VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Velmi často se v posledních patnácti dvaceti letech setkáváme s obrazem pasoucích se ovcí a koz v lesotepních chráněných územích. A můžeme být spokojeni - místo křovinořezů a motorových pil za nás zvířata prosvětlují křoviny a krajinu zbavují přebytečné biomasy. Současně máme pocit, že území k „něčemu“ slouží. Skutečně neznám pro zarůstající lesostepi lepší obnovní management! Ale je tento obrázek pastvy a jejího vlivu na vegetaci úplný? Jak je to s pastvou, která se pravidelně opakuje?

Abychom vše pochopili v širších souvislostech, nejprve je třeba podívat se na krajinu druhé poloviny 20. století. Z ní pastviny po válce téměř zcela ustoupily. Po dobu nejméně 50-70 let se na původně pasených lesostepních lokalitách šířily druhy, které sice pastvu nesnášejí, ale přitom patří mezi velmi ohrožené rostliny naší flóry. Jedná se například o druhy teplomilných lesních lemů. Současně se bývalé plochy pastvin významně zmenšily. Obklopily je křoviny a les. Obnovení pravidelné pastvy v celém obvodu zbylých nelesních enkláv na dlouho nepasených lokalitách v 90. letech bylo proto vítáno jako návrat k tradici a původní krajině. Bohužel se spíš ukazuje, že jde o návrat jen zdánlivý. Pastva má totiž velmi selektivní vliv na vegetaci. Řekněme, že až polovina stepních druhů rostlin může být krátkodobou pastvou poškozována, dlouhodobou pak zcela eliminována z porostů. Jestliže jsme nejprve nechali odolné druhy pastvin nahradit jinými (byť i třeba ochranářsky cennějšími) jejich postupným zarůstáním, obnova pastevního režimu vychýlila rovnováhu mnoha lokalit zase na druhou stranu.

Současná krátkodobá pastva realizovaná ochranou přírody je navíc naprosto cizorodý prvek, který v krajině před rokem 1950 prakticky neexistoval. A tato skutečnost je dodnes prakticky všemi úplně opomíjena. Do začátku dvacátého století bylo zejména v nižších polohách velmi málo lučních porostů, na nichž by bylo možné sklízet seno. Pro přikrmování zvířat v zimním období se používala často spíše letnina (usušené mladé větve stromů i s listy) než seno. Zvířata se v malých počtech po celý rok pásla venku, snad jen s výjimkou sněhové pokrývky nad 10 cm. Využívala se k tomu i práce malých dětí, které měly pastvu dobytka často na starosti. Zvířata se tedy v porovnání se současnou praxí v ochraně přírody pásla v menším počtu kusů a celoročně, tedy vždy na sezonně dostupných rostlinách.

Zatímco současná ochranářská praxe prosazuje převážně krátkodobou nátlakovou pastvu, pro stepní pastviny je zřejmě rozhodující především podzimní a zimní pastva. Ta samozřejmě obnovena nebyla. Na řadě míst se lesostepní vegetace za posledních 50-70 let změnila zejména ve prospěch šíření většiny suchomilných druhů trav. Dá se snadno odvodit, proč. Dříve byly po zimě pastviny zkrátka doslova holé. Po zmrznutí a zetlení bylin zůstaly suché trávy a jejich biomasa pro zvířata do jara téměř jediným zdrojem potravy. Zvířata odhrabávala zbytky sněhu, narušovala povrch, spásala zbytky rostlin, a tak umožňovala na jaře snadné obrůstání krátkověkých bylin.

Po ukončení pastvy se trávy začaly postupně šířit, porosty kumulovaly stařinu a pastviny zarůstaly. O čtyřicet až padesát let později, na konci tisíciletí, došlo mnohde k její obnově. Ale tam, kde se páslo celý rok dvacet zvířat, jich nyní pobývá dvě stě jen několik týdnů v roce. Znamená to tedy, že uprostřed sezony na velké ploše najednou zmizí téměř veškerá biomasa. Do podzimu ale stačí zejména trávy zregenerovat, takže na jaře, v době, kdy mohou klíčit v půdě uložená semena většiny druhů, je v porostu již zase plno. A řadě bylin tento režim nesvědčí. Proto i po patnácti letech po obnově pastvy se porosty nemění zpět. Chybí druhová pestrost a na pastvinách převažují trávy. V porostech neexistuje mozaika „malých světlinek“ pro větší meziroční dynamiku společenstev.

Navíc v některých chráněných územích stepního charakteru se vyvinul takový vegetační kryt, že by zde sezonní pastva znamenala jeho totální rozvrat. Je to příklad bývalých vinic, sadů a políček na jižním svahu Hádů, které jsou dnes zarostlé specifickými stepními porosty s omanem mečolistým (Inula ensifolia) a válečkou prapořitou (Brachypodium pinnatum). V nich se vyskytuje více než 60 druhů z červeného seznamu květeny ČR. Zde by byla zřejmě občasná podzimní a zimní pastva dobrou alternativou údržby porostu. V poslední době se ji snažíme alespoň simulovat postupným mozaikovitým sečením a odstraňováním biomasy právě v zimním období tak, abychom nenarušovali nadzemní biomasu bylin ve vegetačním období.

Jako vegetační ekolog nejsem rozhodně proti zpětnému zavádění pastvy jako alternativy pro chráněná území lesostepního charakteru. Je však třeba vzít v úvahu všechny souvislosti, které se mnohdy opomíjejí. Mohou pak rozhodovat o dlouhodobém úspěchu či neúspěchu managementu cenných lokalit, efektivitě vynaložené práce a peněz a v důsledku i o přežití nebo nepřežití některých ohrožených druhů rostlin.

Doc. Mgr. Lubomír Tichý, Ph.D., působí na Ústavu botaniky a zoologie Masarykovy univerzity v Brně, zabývá se ekologií rostlin a klasifikací vegetace. Je předsedou ZO ČSOP Pozemkový spolek Hády a má za sebou řadu úspěšných ochranářských projektů.