VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V červenci letošního roku vláda schválila a představila Koncepci ochrany před následky sucha. Navazuje tak na dva roky starý obdobný dokument. Dobrá zpráva je, že tato koncepce počítá s celoplošnými opatřeními a (velké) vodní nádrže jsou schovány ve výčtu mnoha dalších potřebných a užitečných návrhů. Špatná zpráva je, že od takovéto koncepce vede ke zdravé krajině ještě hodně dlouhá cesta. Na ní je množství legislativních, administrativních, vlastnických i finančních překážek. Těmi se koncepce tak do hloubky nezabývá. Pokud nebudou odstraněny, stane se koncepce jenom jedním z řady obdobných dokumentů určených na tiskovou konferenci a do šuflete. Potom hrozí, že bude sílit snaha o prosazování velkých nádrží (přehrad). Aby „se udělalo aspoň něco“.

Toto číslo Veroniky chce tedy připomenout, že přehrady nejsou všelék a na některých konkrétních příkladech ukázat, že zdaleka ne vše, co bylo slíbeno, přehrady splnily - a to jak z hlediska funkčního, tak z hlediska slibovaných kompenzací. Nelze se proto ochraně přírody divit, že slibům a proklamacím nedůvěřuje. I zkušenosti nevládních organizací z poslední doby s velmi formálním a nezodpovědným vypořádáním jejich připomínek k návrhům plánů povodí jsou pořád ještě dosti živé. Přitom si troufáme tvrdit, že tyto připomínky byly v mnoha případech velmi kvalifikované a relevantní.

Špičky vodního hospodářství řeší hlavně přehrady (soudě alespoň podle diskusí a závěrů nejvýznamnějších konferencí) a ostatním opatřením nevěnují zdaleka takovou pozornost, jakou by si zasluhovala. Přitom se lze oprávněně domnívat, že vodohospodářské problémy krajiny nemohou vyřešit jen velké přehrady. Naopak při výčtu potřeb a hledání možností, jak tyto potřeby naplnit, musíme dojít k závěru, že přehrady jsou spíše na konci použitelných opatření. Řeší totiž jen některé potřeby jen některých míst, a to ještě s výhradami. Velké přehrady nezajistí zvýšení hladiny ve studních, nezvýší plošnou zásobu půdní vláhy na polích a v lesích, nezajistí vodu v síti drobných vodních toků v plochách povodí, neochrání všechnu zástavbu proti velkým vodám ani nezajistí další potřeby. K tomu slouží jiná opatření: zlepšení stavu půd, revitalizace koryt toků a správné využití niv, budování nebo obnova sítě malých vodních nádrží a mokřadů a další opatření.

Zajímavá může být debata o budování nových nádrží na pitnou vodu. To je jistě politicky citlivé téma. Pořád ale platí, že podzemní vodárenské zásoby jsou méně zranitelné, i když i u některých z nich sledujeme velmi znepokojivé plíživé zhoršování jakosti vody. Stejně tak je v případě velkých nádrží důležitá i diskuse o ostatních funkcích, a to zejména v době zvyšující se rozkolísanosti srážek a průtoků. Z této debaty totiž plyne protichůdnost požadavků: protipovodňová ochrana vyžaduje co nejnižší stav hladiny v nádrži, aby byl co největší retenční prostor na jímání povodňových vln. Ostatní funkce (energetika, rybářství, plavba, rekreace, závlahy, vodárenství, …) potřebují obvykle co nejvyšší stav hladiny. V tomto ohledu nejvyšší nároky na zadržovaný objem vody kladou sliby na povodňování lužních lesů a nadlepšování minimálních průtoků. To jsou proklamované ekologické funkce, ale v mnoha ohledech jsou řešitelné jen velkými přehradami. Dosah funkčnosti je přitom samozřejmě omezen na nějaký úsek toku pod přehradou a pak se jeho vliv vytrácí. Na všechna ostatní vedlejší povodí už nedosáhne vůbec. Pokud tedy nechceme přehrady, měli bychom tato témata řešit. A to jsme ještě nezačali debatu o důvodech, proč se ochrana přírody staví k velkým nádržím mírně řečeno rezervovaně. Některé z těch důvodů najdete v dalších článcích tohoto čísla.

Víte, co má společného Bečva a Váh? Obě řeky jsou štěrkonosné s velmi rozkolísaným průtokem. Vyprávět by o tom mohly přehrady na Váhu. O kousek dál o nich najdete článek. Tedy, ne že by se nevědělo, že jsou zanesené, a jaké jsou s nimi problémy. Ale proč nám tedy vnucují přehradu Skalička na Bečvě?

Poslední důkladnější pokus o řešení požadavků a funkcí na vodní dílo Nové Mlýny a související prostor byl učiněn v roce 1992 v rámci velké studie pro ministerstvo životního prostředí. Moc se toho vyřešit od té doby nepovedlo. O tom se také dočtete. Přitom už na konci 60. let se vedla obdobná debata. Politické zadání a technokratické argumenty tehdy převálcovaly odpůrce a dnes vidíme, že ekologové v mnohém měli pravdu. Dnešní situace kolem Nových Mlýnů je už tak složitá a zabetonovaná (myšleno spíše obrazně), že se už těžko podaří najít nějaké řešení, které by umožnilo (s)plnit aspoň nějakou podstatnější část ekologických funkcí.

Abychom Vás nezaplavili jen přehradami, vrátíme se také k paradoxní ochraně přírody v příspěvku o obnově pastvy v Jeseníkách. Potkáme se s rysem a zajedeme sázet stromy do Španělska. Neunikl nám ani Ropák roku 2016, stejně jako jedno výročí, vzpomínka, dvě recenze a pár slov o jedech, které se mohou skrývat v lacích na nehty.

O špatném stavu půdy se hodně mluví. O tom, že by to měl být hlavní lapač a držák vody také. Tak proč se to nevyužívá? Proč nejsou zemědělské dotace nastaveny tak, aby účinně nutily zemědělce k lepšímu stavu půd? O půdách bude číslo roku 2018 a v tomto čísle nabízíme něco jako půdní aperitiv.

Tomáš Havlíček

Ing. Tomáš Havlíček (1961) vystudoval vodní hospodářství na stavební průmyslovce a Stavební fakultě VUT v Brně. Založil a vede společnost ATELIER FONTES, s.r.o. Má za sebou realizaci přibližně stovky vodohospodářských a krajinářských studií a projektů.