinář Mark Lynas na Guardianu ukázal na Čínu. To ale není tak úplně přesné. Čína si za své taktizování a zřejmě také nedostatečnou snahu snižovat emise jistě zaslouží kritiku. Ale nejen ona. Neméně za neúspěch odpovídají vyjednavači USA, kteří si v Kodani počínali jako „slon v porcelánu“ - nabídli sice rozvojovým zemím 100miliardový fond, ale neřekli, kolik do něj přispějí. Obdobnou zodpovědnost má dánské předsednictví, kde došlo těsně před Kodaní k mocenské rošádě, jež odstrčila zkušenou a citlivou Connie Hedegaardovou od kormidla a svěřila ho arogantnímu premiéru Larsi Rassmusenovi, který zničil zbytky důvěry mezi vyjednávajícími stranami. Vinu nese i celá Evropská unie, která v cílové rovince zůstala paralyzována, když předtím nesmyslně trvala na jediné dohodě - zcela nepřijatelné pro rozvojové státy. A samozřejmě jsou vinni notoričtí fosilové jako Kanada a Austrálie. Kodaň je ovšem výbornou lekcí, že dohody za zavřenými dveřmi ani zastrašování a silová hra nepřinášejí v 21. století ovoce.

Kodaňská pozitiva

Z Kodaně ale vzešlo i leccos pozitivního. Za prvé - ukázala se velká síla občanské společnosti, a to jak v průběhu roku 2009, tak přímo v Kodani a po celém světě. Tisíce a miliony lidí, kteří vešli do ulic i do konferenčního centra, energie a tlak, které dokázaly ty tisíce nadšenců, aktivistů a dobrovolníků vyvinout - to bylo naprosto jedinečné, působivé a vypovídá to cosi o poptávce obyčejných, tj. nepolitických lidí.

Dobrý dojem z Kodaně vyvolává obrovská emancipace rozvojových zemí. Desítky rozvojových zemí, které v Kodani vyjednávaly o vlastním přežití, přistupovaly k jednání konstruktivně, podávaly zajímavé návrhy, přestože byly vystaveny obrovskému tlaku až šikaně jak ze strany EU, tak Číny. Některé se zavázaly i k uhlíkové neutralitě či se vzdaly nároku na mezinárodní klimatické fi nance. Mezi klimatické morální hrdiny patří zejména Tuvalu, Maledivy, Jižní Afrika či Brazílie. Je obdivuhodné, s jak vytrvalou trpělivostí si rozvojové země stojí za svými požadavky. Je evidentní, že do obtíží s klimatem je přivedly hlavně činnost a emise zemí rozvinutých.

Kdybychom hodnotili snahu, a nikoliv výsledek, znamenala Kodaň významný okamžik, kdy se sešli téměř všichni lídři světa, kdy se klimatické změny potvrdily jako přední téma globální politiky, kdy se ukázalo, že rozvinutý svět už nemůže dále diktovat podmínky zbytku světa. Jednání pokračují a spravedlivá, účinná a závazná dohoda by měla být přijata napřesrok v Mexiku - pokud to ale bude v zájmu hlavních hráčů. Ve vzduchu zůstává řada otazníků, zejména v americkém Senátu; visí tu hrozba krachu všech vyjednávání, jako se to stalo ve Světové obchodní organizaci. Opravdová dohoda je stále ekonomicky i technologicky možná, byť každý rok zpoždění podle Mezinárodní energetické agentury stojí 500 miliard dolarů. Novoroční vzkaz na titulní stránce UNFCCC však nanejvýš varovně hlásí, že „okno příležitosti se nezvětšuje“.

Je to na nás

Kodaňská konference stejně jako fi nanční krize vnášejí zásadní otazníky do současného ekonomicko-politického uspořádání. Domnívám se, že nejlépe je postihuje střet dvou přístupů ke světu - antropocentrického a ekocentrického. Ten první, hluboce zakořeněný v západní civilizaci, podává člověka jako měřítko všech hodnot, nabízí lineární, nespoutaný ekonomický růst založený na levných zdrojích drancovaných z přírody, uctívá hodnoty dravosti, akumulace a vlastnictví. Bezmezně věří v technologický pokrok jako spásu, vede k zadlužování budoucích generací. Rozhoduje se v něm netransparentně na centralizované státní či nadnárodní korporátní úrovni, často mužskou většinou. Ekocentrický pohled naopak chápe člověka jen jako jednoho z rovných obyvatelů Země, vedle rostlin, zvířat, ale třeba i hor a vod. Štěstí nehledá v materiálním nadbytku, ale v duchovním růstu, a nevyhnutelně obsahuje hodnoty pokory, úcty a spolupráce. Rozhoduje se v něm na nižších úrovních, kde komunita má možnost přímo kontrolovat své zástupce, nabízí rovné příležitosti pro ženy i mezigenerační spravedlnost.

Říká-li někdo, že taková cesta je naivní, nemožná, či nás vrací kamsi zpět, odpovídám, že dnes odtikávají poslední vteřiny, kdy se na ni můžeme vydat dobrovolně, neboť s blížícím se vyčerpáním zásob ropy a uhlí stejně jiná cesta nebude. Připraveným a nezávislým štěstí přeje nejvíc.

Kateřina Husová (1983) vystudovala mezinárodní vztahy na UK a studuje environmentální ekonomii na VŠE. Dva roky sledovala mezinárodní, evropskou a českou klimatickou politiku a usilovala, aby byly v souladu s vědou i s mírou odpovědnosti ČR za globální změny podnebí. Jako pozorovatelka za nevládní CEE Bankwatch Network (www.bankwatch.org) se účastnila jednání i přípravy Kodaňské konference. husova(zavináč)gmail.com