VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V diskusích o národním parku Šumava (NPŠ) se probírají nejrůznější aspekty jeho vlivu na krajinu. Nelze se divit, že jsou problémy, neboť park byl vyhlášen na historickém kulturním území dávné, svébytné kultury a krajina má svou paměť. Mimo diskusi zůstává ale ten hlavní problém, jehož jádro je odborné, vědecké a týká se ochrany přírody. Jde o to, že předmět ochrany, jímž by měla být zachovalá původní rostlinná a živočišná společenstva, se na Šumavě v naprosté většině nezachoval. Má se obnovit původní stav lesů, nebo stačí vytvořit jakousi „bezzásahovou divočinu“ v českém pojetí? To je jádro sporu, o to se vede boj, aniž si to mnozí aktéři vůbec uvědomují.

Zásadní specifikum i dilema národního parku Šumava spočívá v tom, že byl vyhlášen na území sice přírodně bohatém s mnoha fenomény zachovalé horské krajiny, avšak v naprosté většině se zcela nepůvodními, lidskou činností pozměněnými lesními ekosystémy. Tak se stal zcela unikátním objektem ochrany přírody, protože snad až na nepatrné výjimky mají národní parky na celém světě za cíl ochranu zachovalých původních přírodních rostlinných a živočišných společenstev, včetně ochrany prostředí, které je obklopuje.

Na rozdíl od toho bude nyní, podle schváleného zákona o ochraně přírody, v NPŠ na vymezené bezzásahové ploše a tudíž v přírodní zóně předmětem ochrany současný, uměle založený nepůvodní smrkový les, který se ponechá kůrovci, aby jej dříve nebo později zahubil a mohla zde znovu vznikat nová smrčina. Takový les označují aktéři tohoto návrhu za „divočinu“ vzniklou pomocí „přírodních procesů“ a sukcese, která ale patrně ani za tisíc let nedá vzniknout původnímu jedlobukovému lesu, zvláště když zde bude spárkatá zvěř požívat plnou ochranu. Takový návrh lze označit za jakousi „českou cestu“ v panevropském hnutí za „zdivočení“ (Rewilding), obnovu divočiny a obnovu původní přírody v Evropě. Je to opravdu pochybný projekt, snad „ideově čistý“, stavící na demagogii divočiny a divoké přírody, ale z odborného hlediska postrádá jakoukoli logiku a smysl. Podivný předmět ochrany, vzdálený myšlence ochrany původních lesů a přírody, která má u nás dávnou tradici. Stojí za to připomenout, že anglosaský termín divočina (Wilderness) vždy znamenal původní, nedotčenou přírodu, a i když současné diskuse o náplni a možném výkladu tohoto pojmu zahrnují do výkladu i lidskou duši, nemělo by se nikdy zapomenout, že v prvé řadě tady šlo o přírodu. Původní příroda, např. lesní společenstva, se vyvíjela a neustále adaptovala na měnící se vnější podmínky po dobu tisíců let a výsledkem je dochovaný stav a specifické přírodní procesy, pomocí nichž se společenstva generačně obměňují, stále znovu adaptují, udržují a přežívají. To si zaslouží úctu, obdiv, ochranu a následování v případě, že se snažíme např. využít některé postupy v biologické racionalizaci.

Takzvaná „bezzásahovost“ není cílem, o který by ochrana přírody měla usilovat. Cílem by měla být obnova původních lesních společenstev a teprve ta je možno ponechat bez intervence. Na rozdíl od toho není možné připustit „bezzásahovost“ u živočichů, zvláště pak v populaci jelenovitých, kteří zásadním způsobem konzumují jedli a listnaté dřeviny, hlavní atributy přeměny na smíšený původní les.

Vpředu popsaný způsob tvorby „bezzásahové divočiny“ pomocí kůrovce, který se zvláště v letech poznamenaných postižením lesů vichřicemi dovede přemnožit a způsobit rozsáhlé hynutí jak na území parku, tak v jeho okolí, jistě není způsob, jak obnovit původní lesní společenstva, zajistit stabilitu vodohospodářských a krajinotvorných funkcí lesa. O to ale tvůrcům ideologie této české odnože divočiny nejde. Lze jen spekulovat, zda projekt pochází z dílny místních aktivistů, panevropského hnutí Rewilding nebo jde o aktivity našich exministrů životního prostředí. Myšlenka aplikace „bezzásahového zdivočení“ na menších územích např. na brownfields, vytěžených nebo k melioracím určených povrchových dolech nebo na skládkách může být zajímavá. Použít ale koncept v největším našem lesnatém parku, kde vše stojí a padá s lesem, je minimálně neúcta k tradici, kterou naše ochrana přírody, pralesů a rezervací má, ale hlavně neúcta až pohrdání místní přírodou.

Kdyby se ministrovi a vedení parku podařilo alespoň nastartovat obnovu přirozených lesů a citlivým odborným vedením dosáhnout jeho nezvratného vývoje, pak by to byl převratný počin vskutku celoevropského významu. Při tom se ale nemluví o smrčinách, ale o jedlobukovém lese se smrkem, který pokrýval více než 70 % plochy parku, a ten je třeba obnovit.

Dovětek: Při opětovném projednání zákona během prezidentského veta bylo konstatováno, že oproti jednoznačně definovanému cíli NP, tj. „Zachování a postupná obnova přirozených ekosystémů…“ se již dále text zákona nezabývá způsobem, jak toho dosáhnout. Naopak jsou vymezeny „přírodní (bezzásahové) zóny“, jejichž rozloha se má zvýšit až na 50 % území, aniž by zde byl obnoven původní jedlobukový les. Bezzásahový režim to ostatně ani neumožní. To je ovšem zásadní rozpor mezi vytyčeným cílem a praxí prováděné ochrany, který ministr odbyl rčením „příroda sama ukáže, co je správné…“. Od vrcholného reprezentanta státní moci poněkud lehkovážné tvrzení, zpochybňující samotný zákon, ale velmi typické pro dění v NPŠ.

Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc., emeritní profesor Mendelovy univerzity v Brně