VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Konec žízně v kraji pod Pálavou“ - ale opravdu jsou přehradní nádrže záchranou proti žízni krajiny i člověka, jak v dobré víře napsal Jan Skácel (a jeho jméno bylo zprofanováno vytesáním tohoto citátu do hráze kontroverzních Nových Mlýnů)? Stavět přehrady, tedy zadržovat odtékající vodu je v konzervativní lidské mysli zakódováno jako dobro. A aby nám ta naše voda bez užitku neodtekla, tak si ji zadržíme. Ale krása nám proplyne mezi prsty. Jiné přírodní zákony totiž platí pro vody běhuté - vody tekoucí, jinak funguje život ve vodě stojaté. A to ani nedomýšlíme přetnutí života v toku (nejen pro ryby, ale i bezobratlé živočichy).

Jak jde čas, lidé se podivují, co se stalo s jejich čistými přehradními jezery, kde se roky nebo celá desetiletí koupali, a „najednou“ voda kvete. Navíc to, co se nám namnoží v přehradní nádrži (typickým příkladem jsou sinicové vodní květy), posíláme po toku dále a níže položené nádrže tak dostávají vše napěstované v nádrži předchozí, vodní květy se stávají mohutnějšími a mohutnějšími (příklad Vír - Brněnská přehrada - Nové Mlýny); k tomu přispívá i zpomalení toku, prohřívání vody a přísun živin průběžně dotujících tok. Není to žádná novinka. Na sinicové vodní květy a hustý fytoplankton řeky Jihlavy způsobený mnoha jezovými zdržemi upozorňoval již ve 30. letech 20. století učitel přírodopisu na základní škole v Mohelně Rudolf Dvořák.

Sinice však nejsou jediným problematickým organismem vody kumulované v údolních nádržích. Problémy na úpravnách vody pro vodárenskou síť řeší i podhorské nádrže se studenou vodou, které nekvetou sinicemi, tedy zatím. Zde zase dochází k masovému rozvoji řas zlativek. Jejich buňky bývají velmi jemné, rozpadavé při cizorodém zásahu (například změna teploty), a problém s nimi spočívá v tom, že si vytvářejí olejovité zásobní látky (podobně jako savci studených vod podkožní tuk) a ty se po rozpadu buněk uvolní do vody a způsobí „rybinový“ zápach. Podobně se projevují ve zhoršení organoleptických (pachových a chuťových) vlastností vody i obrněnky nebo rozsivky vytvářející bohaté populace i v nádržích středních poloh. Pokročilé vodárenské technologie se s tímto problémem dokázaly vyrovnat. Příroda si však připravila další překvapení. V podhorských nádržích se v posledním desetiletí objevuje hojně pikoplankton, tedy sinice s velmi droboučkými buňkami, které nezachytí ani vodárenské filtry, a vystřídaly tak na mnoha lokalitách zmíněné zlativky a obrněnky. Příroda je před člověkem stále o pár kroků napřed. Avšak česká veřejnost je dlouhodobě manipulována domnělou společenskou prospěšností stavby přehrad a vodních děl. Nakonec i v písni hrané tři desítky let u táborových ohňů zaznívá, že „ta hráz je potřebná všem…“.

Co nechci vidět, nevidím, nebo krátkozraké Carpe diem?

Olga Lepšová-Skácelová