VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Bylo to v roce 1984, když jsem pátral v Bílých Karpatech po výskytu užovek stromových, hadů tehdy v této oblasti téměř neznámých a opředených pověstmi. Přijel jsem na nádraží Vlárský průsmyk a připadal jsem si, že jsem na konci světa. Vlak odjel a já na nádraží osaměl, nikdo jiný nevystupoval, ani nenastupoval. Do uší mne praštilo ohlušující ticho. Vydal jsem se pomalu k nádražní budově. Vejda dovnitř, spatřil jsem rázovitou postavu ajznboňáka sedícího za stolkem, an zapisuje cos do služební knihy. Když jsem viděl později kreslený film Alois Nebel, přemýšlel jsem, jestli to nebyl náhodou on. Slušně jsem pozdravil, načež ajznbon procedil mezi zuby: Co si přejete? Začal jsem opatrně s tím, že zde provádím průzkum různých druhů plazů a že mne zajímá jeden zvláště velký… Nádražák zdvihl hlavu od psaní a přerušil mne slovy: Užovka stromová??? Výhybka č. 6! (Neřekl výhybka ale vyhýbka.) Pak zase netečně pokračoval v psaní. Usoudil jsem, že se jedná o místního magora a trochu jsem měl obavu o bezpečnost železničního provozu. Vytratil jsem se z drážní budovy a potuloval se po opuštěném nádraží. Když tu náhle přede mnou, kde se vzala, tu se vzala, výhybka č. 6! Nedaleko ní se povaloval velký kus térovaného papíru, zjevně větrem odneseného z neudržovaného přístřešku. Nacvičeným herpetologickým chvatem jsem térák odkryl a pod ním: mladá užovka stromová. Tak ona ta modrá placatá čepice přeci jen měla pravdu!

V devadesátých letech jsem zde začal pravidelný výzkum, který se ještě zintenzivnil po roce 2000. Během let jsem poznal desítky lokalit užovek stromových v Bílých Karpatech, ale k nádraží a výhybce č. 6 jsem se vždycky rád vracel. Užovky zde bydlely nejen ve štěrku a hromadách odřezků a kůry, ale i v takzvaných drátovodech (betonových tunýlcích) a také přímo ve výhybce číslo 6 (ta se zřejmě přehazovala jen první úterý v březnu, nebo tak nějak).

V roce 2015 zahájila dráha (SŽDC) rekonstrukci nádraží, přesněji jeho částečnou likvidaci. Vlárský průsmyk přestal být rychlíkovou stanicí a údržba rozsáhlého kolejiště již byla zbytečná. Naštěstí správa CHKO BK mne navrhla jako biologický dozor, a tak jsem se rozhodl zachránit výhybku č. 6. Správce trati při úvodním jednání vyjádřil silnou pochybnost, že by tak vzácný živočich, chráněný Evropskou unií, mohl bydlet v kolejišti, nota bene ve výhybce (zjevně nebyl místní). Mínil, že proto se zřizují rezervace, aby v nich tito živočichové přebývali, výhybky jsou určeny pro vlak. Když jsem trval na svém a ukazoval fotografie, usoudili, že bláznům se nemá odporovat. Zachránit výhybku ovšem nebylo možné, zato jsem dostal výsadu nadiktovat si kompenzační opatření. A tak v průběhu stavby se u kolejí objevilo 16 metrů drátokošů (gabionů) plných kamení, které měly užovkám nahradit zcizenou výhybku. Také jsem prosadil, že rozsáhlé plochy štěrkového železničního lože zůstanou zachovány a nebudou žádným způsobem měněny na trávníky či podobné záležitosti. A podařilo se uchovat drátovody, které se odborně řečeno odstrojily, to jest vyndaly se z nich kladky a dráty. V těchto tunýlcích se užovky rády ukrývají.

A teď trochu vědy. V roce 2014 jsem na lokalitě Vlárský průsmyk našel během 14 kontrol 16 jedinců, tj. 1,1 užovky na jednu kontrolu. Na začátku roku 2015 (únor až březen) proběhla zmíněná rekonstrukce nádraží. V tomto roce jsem během 20 kontrol našel na lokalitě 24 jedinců, tj. 1,2 užovky na jednu kontrolu. V roce 2016 bylo na lokalitě zachyceno 11 jedinců během 9 kontrol, tj. opět 1,2 užovky na jednu kontrolu. Již z těchto čísel je zřejmé, že rekonstrukce těmto hadům neublížila. A pokud neumřeli, žijí tam dodnes.

Mojmír Vlašín