VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Území, ve kterých bývají budovány přehradní nádrže, patří zpravidla k nejzajímavějším a nejpřitažlivějším krajinám. Údolí řek totiž vynikají nejen bohatstvím rostlinných i živočišných druhů a tvarů reliéfu včetně výchozů rozmanitých hornin (tedy biodiverzitou a geodiverzitou), ale i bizarní mozaikou krajinných struktur. Proto jsou předmětem zvýšeného zájmu nejen přírodovědců a ochránců přírody a krajiny, ale odpradávna přitahují i malíře. Často, aniž by to tušili, vytvářeli tito umělci jedinečný výtvarný dokument tvářnosti krajiny, která měla být v budoucnosti pohřbena vodou.

Zvláště názorným příkladem může být romantické údolí řeky Dyje s ústím Želetavky, které bylo zaplaveno roku 1934 vodami Vranovské přehrady. Tak v litografii Zřícenina Cornštejn (kolem 1833) zachytil vídeňský malíř Adolf Friedrich Kunike (1777-1838) v pohledu na východ proti proudu zaklesnutý meandr Dyje a nad ním na skalnatém hřbetu rozsáhlé zříceniny středověkého hradu. Romantickou a trochu tajemnou, přesto starosvětsky idylickou atmosféru záběru oživuje stafáž dvou myslivců na břehu a sedlák převážející na loďce z lučinaté části nivy kupu sena a kozu. Obdobně přitažlivou scenerii, tentokrát na soutoku Želetavky s Dyjí, zachytil malíř a rytec francouzského původu Josef Doré (1805-1878) v akvarelu Hrad Bítov (1865). S neradostným vědomím, že už bude brzy demolována, zobrazil idylickou ústřední část podhradního městečka na březích Želetavky Oskar Slavíček (1879-1951) v olejomalbě Kostel sv. Václava ve starém Bítově (1932). Vranovské části Podyjí byl nejvěrnější Roman Havelka (1877-1950), absolvent slavné Mařákovy krajinářské školy. Usídlil se v Bítově a uvádí se, že z Podyjí vytěžil kolem tří tisíc obrazů! Patří k nim i Podzim na Bítově (kolem 1930), zachycující poříční mokřady pod osluněným skaliskem a barvící se lesy u ústí Želetavky. Roman Havelka maloval svou poříční krajinu i po jejím částečném zaplavení, zpravidla ovšem tak, aby vzduté vody Vranovské přehrady do jeho záběrů nezasahovaly.

Nová situace i pro výtvarné umělce nastala po roce 1948, kdy se přehrady staly protežovanými stavbami socialismu a vyžadovanou uměleckou formou byl socialistický realismus neboli sorela. Svědčí o tom katalog Třetí členské výstavy Krajského střediska československých výtvarných umělců v Brně z roku 1952. Některé vystavované práce byly - jak v katalogu píše Dr. František Kubišta - „výsledkem úkolové akce, při nichž bylo dbáno, aby těžily z budovatelského úsilí, které bylo možno sledovat na stavbě vírské přehrady“. Náročnou přehradní stavbu v hlubokém údolí Svratky nad Vírem začátkem 50. let v různých fázích a z různých pohledů zachytila řada brněnských malířů - Jan Brukner, Jaroslav Dvořáček, Eduard S. Kostrhon, František Malý. A také Vojtěch Štolfa (1921-2002), právě ten brněnský scénograf a portrétista bylin a trav, který o půl století později spolupracoval i s Veronikou (viz obálky XVI. ročníku z roku 2002). Dlužno ovšem dodat, že V. Štolfa ve své olejomalbě Vírské údolí (1952) zachytil stavbu až v pozadí dosud nezatopené lučinaté nivy s kopulemi vrb a s prašnou cestou do Chudobína, vesničky odsouzené k zániku. Jeho obraz je tak spíše než oslavou budovatelského úsilí ojedinělým a kvalitním výtvarným dokumentem vegetačního krytu před zaplavením údolí pár let nato.

Podobně jako se na Moravě věnovali malíři výstavbě údolní nádrže Vír, angažovali se výtvarníci v Čechách v letech 1953-1954 při úkolové svazové akci „Povltaví“, tedy při budování vltavské přehradní kaskády. Ochránce přírody a krajiny zaujmou z této akce zejména obrazy Václava Vojtěcha Nováka (1901-1969). Známý malíř panoramaticky rozmáchlých záběrů jihočeské rybniční krajiny v olejomalbě Vltava u Županovic (1953) a dalších věrně zachytil skalnaté a vegetačně zajímavé údolí Vltavy, které pak roku 1957 zmizelo v záplavě nádrže Slapy.

Jistě není překvapením, že kromě budování přehrad malíři zobrazovali - a dodnes zobrazují - hotová přehradní jezera. Jejich hladiny jsou výtvarně zajímavé a lákavé. Třeba hladina Brněnské (dříve Kníničské) přehrady, dokončené roku 1940. „Mám za to, že snad všichni malíři žijící v Brně, kterým učaroval jako projev životního postoje fenomén KRAJINA, alespoň jednou se o přehradu pokusili,“ píše ve svých obsáhlých vzpomínkách Brno - černá bílá (2015) brněnský výtvarník Jan Rajlich. A jmenuje celou řadu malířů i malířek. Vyberme z nich alespoň Miroslava Netíka (1920), který se ve svém obsáhlém díle vracel k Brněnské přehradě nejčastěji - od „budovatelské“ olejomalby Sázení stromků na Kníničské přehradě (1952) až po nedostižně svižné akvarely ze 60. a dalších let, například Přístav (1965). Z dalších slavných tvůrců se v souvislosti s přehradou u Brna objevuje dokonce i František Foltýn (1891-1976), proslulý především svými abstraktními kompozicemi. V olejomalbě Přehrada (1951) však spíše realisticky zachycuje výletní loď pod Hůrkou u Bystrce.

Dominantní postavení v krajině jihovýchodní Šumavy má od roku 1960 hladina naší největší přehradní nádrže Lipno. Tam u Horní Plané, kde kdysi maloval a kreslil pestrou krajinnou mozaiku básník a prozaik šumavské přírody Adalbert Stifter (1805-1868), zachytili podstatně jednodušší současnou vodní krajinu například Josef Hodek v obraze Lipenské jezero u Horní Plané (1965) či Ada Novák v olejomalbě Lipno (1981). Rekreační využití - jachting na Lipně pak zobrazuje například dynamicky pojatý Poslední vítr (1984) od Josefa Gregra.

Jachtingu se nadšeně oddávají sportovci i na větrné hladině spodní nádrže vodního díla Nové Mlýny pod Pálavou, zatímco milovníci původní tvářnosti této bizarní nivní krajiny jen smutně vzpomínají. Mohou se jí potěšit již jen na fotografiích a obrazech. Vodou pohřbenou jedinečnou mozaiku lužních lesů, nivních luk, poříčních jezer a dalších mokřadů zachycují krajinné fotografie například Miloše Spurného (1922-1979), Jindřicha Grepla (1907- 2000) a Jarmily Kocourkové, abychom jmenovali alespoň tvůrce známé z Veroniky. Z malířů realistické ražby se vodohospodářskými úpravami přetvářené krajině systematičtěji věnoval Rudolf Gajdoš (1908-1975). Dynamiku původní krajiny zachycuje zejména jeho velkolepý panoramatický záběr Letní záplavy pod Pálavou (1966). Obdobně hodonínský malíř Karel Novák (1915-2006) zobrazil krajinu periodicky zaplavovanou - například v olejomalbě Letní vody pod Pálavou (1977), zachycující koruny hlavatých vrb nad hladinou povodně. Týž malíř stačil ještě namalovat i trvale zatopené území - například v olejomalbě Vody Mušovského jezera (1999), zároveň se však nostalgicky vracel ke starým malebným motivům z období před budováním vodního díla. Specifické prostředí lužních lesů a mokřadů pod Pálavou básnivým štětcem vyjádřil Matěj Trojan (1914-1973), poučený dílem Jana Zrzavého. Již názvy Trojanových obrazů navozují tajemnou a snovou atmosféru dnes již z velké části zaniklých biotopů jihomoravské nivní krajiny - jmenujme alespoň Mysterium lužní krajiny I a II (1966 a 1968), Torza starých vrb (1969) a Jezero draků (1971). S divočinou poříční krajiny Dyje je dodnes nejsepjatější Antonín Vojtek (1934), jehož krajinomalby jsou rovněž velmi básnivé a doslova vtahují dovnitř. Tento přírodovědně vzdělaný malíř dokáže navíc zasvěceně doplnit své lužní záběry o typické rostlinné druhy - viz například slanorožec rozprostřený v obraze U Strachotína (1980), kyprej vrbice v jednom z děl cyklu Kraj pod Pálavou (80. léta), či invazivní slunečnice hlíznatá v malbě Na konci léta - topinambury (2004). „Mnohá místa, moje místa, pohltila podpálavská jezera,“ vyznal se malíř. Dokáže je však znovu a znovu malovat jako vzpomínku, jako sen.

Jednou z navrhovaných nových přehradních lokalit je údolí Zdobnice u Pěčína pod Orlickými horami. To je ovšem přímo posvátné místo české krajinomalby, vždyť zde dvě desítky let žil a tvořil Jan Trampota (1889-1942), z kubismu vycházející moderní krajinář. Že by se i jeho dílo, zachycující souzvuk věkovitých stromů a chalup na podhorských stráních, stalo výtvarným dokumentem tvářnosti harmonické krajiny, která byla zatopena přehradním jezerem?