Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Duše si pamatuje


Zuzana Filipová, č. 2/2017, s. 28-29
Typický pohled na krajinu v Zambii – dvacetičtyřkilometrová cesta mých víkendových výšlapů směrem k Solwezi. Cesta vzpomínek na krajinu, na setkání s uprchlíky, kteří mi svezli těžký batoh na kole a popovídali o životě, na zpěv ptáků či na období dešťů, kdy jsem tudy šlapala promoklá skrz naskrz, a na květiny – na květ mnou pokřtěný „Kosatec ze Solwezi“ – jeden z mnoha oslňujících květů Zambie.
Typický pohled na krajinu v Zambii – dvacetičtyřkilometrová cesta mých víkendových výšlapů směrem k Solwezi. Cesta vzpomínek na krajinu, na setkání s uprchlíky, kteří mi svezli těžký batoh na kole a popovídali o životě, na zpěv ptáků či na období dešťů, kdy jsem tudy šlapala promoklá skrz naskrz, a na květiny – na květ mnou pokřtěný „Kosatec ze Solwezi“ – jeden z mnoha oslňujících květů Zambie. Obě fota Z. Filipová

Červený prach. Keře a stromy u cesty jsou tak zaprášené, že nemohou ani dýchat. I autobus, ve kterém jedu, je zahalen hustým oblakem prachu. Ale co se rozprostírá za tím vším prašným nánosem… je domov. Ono se to ani nedá popsat, ve své mysli vidím, vnímám i cítím zambijskou krajinu tak jasně a ostře, že se rázem ocitám zpět. Všechny stromy s temně zelenými listy, které v podzimním období zrudnou či zežloutnou, a kmeny s šedočernou kůrou, která je tak odlišná od naší, keře, popadané žluté kulaté plody divokého ovoce, divoký mečík černofialové barvy, nádherný krvokvět velkokvětý nacházející se od západní Afriky až po Kapské město, „kosatec ze Solwezi“ kvetoucí přímo ze země či překrásné nachové květy kigélie africké, salámového stromu. Jak moc miluji ty stromy a květiny, jejichž jména neznám, ale v okamžiku, kdy si na ně vzpomenu, mé srdce zalévá vlna stesku po domově.

Jak je možné, že krajina je v nás schopná vyvolávat tak silné pocity? Nejsou to jen okamžiky strávené procházkou buší uprchlického tábora, hodiny a hodiny míjející se krajiny za okénkem autobusu při cestě domů z hlavního města Lusaky, víkendová odpoledne strávená u vody grilováním s přáteli, návštěvy písečného města při západech slunce v Copperbeltu, centru těžby mědi v Zambii, večerní posezení na schodech zápraží při čekání na návrat elektrického proudu s výhledem na přicházející bouři ostře rozdělující oblohu na černou a bílou část a sousedova avokáda neklidně se houpající v očekávání, či dvacetikilometrové procházky z nouze s cílem dostat se na hlavní cestu a stopnout si auto do města na víkend. Je to něco více, musí to být něco hlubšího než jen krásná krajina a vzpomínka na dobré časy.

Vždyť existují jiná nádherná místa, kde jsem žila, cestovala nebo vyrostla. Afroalpinské pláně v Etiopii s pasoucími se paviány dželada, tyrkysově modré vody a bílé pláže poseté kokosovými palmami na Zanzibaru, kávové, čajové a banánové zahrádky na úpatí Kilimandžára, nekonečné pláně severovýchodní Ugandy, stejně nekonečné pláně východního Mongolska, výhled na plameňáky růžové u jezera Baringo či jednoduše bukový les za sídlištěm ve Zlíně, Stránská skála, Kameňák, Svatý kopeček u Mikulova, chrpy, kohoutky a vlčí máky v pšeničných polích jižní Moravy nebo pampelišková louka na vesnici, kde maminka sbírávala květy na pampeliškový med. Ovšem žádné z těchto míst ve mně nevyvolává stejné pocity jako už jen zaprášené stromy u cesty v Zambii. Pamatuju si, kdy jsem před třemi roky přilétala do Zambie, z letadla viděla obrovské zavlažované kruhové lány obilí a byla plná očekávání. Welcome to warm and sunny Zambia, říkal billboard na letišti. A já k tomu přidávám: Welcome home.

Přivítaly mě dech beroucí jakarandy, rozkvetlé v období sucha, kdy můžeme vidět siluety jejich kmenů ze zaprášených cest - jen hustý prach a fialové koruny, žádné listí, žádná zeleň, západ slunce v pozadí, jen ten pocit. Tři roky po tomto okamžiku můžu bez přehánění říci: I love you Zambia and I will never leave you.

Co to tedy je? Je to africké juju, které mě očarovalo? Věřím, že to nejsem jen já, kdo takové pocity zažívá. Naše duše si pamatuje víc, než si připouštíme. Duše pozná krajinu, kam patříme, a kterou nazýváme domovem. Jsou to všechny vzpomínky na minulost, pozitivní i negativní, na opětovné odchody a návraty, a na mnohé životy v ní strávené. Můžeme se zkoušet této vlně neuvěřitelně silných pocitů vyhýbat, zapomenout či namlouvat si, že je to jen výmysl, ale nemůžeme udělat jedinou věc - změnit ten pocit, který máme, když na onu krajinu myslíme, kdy se do ní zpět vrátíme či ji vidíme na fotografiích. Je to domov. A domů se vždycky vrátíme.


Mgr. Zuzana Filipová (1988) vystudovala magisterský obor na katedře environmentálních studií v Brně a od roku 2011 působí v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární asistence.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu