Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Jelen sika – problematický druh naší fauny


Jarmila Krojerová, č. 2/2017, s. 35-37

Jelen sika (Cervus nippon) patří mezi nejkontroverznější druhy spárkaté zvěře u nás. Někteří ho považují za naši nejkrásnější lovnou zvěř, jiní by ho z volné přírody chtěli zcela odstranit, protože se jedná o nepůvodní, introdukovaný druh. Obavy ze siky pramení zejména z toho, že je schopný páchat velké škody na lesních porostech a zároveň se může křížit s naším původním jelenem evropským.

Původně se jelen sika vyskytoval na východě kontinentální Asie, a to v oblasti Dálného východu (jižně od řeky Ussuri), Korejského poloostrova a severovýchodní Číny. Z této oblasti se postupně rozšířil do jihovýchodní Číny, Vietnamu, na Tchaj-wan a přibližně před 430 tisíci lety také na Japonské ostrovy. V rámci svého původního areálu se vlivem rozdílných podmínek diferencoval na různé morfologicky odlišné formy, lišící se velikostí těla, zbarvením a také velikostí a stavbou paroží. Na základě morfologických znaků byl popsán velký počet poddruhů, který dosud nebyl ujednocen. V rámci kontinentální Asie již ve volnosti žije jen zlomek z původního počtu jedinců. Nejpočetnější je populace siky Dybovského, který obývá oblast Dálného východu, především Primorský kraj s přesahem do severní Číny a Severní Koreje. V Číně navíc přežívají zástupci dalších dvou kriticky ohrožených poddruhů, siky sečuánského a jihočínského. V 90. letech se díky vypuštění několika zvířat podařilo obnovit populaci na Tchaj-wanu. Poddruh, který původně obýval Vietnam, zůstává již dnes jen ozdobou některých zoologických zahrad včetně např. ZOO Ostrava.

O něco lepší je situace v rámci Japonska. I když i zde byl tento druh na konci 19. a začátkem 20. století v mnoha oblastech vyhuben, v současnosti zde žijí relativně početné populace. Celkem bylo v rámci Japonských ostrovů popsáno sedm různých poddruhů. Genetické analýzy ovšem existenci tolika poddruhů nepotvrdily. Proto jsou japonští sikové dnes vesměs rozdělováni pouze na dvě skupiny: na severojaponské (ostrovy Hokkaidó a Honšú) a na jihojaponské (ostatní ostrovy). Severojaponský typ dosahuje větších tělesných rozměrů (až kolem 100 kg), zatímco jihojaponský typ je menší (zhruba 30-50 kg). Kromě rozdílů ve velikosti těla se tyto dva typy liší i průměrným počtem výsad - severojaponský má na lodyze zpravidla 4, jen výjimečně 5 výsad, sika jihojaponský má nejčastěji jen 3 výsady. Předpokládá se, že k oddělení těchto dvou skupin došlo ještě před jejich rozšířením na Japonské ostrovy.

Kromě původního areálu výskytu je dnes sika díky záměrným introdukcím rozšířen po celém světě. Byl dovezen do Spojených států, na Nový Zéland a také do mnoha evropských států. Do současnosti se sika v Evropě udržel kromě České republiky také v Dánsku, Francii, Irsku, Německu, Polsku, Rakousku a ve Velké Británii. Z historických pramenů nevíme téměř nic o původu jelenů sika dovezených do Evropy. Většina introdukcí probíhala od konce 19. století do 30. let 20. století pod patronátem německého obchodníka se zvěří Carla Hagenbecka, který se obvykle spokojil s neurčitou lokalizací oblasti původu dovezených jedinců. Zda existovaly nějaké podrobnější informace o introdukovaných zvířatech, již není možné zjistit, protože archiv firmy Hagenbeck byl při požáru v Hamburku v roce 1943 zcela zničen.

Podle existujících záznamů byli první sikové dovezeni do České republiky v roce 1891 do obory Kluk u Poděbrad. Pak ještě následovaly další oborní chovy, kde byli drženi jako atraktivní lovná zvěř až do začátku 2. světové války. V průběhu války nebo krátce po ní došlo k narušení oborních plotů a zvířata se dostala do volnosti. Na základě historických údajů zhruba 80 jedinců uniklo z obor Lípí a Čemíny a založili dnešní západočeskou populaci v oblasti Manětínska. Tato populace je naše nejpočetnější, čítající přes 10 000 jedinců, a její areál se postupně zvětšuje. Sika se odtud rozšířil do oblasti Slavkovského lesa a Doupovských hor, a proniká dál do Krušných hor, Českého lesa a na Šumavu. Naše další populace, která má svůj areál výskytu na severní Moravě v oblasti Bouzovska, byla založena jedinci, kteří utekli ze zámecké obory Žádlovice. Literární zdroje se liší v počtu zvířat, která se do volnosti dostala, uvádí se 14 až 36 jedinců. Početnost této populace je mnohem nižší, je to odhadem přes 1 000 jedinců. Třetí oblastí volného výskytu siky je oblast Českomoravské vrchoviny, konkrétně lesy v oblasti Hrotovic a Rouchovan, kam se zvířata dostala po zničení obory v Hrotovicích. Početnost není známa, ročně se zde uloví jen několik málo jedinců.

Předpokládalo se, že zvířata dovezená do České republiky pocházela z různých oblastí původního výskytu, tj. z Japonska, východní Číny, Koreje i z Ruska. Genetický výzkum tyto domněnky potvrdil. Potvrdila se přítomnost severojaponských i jihojaponských siků, v oborách a zájmových chovech jsou chováni i sikové Dybowského a dokonce i potomci siky jihočínského. Jen připomínám, že tento poddruh je ve své domovině kriticky ohrožený, a tudíž jakékoliv informace o jedincích patřících k tomuto poddruhu jsou ze zoologického i z ochranářského hlediska velmi cenné.

Současná populace jelena siky v České republice je nejpočetnější nepůvodní populací tohoto druhu v kontinentální Evropě. Navíc početnost této populace se za posledních 50 let výrazně zvýšila a stále roste. Nejlepším ukazatelem této populační expanze jsou počty ulovených jedinců. Ty vzrostly z 220 jedinců (rok 1962) na 12 524 jedinců (rok 2014).

Spolu s rostoucí početností se zvětšuje i areál výskytu jelena siky a to neplatí jen pro Českou republiku. Sika byl v rámci Evropy zařazen mezi tři invazní druhy savců s potenciálně nejvyšším vlivem na prostředí, a tedy i s potenciálně nejvyšším ekonomickým dopadem. Expanze tohoto druhu je nejlépe prozkoumána ve Velké Británii. Zde bylo pozorováno šíření v rozsahu 3-5 km za rok. S expanzí siky souvisí i rostoucí počet škod, které působí na lesních porostech nebo zemědělských plodinách, a také rostoucí počet lokalit, kde dochází ke kontaktu s jinými původními druhy jelenovitých, především s jelenem evropským, se kterým se může úspěšně křížit.

I když tento druh je oproti jiným druhům spárkaté zvěře v Evropě relativně málo prostudován, existuje mnoho poznatků o jeho ekologii z oblastí původního výskytu, především z Japonska. Jelen sika je potravní oportunista, který je velice přizpůsobivý při výběru potravy. Existují velké sezonní rozdíly ve složení jeho diety i rozdíly v závislosti na potravní nabídce. Jedinci jihojaponských populací obývající vždy zelené listnaté lesy mírného pásma konzumují převážně listnaté dřeviny a jejich potrava se svým složením podobá potravě „okusovačů“. Severojaponské populace vykazují mnohem větší variabilitu ve složení potravy. Jedinci, kteří obývají subarktické jehličnaté lesy a chladnomilné listnaté lesy mírného pásma převážně konzumují traviny, zejména Sasa nipponica, které dominují v podrostu a potravní strategií se podobají „spásačům“.

Intolerance siky k jiným druhům byla prokázána v různých oblastech Evropy. Především jde o dominanci vůči velikostně menšímu srnci obecnému, který je v místech společného výskytu postupně vytlačován a dochází k poklesu jeho početnosti. Jelen sika je také úspěšnější v konkurenci s daňkem evropským. Na Dálném východě bylo zjištěno, že sika Dybowského dokáže konkurovat i velikostně většímu jelenovi mandžuskému.

Velké rozpětí začátku a trvání říje pozorované v Evropě (od začátku září až do prosince) a s tím související rozdílná doba kladení mláďat indikují velkou přizpůsobivost tohoto druhu konkrétním podmínkám prostředí. I když domovský okrsek siky je poměrně malý (0,2 až 10 km2), je schopný v případě potřeby migrovat na poměrně dlouhé vzdálenosti. V Polsku i v Rusku byly pozorovány migrace na vzdálenost 80-160 km. Častá jsou hlášení o samcích potulujících se v době říje v oblastech, kde se sika běžně nevyskytuje. V těchto oblastech se potom sika často pohybuje ve stádě jelena evropského. Zajímavé je, že dominantní samci jelena evropského tyto jedince obvykle ignorují na rozdíl od samců vlastního druhu. V období říje bylo pozorováno i agresivní chování dospělých samců jelena siky vůči mladším samcům jelena evropského. Toto chování může výrazně ovlivňovat případnou hybridizaci obou druhů, která byla prokázána jak u introdukovaných populací, tak i v oblastech původního výskytu na Dálném východě, kde jsou tito kříženci označováni domorodým jménem „chin-da-guiza“.

Jelen sika byl do Evropy introdukován již před více než 100 lety, ale dosud nebyla vypracována obecná strategie managementu tohoto druhu. Potravní strategie jelena siky a jeho prostorové chování naznačují jeho velkou konkurenceschopnost s jinými druhy spárkaté zvěře a schopnost šířit se do dalších oblastí. I když za jeho přizpůsobivost musíme jelena siku obdivovat, nelze zapomínat na skutečnost, že představuje reálnou hrozbu pro naše původní druhy zvěře i pro zdárnou obnovu lesa.


Mgr. Jarmila Krojerová, Ph.D., působí na Ústavu biologie obratlovců v Brně, kde se dlouhodobě věnuje ekologii a ochranářské genetice velkých savců.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu