VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Původní zadání mého příspěvku bylo odpovědět na otázku, zda potřebuje (bio)zemědělec přehrady. Nejsem vyloženě vodohospodář a necítím se zcela kompetentní snášet argumenty či protiargumenty na toto téma. Nicméně se mě nedostatek vody a také její přívaly natolik osobně dotýkají, že se pokusím podělit o několik postřehů.

Trvale bydlím v Jeseníkách, kde bylo vody i pro zemědělství (pěstování obilovin, brambor a živočišnou produkci zaměřenou na skot) vždy relativně dost. Dědeček byl zahradník a vždy s vodou i na severní Moravě dobře hospodařil, zelenina potřebuje závlahu i tam. Ve svém zahradnictví (ještě před válkou) vybudoval malou nádrž v nejvyšším bodě zahradnictví, do které postupně čerpal vodu ze své studny a tu pak využíval k zálivce. Ten systém funguje jen s nepatrnou údržbou dodnes, a tak má celá rozvětvená rodina vodu pro políčko a dvě zahrady nezávisle na obecním vodovodu i v době největšího sucha.

Osud mě zavál do Brna a manželku pracovně do Velkých Hostěrádek, kde se podílíme i s přáteli na životě a práci ekofarmy VH Agroton, která hospodaří téměř na 400 ha orné půdy na erozně ohrožených pozemcích. Zde na vlastní kůži zažíváme, co je to klimatická změna a extrémy počasí. Na jedné straně vidíme, jak se zde oproti severu Moravy dobře daří zelenině, ovoci, révě i obilninám, pohance, čiroku, velmi raným bramborám a dalším plodinám, které jsme na Šumpersku nedokázali ve srovnatelné kvalitě ekologicky vypěstovat. Na druhé straně vidíme, jak může být voda a její nedostatek limitujícím prvkem našich pěstitelských snah. Ekofarma je vlastně bývalé družstvo, pole jsou klasické velké lány na erozních svazích. Nikde žádný veřejný závlahový systém, takže si musíme pomoci sami.

Půda: Ekozemědělci nechtějí používat herbicidy ani rychle rozpustná průmyslová hnojiva. To je ve vztahu k suchu a přívalovým srážkám dobře. Je prokázané, že herbicidy decimují půdní život stejně jako razantní dusíkatá hnojiva. My používáme hnůj, komposty, ale to v našem případě nestačí. Proto používáme zelené hnojení, meziplodiny a jako přerušovač v osevním postupu i vojtěšku a jiné jeteloviny. To vše zlepšuje půdní strukturu a zvyšuje se obsah humusu. Každopádně se půda stává zase více pórovitá, není tolik utužená a lépe jímá vodu. To není teorie, ale mnohokrát prověřené zkušenosti v praxi.

Plodiny a odrůdy: Musíme pěstovat takové plodiny a odrůdy, které dají dobrý výnos a kvalitu i bez syntetického dusíku a které pokryjí plochu a lépe potlačí plevele. To znamená, že mají silný kořenový systém a jsou robustního vzrůstu. Zkoušíme třeba odrůdy pšenice s takovými vlastnostmi, které jsou šlechtěné speciálně pro ekologické zemědělství. Silný kořenový systém je dobrý, protože si lépe sáhne pro vodu, oproti rostlinám, jejichž kořenový systém je „zhýčkaný“ luxusními dávkami snadno přístupných živin aplikovaných na list.

Šlechtění plodin na sucho? To je možné a dokazují to odrůdy vhodné pro tradičně suché země. S čím si ale šlechtitelé plodin pro mírné pásmo nevědí rady, je současná nerovnoměrná distribuce srážek. Někdy je vody hodně a někdy je sucho. Nové odrůdy vhodné pro všechny extrémy počasí zatím nemáme, ale genetika a šlechtění rostlin jsou velkou perspektivou a výzvou pro udržitelné zemědělské systémy, které se musí na klimatickou změnu adaptovat. Zvyšování dávek dusíku, pesticidů a pěstování monokultur řepky, kukuřice a pšenice (touto cestou probíhá „intenzifikace“ konvenčního zemědělství u nás) není rozhodně řešením problémů se suchem a s dopady klimatické změny.

Eroze půdy: To je kapitola sama pro sebe a ve Velkých Hostěrádkách obzvláště. Problémy s erozí se nevyhýbají ani ekozemědělcům. Přívalové deště zde v posledních letech způsobily i na polích velké škody. Farma zdědila velké lány po družstvu a jejich rozdělování a vytváření technických překážek spádu vody je obtížné. Jedním z problémů jsou vlastnické vztahy, kdy na jednom bloku jsou desítky vlastníků a s těmi se jen těžko vyjednává změna kultury - výsadba biokoridorů, zřizování interaktivních prvků, průhledů a budování dalších technických opatření. Co ale agronom, zodpovídající za hospodaření ekofarmy dělá, je obdělávání svažitých pozemků po vrstevnici, vysévání pruhů plodin s menším erozním ohrožením a samozřejmě nepěstování erozně náchylných plodin na zvláště ohrožených pozemcích (podle zásad DZES - dříve GAEC - Správná zemědělská praxe). Podle kolegy Martina Hutaře z VH Agroton je jednou z hlavních zásad ekologického zemědělství zajistit trvalý pokryv půdy. Nejlépe se přiblížit 365 dnům v roce. To zajistí jímání vody v půdě, minimalizaci vyplavování živin do spodních vod a zvýšený obsah humusu.

Krajinotvorba: Promyšlená tvorba krajiny je velmi cenná i na úrovni zemědělského podniku, jakým je např. i popisovaná ekofarma VH Agroton. Dají se dělat konkrétní opatření pro ptáky, pro podporu biodiverzity (místa pro přírodu na ekofarmě) a hlavně protierozní plánování a jímání vody v krajině. Zemědělec může něco udělat v tomto ohledu sám (jímání vody ze střech, jímání vody v krajině na vlastních pozemcích apod.). Velké investiční akce však musí realizovat společně se svými sousedy, s obcí. K tomu jsou ideálním nástrojem pozemkové úpravy, ale ty postupují v ČR velmi pomalu a ne vždy jsou přínosem pro praktické potřeby zemědělců. Martin Hutař to vidí podobně: „Jímání vody v údolních nádržích nemá pro zemědělce velký význam. Důležité je vodu zachytit na nejvyšších místech, nenechat ji povrchově odtéct. Jedině tak bude voda sloužit zemědělcům. Narovnané toky jsou asi největším problémem. Celkem za malých nákladů se dá voda zachytávat a zpomalovat na začátku své cesty. Myslím, že je mnoho drobných a levných způsobů, jak to udělat. Bohužel to chce velký cit a účast hospodáře.“

Politika: Je potěšitelné, že dnes ministerstvo zemědělství ve své strategii vidí problémy i jejich řešení obdobně jako ekologičtí zemědělci. To je opravdu velký pokrok, že jsou resortem pojmenovány problémy s klimatickou změnou, se suchem, s degradací půdy, nadužíváním pesticidů, jednostranným N hnojením, monokulturami, omezováním živočišné výroby v produkčních oblastech. Teoreticky jsou navrhována i dobrá řešení, dokonce se nezapomnělo ani na ekologické zemědělství.

Problém je v tom, že místo soustavné práce a řešení věcí komplexně, jak se o to snaží ekozemědělci, se pak upřednostňují jednoduchá robustní řešení. Tím se vracím k vodě. Místo aby se podporovala prakticky orientovaná krajinotvorba, jímání vody, mokřady, jeteloviny, pícniny a travní porosty i v produkčních oblastech, tak se velkolepě plánují přehrady. Bylo by to krásné mít i ve Velkých Hostěrádkách kvalitní vodu pro pěstování zeleniny, ovoce, raných brambor ze státem garantovaného závlahového systému. To bude ale ještě dlouho trvat a zdroje vody jsou zde omezené. Podle mého názoru je třeba nejprve udělat ty malé věci, které mohou i v hospodaření s vodou velmi pomoci. Zkrátka mysli globálně, konej lokálně.

Ing. Jiří Urban (1960) se zabývá již skoro 30 let ekologickým zemědělstvím v teorii, výuce, politice, kontrole i praxi. V současné době pracuje v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském v Brně a ve volném čase ekologicky hospodaří v zájmovém spolku Veselá biofarma ve Velkých Hostěrádkách, který úzce spolupracuje s ekofarmou VH Agroton.