Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Muž, se kterým sázím stromy


Eliška Bartošová, č. 3/2017, s. 38-42

Třetí nejrozsáhlejší lesní požár roku 2015 ve Španělsku se prohnal kolem jeho domu. Vzal to jako příležitost obnovit tu les s původní druhovou skladbou a změnit povahu lesního hospodaření. Příležitost, která se opakuje jednou za patnáct až dvacet let.

Zařídil ubytování, jídlo, materiál a vybavení pro dobrovolníky na celý říjen. Domluvil, když už ne přímo pomoc nebo otevřenou podporu, tak alespoň tichý souhlas dotčených stran - politiků, úředníků, lesní správy, sousedů. Udělal propagaci a nábor dobrovolníků. Říká se mu Bonggi. Do Sierra de Gata (Pohoří kočky) se přistěhoval teprve nedávno.

Nejvyšší hora Sierra de Gata je jen o pár metrů nižší než Sněžka. Pohoří se rozkládá mezi třicátým a čtyřicátým pátým stupněm severní šířky - tedy přesně ve středozemním podnebném pásu. Tím, co ohrožuje zdejší lesy, nejsou sjezdovky, ale horká a suchá léta. Požáry jsou největší přírodní hrozbou středozemních lesů obecně. Tedy ve smyslu zničení stromů. K ekosystému středozemního lesa oheň neodmyslitelně patří.

Požár, který v Sierra de Gata předloni v srpnu hořel tři dny, nakonec podle oficiální statistiky španělského ministerstva životního prostředí, venkova a moří zničil bezmála sedm tisíc hektarů lesa. Byl téměř určitě zapříčiněn člověkem. „96 % všech lesních požárů ve Španělsku je způsobeno lidskou rukou,“ uvádí španělský World Wide Fund ve své aktuální analýze Kde hoří naše lesy (Donde arden nuestros bosques, Análisis y soluciones de WWF; 2016). Mohla to být nehoda, ale častěji (v 55 % případů) požár někdo založí záměrně.

Založením požáru se někdy řeší majetkové spory. Od drtivé většiny úmyslně založených požárů však vede linka k probíhající nebo plánované urbanizaci a budování infrastruktury, k potřebě změnit způsob využití území nebo ke spekulacím s cenou dřeva. „Bylo tu vedeno šetření. Říká se, že hasiči našli předměty, kterými mohl být požár založen. Pak se ale nějak špatně zkoordinovali a vyšetřování nedopadlo. Většina lidí si myslí, že to nedopadlo schválně,“ popisuje Bonggi na konkrétním příkladu to, co WWF konstatuje obecně. Jen asi v jednom procentu případů se podaří najít a potrestat viníka.

Spáleniště: rok poté

Vydáte-li se po víc než roce na místo postižené požárem, netěšte se na žádnou apokalypsu. Ohořelé stromy už jsou dávno vytěžené (dřevu se nic nestalo) a výhodně nakoupené. Krajina není dramaticky zjizvená požárem. Je spíš taková vypelichaná.

Pořád je však krásná - kopce, olivové háje, kamenné zídky, pasoucí se stáda koz, ovcí či krav, dehesa (tak se říká multifunkčnímu zemědělsko-lesně-pastevnímu systému produkujícímu mimo jiné tu nejfajnovější iberijskou šunku) a dravci, kroužící na azurově modré obloze nejdelšího babího léta. Extremadura, v níž se nacházíme, má prý vůbec největší procento důležitých ptačích oblastí západní Evropy. Žije tu dále mimo jiné rys, vlk i divoká kočka, také čáp černý, supi i volavky. A voní to tu cistem, který někteří mají za biblickou růži ze Šáronu.

Když pak přijdete blíž na místa, kde hořelo, spatříte, že půda pokrytá vrstvou popela, na kterou teď několik měsíců jenom pražilo slunce, se už nesměle začíná zelenat i bez cizího přičinění. „Ani ten nejkrutější požár nesterilizuje půdu nadlouho,“ píše Oliver Rackham, historický ekolog z Univerzity v Cambridge (The Nature of Mediterranean Europe: An Ecological History; 2003). Naopak, druhová skladba po požáru je ještě několik let pestřejší než před ním.

Nechme přírodu, poradí si. Nebo ne?

Mohlo by vás napadnout: „A nebylo by teda lepší nechat to tu přírodě? Pozorovat, jak se s tím vypořádá a pokorně se učit přírodním procesům?“ Mě to napadnout nestihlo. Ještě jsem nedopila dvoudecku jakéhosi místního europiva a už tu byl Bonggi, který mě přijel vyzvednout a odvézt do Villasbuenas de Gata, základního tábora sázečů. Po cestě jsme měli tak akorát dost času, aby mi vysvětlil, o co tady jde.

Požár je přirozenou součástí sukcese středozemního lesa a rostliny není třeba litovat za to, že jsou hořlavé. Je to naopak - ony důsledkem adaptace palivo produkují. Jejich úkolem, jak píše Rackham, je čas od času shořet a získat náskok nad svými, na požár hůře adaptovanými konkurenty. Typickým příkladem rostliny, která si takto drží své konkurenty od těla, je borovice. Problém nastává, pokud borovice na území převládne. „Plochy borovic opakovaně vyrostou a shoří, jakmile dosáhnou stadia mlází v 15-30 letech,“ popisuje Rackham takzvaný „cyklus borovice-požár“ (pine-and-fire cycle). Vlivem pozitivní zpětné vazby se takový lesní porost dostane do spirály postupného úpadku, nekonečného kolotoče požárů. Podle Rackhama nejsou známy příklady, kde by borovice vydržela neshořet dost dlouho na to, aby se vedle ní mohly prosadit i jiné druhy stromů. V Sierra de Gata shořela právě monokultura borovice přímořské (Pinus pinaster), která je velmi dobře adaptovaná na intenzivní požáry, rychle roste a v konkurenci válcuje místní druhy.

„Za vlády generála Franca se o všechny lesy ve Španělsku starala ICONA. Její filozofií byl rychlý zisk z pěstování monokultur - hlavně borovic a eukalyptů. Když pak v 70. letech začali lidé opouštět venkov, začaly se tyto opuštěné monokulturní lesy rozrůstat a vymykat kontrole,“ zasazuje Bonggi problém do historického a společenského kontextu.

V rámci iniciativy Evropské unie s názvem FUME zkoumalo mezi lety 2010 a 2013 třicet tři skupin vědců ze sedmnácti zemí vztahy mezi příčinami lesních požárů. Z jejich výstupu vyplývá pro tento typ požáru jediné východisko - aktivní lesní hospodářství s cílem zvyšování stability lesního ekosystému. To znamená důkladné snižování hustoty borovic následované cíleným zaváděním listnatých stromů. V první řadě je, slovy Rackhama, potřeba předejít invazi borovice.

„Pracujeme 5 hodin denně a zatím jenom vytrháváme malé borovice, ale je to návykový, uvidíš,“ slibuje Bonggi za jízdy.

Borovice, kam se podíváš

Na ubytovně se mě ujímá Němka Annie: „Nádobí si po sobě každý umývá sám tady v těch lavórech, kdo odchází poslední z kuchyně, utře stoly, když budeš mít něco na vyprání, dej to do téhle krabice, až toho bude dost, vyperu to…,“ provádí mě po budově a vysvětluje pravidla.

Postupně potkávám ostatní. Včetně mě tu bydlí čtrnáct cizinců - z Německa, Belgie, Švýcarska, Francie, Portugalska a dokonce jedna finská rodinka se dvěma malými dětmi. Zbytek jsou Španělé z různých částí země. Téměř každý den někdo přijíždí nebo odjíždí. Časem se první otázkou nově příchozím stane: „dokdy zůstáváš?“. Nevyplatí se učit se jména lidí, kteří zítra zase odjedou. Počet lidí se pohybuje od dvaceti k šedesáti. Celkem pomáhalo, podle Bonggiho počtů, kolem čtyř set lidí, z toho asi polovina místních.

Druhý den ráno jdu s ostatními poprvé „do práce“. V devět jsme shromáždění před ubytovnou, Bonggi řekne anglicky i španělsky pár slov o tom, co se dnes bude dít, rozdělíme se a nasedáme do dodávek.

„Máte všichni rukavice? Todo tiene guantes?,“ ptá se poté, co dorazíme na místo, které dnes budeme čistit. Beru si svoje novotou voňavé pracovní rukavice a pouštíme se do toho. Semenáčky borovic je potřeba vytahovat z půdy i s kořenem. Bonggi nás obíhá a směruje, u toho asi třikrát rychleji než my sbírá borovice a ještě telefonuje a domlouvá příjezd dalších lidí nebo televizní natáčení. Myslí úplně na všechno a svým elánem to táhne dopředu.

Měl pravdu, sbírání borovic je návykové. Na kopcích jsou jich statisíce, a když jednou začnete, nejde přestat. Plantáže semenáčků před sebou vídám večer před usnutím.

Tisíc stromků denně

Skutečně sázet začínáme až dvacátý den projektu. Museli jsme počkat na déšť, který se letos opozdil. Místní lesní školka nám věnuje přes deset tisíc sazeniček čtrnácti původních druhů dřevin. Nejvíc sázíme kaštanovníku setého (el castaño) - toho navíc ještě kolem patnácti tisíc semínek, následuje dub cesmínovitý (la encina), pyrenejský (el roble) a korkový (el alcornoque). Dostáváme je z lesní školky ve dvacetikilových přepravkách po třiceti osmi kusech. Její šéf nám dá k sázení podrobnou instruktáž: „Aby měl stromek co největší šanci přežít, hledejte mu ochranu a stín,“ zdůrazňuje a ukazuje nám, jak půdu kolem sazeničky upravit tak, aby stromku přiváděla vláhu.

Včera večer jsem se rozhodla nechat propadnout letenku domů a zůstat až do konce. Teď to totiž teprve začíná. Potřebujeme každý den zasadit tisícovku sazeniček. Bez ohledu na to, jestli nás jde sázet patnáct nebo čtyřicet. Sázíme i v dešti, v němž není vidět na pár metrů, v bahně a mokrých botách, které do rána nemají šanci uschnout.

Každý den přijíždí noví lidé a ty je potřeba učit, jak správně sázet. Taky je najednou potřebná daleko větší koordinace, abychom sazeničkami v rozumných rozestupech pokryli co největší plochu. Za chodu vymýšlíme strategie, jak zorganizovat práci, a ty každý den přizpůsobujeme složení skupiny. Ustanovili jsme tři hlavní funkce: vedoucí, kteří roznáší a umisťují sazenice v asi pětimetrových rozestupech; kopáči, kteří krumpáčem hloubí díry, a sázeči, kteří zahrnují a dělají finální úpravy terénu tak, aby se kolem sazenice shromažďovala vláha. Podle potřeby se rozdělujeme do skupin s cílem, aby v každé byly zastoupeny všechny tři funkce a namícháni zkušení s nováčky.

Na Bonggim je vidět únava, ale táhne to pořád. Všechno má pod kontrolou. Včetně toho, jestli máme všichni rukavice. „Mám, ale smrdí jak zmoklej pes,“ konstatuje Karolin z Hamburku.

Pořád, až do posledního dne, nám jezdí pomáhat lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí. Přijela celá skupina dobrovolníků ze Sdružení pro obnovu původních lesů (ARBA) i další cizinci. Byl s námi několikrát sázet starosta, místní postavička strejda Domingo nebo paní Remedio, která ve svých devětasedmdesáti běhá po kopcích jak laňka. Setkat se s námi přijela poradkyně ministryně pro životní prostředí i kolumbijský šaman.

Není čas na symbolické akce

Středomořské státy od šedesátých let usilovně investovaly do technologií na hašení požárů, snížit spálenou plochu se jim však nepodařilo. Španělsko, podle Rackhama, utratí za tuto oblast v přepočtu na hlavu víc, než jakákoliv země v EU, ale zůstává jednou z nejhořlavějších zemí v Evropě. Španělsko postihne dvacet tisíc lesních požárů každý rok. Za většinu spálené plochy je ale odpovědných jen pár z nich. Požárům, ve kterých shoří pět set a více hektarů, se říká GIFy (Los Grandes Incendios Forestales). WWF varuje, že jejich počet zůstává konstantní, ale jsou v posledních letech čím dál větší a ničivější. V souvislosti se změnami klimatu se navíc očekávají větší sucha. Zlepšení se na obzoru nerýsuje.

Tam, kde se lesní porost dostane do degradační smyčky, je prakticky jediným řešením to, co se rozhodl udělat Bonggi. Díky lidem, kteří darovali jídlo a vybavení, si navíc vystačil s rozpočtem 1 400 eur na celý projekt nazvaný ReforestAction. Už jenom to, že jsme tady - cizinci, ale i Španělé z různých částí země, má obrovský symbolický význam přesahující lokální rozměr. To si Bonggi samozřejmě uvědomuje. Trvá však na tom, že jeho hlavním cílem je udělat reálnou změnu - vyčistit co největší plochu od invazivní borovice a osázet ji původními druhy. Ví totiž, že za tři roky budou mít borovice metr a už jen tak rukou ze země vytáhnout nepůjdou. Na další příležitost pomoci les uzdravit by pak nezbylo než čekat třeba dvacet let do dalšího požáru.

Junto se puede todo

Je 30. října po poledni, obloha je bez mráčků, na sluníčku dvacet osm stupňů. Sestupujeme ze svahu, volají nás k autům, asi se přesouváme. Přijelo nás osm aut a plný vozík sazeniček. Jak se dostáváme na dohled příjezdové cesty, vidíme kolonu zaparkovaných aut s koncem v nedohlednu. Ti všichni nám přijeli pomoct. Nechce se nám věřit, ale máme hotovo. Přes deset tisíc sazeniček to teď už musí zmáknout samy. Jestli je nepožere zvěř nebo nespálí slunce, tak z nich za pár let budou stromky a o něco později zdravý les. Slibujeme si, že je za rok přijedeme zkontrolovat. Bonggi totiž plánuje letos v sázení pokračovat. Chystejte si rukavice!


ReforestAction v číslech
 1 měsíc
 400 dobrovolníků
 7-69 let
 200 ha osázeno
 10 200 sazenic stromků
 500 ha vyčištěno od invazivních druhů
 1 400 eur celkový rozpočet


Zapojte se do sítě dobrovolníků a projektů na ochranu lesa
Bonggiho další připravovaný projekt propojí lidi, kteří mají chuť a možnosti pomáhat lesům, s projekty po celém světě. Jako dobrovolník tam naleznete výzvy nejenom k fyzické pomoci na konkrétním místě (na projektech podobných ReforestAction), ale i k virtuální podpoře (například k podpisu petice). Jako organizace tam najdete podporovatele nebo dobrovolníky z celého světa. Pro víc informací a pomoc se zapojením se do sítě pište na eliskabartosova(zavináč)seznam.cz


Eliška Bartošová vystudovala humanitní environmentalistiku, osm let se starala o komunikaci Frank Bold a nyní řídí projekt Kabinetu informačních studií a knihovnictví, který pomáhá knihovnám zavádět sociální inovace. A jezdí sázet stromy.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu