VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Záměrem ankety je podnítit čtenáře ke snaze o chápání a respektu k různým názorům na existenci a stavbu přehrad v ČR.
Otázka byla pro všechny čtyři oslovené stejná a stala se nadpisem celé ankety.

Odpovídá Anna Čarková, předsedkyně Místní akční skupiny (MAS) Kyjovské Slovácko v pohybu, rozvojová manažerka.

K čemu bychom na Kyjovsku mohli potřebovat přehradu? Z vodohospodářského hlediska nás trápí především velká vodní eroze, ale ta nejspíš s přehradami až tak moc nesouvisí. Strategie naší MAS se zaměřuje také na protipovodňovou ochranu, posílení přirozené retenční schopnosti krajiny, rozšíření menších vodních ploch v krajině (vodní nádrže, rybníky, mokřady) a úpravu vodních toků, zprůchodňování, čištění vodních toků (stabilní vodní režim krajiny). Navrhovaná opatření cílí spíš do plochy povodí. Třeba povodně jsou lokálního charakteru na drobných tocích podle plošně proměnlivého výskytu přívalových dešťů, a proto chceme mít opatření rozprostřena v celé krajině. Přehrady tyto problémy nevyřeší. Zásobu pitné vody nám už zajišťuje nádrž Koryčany. S ohledem na vodárenský účel ji už ale nemůžeme využívat ani pro rekreaci, rybářství nebo zemědělské závlahy. Po přehradě s takovými funkcemi by u nás asi poptávka byla. Nejbližší z plánovaných přehrad je ta na Trkmance u Terezína. Její povodí zasahuje do naší MAS, ale leží níže po toku Trkmanky. Problémy jsou tam velmi podobné jako u nás na Kyjovsku, takže nám asi také nedokáže pomoci. Nemám tedy jasnou odpověď, ale vnímám, že přehrady zdaleka všechno nevyřeší. Spíš by bylo potřeba se zaměřit na celou plochu a drobnější opatření.

Odpovídá „povodňový Jirka“ doc. Ing. arch. Jiří Löw, autorizovaný architekt, urbanista a krajinný ekolog. Kromě vlastní architektonické práce v Brně přednáší aplikovanou ekologii pro architekty na VUT v Brně.

Odpověď může být jednoduchá, ale čím více o problematice víte, tím složitější musí být odpověď.

Přehrady jsou jako sekera - můžete s ní vyrobit srub nebo zabít souseda.

Vodaři nám již přes 200 let tvrdí, že za naše peníze nás jejich opatření ochrání před povodněmi a zlepší výnosy v zemědělství i lesnictví. Oni sami sice neříkají, že nás ochrání stoprocentně, nikdy se však těmto interpretacím nebránili. Vzbudili tak falešný pocit, že povodně z niv zachytí hráze a lze tak stavět kdekoliv. Povodeň z roku 1997 na Moravě jasně prokázala, že žádné sídelní jádro starší než z 19. století, před konstituováním vodohospodářských oborů, zaplaveno nikde nebylo (až na pár výjimek). Pod vodou byly jen ty nové části sídel, které pod dojmem bezpečné vodohospodářské ochrany vstoupily do recentních niv. A jakými opatřeními vodohospodáři na rok 1997 reagovali? Nic, jenom snahou stavět další a další energetické nádrže, ochranné hráze a regulace toků a na to „tahat“ ze společnosti nové a nové peníze. I zničené domy v sídlech byly postaveny znovu na stejném místě. Pro stát je totiž jednodušší peníze odevzdat „betonové lobby“, než nakoupit pozemky na bezpečných okrajích sídla, aby se začalo stavět jinde.

Z následujícího přehledu (jistě neúplného) vyplývá, že přehrady je nutno odsunout až na téměř poslední místo v ochraně před povodněmi stejně jako v zadržení vody. Mohou mít smysl v nadlepšování průtoků na horních tocích řek, rozhodující ale je manipulační řád s jednoznačnou prioritou retence pro udržování průtoků v toku. Jinde je nesmyslný.

Ale k přehradám:

Prvním problémem je, že drtivá většina možných přehrad je již postavena a většina vhodných reliéfů je již obsazena. Z těchto starších staveb se ale můžeme poučit. Při podrobnějších rozborech si nelze nevšimnout technických řešení i stejně důležitých manipulačních řádů (tedy čemu a jak slouží). Je přitom všeobecně známo, že naše nejúplnější soustava přehrad - Vltavská kaskáda - měla vliv na povodeň v roce 2002 velmi neblahý, až katastrofální. Komerční, energetická, soustava vodních děl zásadně změnila časové režimy průtoků ve Vltavě, takže se oproti přirozenému posunu povodní na Vltavě a Berounce její povodňové vlny nad Prahou přímo setkávají s vlnami Berounky - a Praha je pod vodou. A proč to je? Vše spočívá v oné energetické funkci, kdy nejpreferovanějším cílem je výroba elektřiny. To vyžaduje dostatečný vodní sloupec a tedy plnou nádrž. Proklamovaná funkce zachycování povodní je tak na druhé koleji a každý hrázný, když popouští vodu kvůli hrozící povodni, se potí strachem, aby se mu nádrž znovu naplnila a měl zbytek roku z čeho dál „mlít“ elektřinu. Přitom z hlediska zachycování povodní je jasně ideální prázdný poldr.

Druhým problémem jsou abnormální povodně - ty nezachytí nic a voda musí beze škod pryč dolů, tady přehrady jen škodí (jak ukázala právě Vltavská kaskáda). K bezkoliznímu odtoku vytváří příroda široké říční nivy, kde se povodeň rozlije a projde jí mezi ostatní krajinou bez dalších škod a svou erozní funkcí zabezpečí co největší vsak vody do nivních sedimentů.

Třetím problémem je situace při opačné funkci - zachycování povodní pro využití vody nadlepšováním průtoků (a tím i např. možností závlah) po proudu. Takové nádrže musí být logicky na toku co nejvýše. Paradoxním a hloupým opakem jsou Novomlýnské nádrže, které nadlepšují vodu pouze pro Rakousko, neboť zavlažování přečerpáváním do kopců u nás je velmi nákladné a žádný zemědělec je nedokáže zaplatit.

Čtvrtým problémem je nedostatečná saturace podzemních vod z povrchových. Hlavním procesem sycení je přitom vsak do půdy. Ten má probíhat intenzivně v celých povodích, v celé ploše, opak je však dnes pravdou. Zvlášť vážné je to na zpevněných površích měst a vyhrázovaných, umrtvených nivách zakolmatovaných řek, tedy řek, jejichž přirozená schopnost rozlévat se a vsakovat byla lidským zásahem značně omezena.

Pátým problémem je, že se snižuje celkový objem vody, která u nás naprší. Tady je funkce přehrad zcela zbytečná, ale nastupuje další způsob ochrany - šetření vodou, tedy snížení množství vody, kterou odpaříme jinak než přes rostliny. Každá voda, která se čistá nevrátí do hydrologického systému je zločin. Odpařená voda totiž u nás většinou zpět nenaprší.

A ještě k „úsporným závlahám“ v systémech 50. let minulého století, např. kapénkové závlahy (dnes jakoby objevované). Ty mají zásadní význam v přirozeně aridních oblastech (např. Izraeli), kde jsou termofilní společenstva pouští a polopouští a „krádež“ vody pro závlahy snesou, ale u nás to přece v přirozeně lesní krajině nejde. Takže si všimněte, že přehrady mohou mít (možná a někde) smysl jen v nejhornějších částech dílčích povodí, jinde jsou zbytečné a často i škodí.

Odpovídá Ing. Jiří Švancara, projektant vodních staveb, autorizovaný inženýr, soudní znalec v odvětví stavby vodní, člen výkonného výboru Českého přehradního výboru, z.s.

V současnosti jsou u nás užitky z vodohospodářských staveb přijímány jako zcela samozřejmé. Zdaleka ale neplatí, že by stejně samozřejmě byla vnímána potřeba zachování přínosů dříve vystavěných vodohospodářských staveb a naléhavost jejich rozvoje, částí veřejnosti je zpochybňována i nezbytnost jejich samotné existence.

Přehrada je vodní dílo přehrazující vodní tok a zadržující vodu. Tím se vytváří přehradní nádrž, v níž se z různých důvodů akumuluje voda. Žádná z přehrad nevznikla samoúčelně, vždy byla nástrojem k zajištění určitého účelu. Vznikem nádrže také ale dochází k významným změnám v prostředí. Jak se postupně vyvíjí ucelenější pohled na životní prostředí a lidskou společnost, řada nastalých změn je hodnocena protichůdně. Například zmírnění projevů povodní pod přehradou může být vnímáno buď jako nevhodný zásah do přirozeného vývoje toku a území, nebo jako žádoucí vytvoření podmínek pro využití a rozvoj území. Pro výstavbu přehrad vždy musely existovat vážné důvody, historicky minimálně proto, že se jednalo o stavby nákladné. Lze si povšimnout, jak odlišný pohled na přehradní stavby panuje v různých částech světa. Tam, kde se potýkají s kritickým nedostatkem vody, je zajištění zdrojů vody prvořadé a hodnocení dalších souvislostí se nezřídka podceňuje. Naše výchozí situace je díky dlouhé tradici vodohospodářské výstavby jiná, ale i na území ČR jsou oblasti, kde bez zadržení vody není myslitelné dosáhnout přiměřené ochrany před povodněmi nebo zajistit odběry nebo kompenzaci spotřeby vody obecně, zejména v období sucha. Ukazuje se, že vývoj klimatu není příznivý a bylo by krátkozraké nepřipravovat se na budoucnost.

Na území ČR bezpochyby dojde k výstavbě dalších přehrad a je jen otázka, zda k tomu dojde po koncepční odborně vedené přípravě nebo jako odezva na další kritickou situaci, kterou nám doba i příroda bezpochyby přinese. Pakliže již dokážeme předvídat nezbytnost využití přehradních vodních děl, měli bychom je stavět a vystavět je včas.

Odpovídá RNDr. Mojmír Vlašín, ekolog, člen Českého Ramsarského výboru.

Myslím, že přehrad je v Česku až dost a že debata o stavbě dalších by měla začít otázkou zcela legitimní - které zbouráme? Kandidáti jsou! Zatím byla zbourána pouze přehrada Bílá Desná (1916), a to ještě působením povodně, nikoliv záměrně. Myslím, že hned dalším horkým adeptem na zbourání mohou být Novomlýnské nádrže. Leží na soutoku řek Dyje, Jihlavy a Svratky pod Pálavou a jsou typickým dílem normalizačního socialismu. Nejen tím, že stavba začala v roce 1970 a skončila v roce 1989, ale hlavně proto, že byly postaveny podle chybných předpokladů, v rozporu s názory odborné i laické veřejnosti a celkově špatně.

Občan, v jehož jménu se mají stavět další přehrady, je často překvapen, jak se důvod pro stavbu určité přehrady v čase opakovaně mění. Tu je to proti záplavám, později kvůli závlahám, jindy kvůli pitné vodě a rekreaci. Často jsou některé údajné funkce zcela neslučitelné (například rekreace a pitná voda), ale přesto se současně používají jako beranidlo pro proražení odporu občanů ke stavbě dalších přehrad. Často jako sláma z bot čouhá z úmyslu stavět přehrady jiný důvod. Například mít pocit, že ovládáme řeku. O tom svědčí výrazy vodařské novořeči: vodohospodářský uzel, manipulační řád atd. Někdy jde o to, utratit peníze daňových poplatníků a vydělat peníze na velké stavbě.