VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kdybychom hledali příklad člověka, který dokázal cílevědomě a systematicky od studentských let až doposud s vysokým nasazením výzkumně, pedagogicky i organizačně působit ve prospěch poznání a ochrany přírody a krajiny, určitě bychom jeden z nejvhodnějších našli v osobnosti žijící mezi námi - v kolegovi a kamarádovi doc. Ing. Antonínu Bučkovi, CSc. Již na brněnské lesnické fakultě, kterou absolvoval roku 1966, přijal za své krédo svého velkého učitele profesora Aloise Zlatníka - totiž, že výzkum přírody není možný bez její ochrany. A v tomto duchu se odehrává Antonínův život nepřetržitě již přes 50 let.

Rodák z Brna (17. 9. 1942) zůstal celý život rodnému městu věrný, vyjma mnohých zahraničních cest. A vyjma dvou let po maturitě, kdy se uchýlil s přáteli z brněnského Zeměpisného sdružení do Orlických hor a pásl tam v místním JZD krávy. V lískovém křoví na pastvinách se i za deště dobře čte a rozjímá! I díky tomu přišel devatenáctiletý mladík roku 1961 na lesnickou fakultu obdivuhodně sečtělý a s širokým odborným i kulturním rozhledem. Přitahoval. Už v prvním ročníku dokázal kolem sebe shromáždit několik spolužáků se zájmem o ochranu přírody, o problematiku životního prostředí. Měl jsem štěstí, že jsem patřil mezi ně. A protože jsme si zůstali po většinu života nablízku, mohl bych snad býti jeho podrobným životopiscem. Ale nebudu. Byť jen stručně pojednané Antonínovy aktivity a zásluhy by zaplnily mnoho stran, tak alespoň pár ukázek v nahodilém výběru.

V 70. a 80. letech minulého století, kdy zastával funkci vedoucího oddělení životního prostředí v Geografickém ústavu ČSAV v Brně, byl protagonistou kritického hodnocení výstavby vodního díla Nové Mlýny, vzápětí i projektu průplavu Dunaj-Odra-Labe. Neohroženě se postavil i proti výstavbě automotodromu v Podkomorských lesích u Brna. Vždy promyšleně, se znalostí přírodních poměrů a souvislostí, s dostatkem argumentů místo pouhých výkřiků. S Ing. Igorem Míchalem, CSc., z pražského Terplánu (Státního ústavu pro územní plánování) vytvořili konstruktivní dvojici, pod jejímž vedením vznikl například roku 1985 Ekologický generel ČSR - kritický rozbor životního prostředí našeho státu. S architektem Jiřím Löwem a dalšími odborníky vytvářel koncepci a metodiku tvorby územních systémů ekologické stability krajiny. Dodnes je organizátorem každoročního semináře na téma ÚSES - Zelená páteř krajiny, stejně jako odborné krajinně ekologické konference Venkovská krajina pořádané pravidelně v Hostětíně.

Nesporně i romantický nádech měla A. Bučkem iniciovaná a organizovaná Akce Dno. V průběhu 80. let se na ni sjížděli dobrovolní ochránci přírody z rozmanitých končin bývalého Československa, aby z budoucího dna spodní novomlýnské nádrže pod Pálavou přesazovali na vhodná stanoviště mimo záplavu bledule letní i další vzácné druhy rostlin včetně leknínů. Však o tom také ekologický filmař Ivan Stříteský natočil jeden ze svých nejúspěšnějších filmů Chvála bláznovství (1987), na kterém samozřejmě (i na dalších Ivanových filmech) A. Buček spolupracoval.

Po zrušení Geografického ústavu ČSAV přešel letošní jubilant na Lesnickou a dřevařskou fakultu Mendelovy univerzity v Brně. Tam, na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, tedy na pracovišti, ze kterého kdysi vyšel, přednášel ekologicky a ochranářsky zaměřené předměty. Pod jeho vedením úspěšně fakultu absolvovalo 101 lesních a krajinných inženýrů, jako školitel přivedl k doktorskému titulu 13 postgraduantů v oborech ekologie lesa a tvorba a ochrana krajiny. Svůj výzkum zde zaměřil například na změnu vegetační stupňovitosti v důsledku globální změny klimatu a na starobylé výmladkové lesy. A jen sotva by se bez Antonínovy iniciativy a objevitelské erudice jeho doktoranda Zdeňka Hrubého realizoval velkolepý návrat do pralesů Ukrajinských Karpat (v bývalé Podkarpatské Rusi) na Zlatníkovy výzkumné polygony ze 30. let. V průběhu desetiletí na přelomu 20. a 21. století se podařilo většinu výzkumných ploch s pomocí studentů obnovit a provést zde po více jak 60 letech srovnávací výzkum. Byly to jedinečné, někdy až dobrodružné týdny pod klenbou jedlobukových a smrkových pralesů na Stužici, Javorníku a zejména pod Popem Ivanem a Berlebáškou! Snad právě na ty úžasné Východní Karpaty vzpomíná Antonín nejčastěji. Nebo na ty Jižní nad soutěskou Dunaje v okolí českých vesnic v rumunském Banátu? Nebo na královské palmy na Kubě či na dračincové porosty jemenského ostrova Sokotry? A co naše „obyčejné“ Podyjí, Českomoravská vrchovina, Bílé Karpaty…? Tam všude Antonín bádal a snažil se vytvořit podklady pro zachování přírodních i krajinných jedinečností.

Souběžně s rozsáhlou odbornou činností krajinného ekologa a geobiocenologa se Antonín Buček věnuje dobrovolné ochraně přírody, a to se stejným nasazením a důsledností. Je spoluzakladatelem a dodnes velmi aktivním členem redakční rady i autorem časopisu Veronica. Od jejího založení roku 1990 je nepřetržitě předsedou základní organizace ČSOP Veronica, je spoluzakladatelem Nadace Veronica a členem Rady Ekologického institutu Veronica. A rád si zanotuje při cimbálové muzice Veronica. Může být snad někdo s „rodinou Veronik“ sepjatější?

Nedosti na tom všem! Docent Antonín Buček se ve své pracovně v pátém podlaží lesnické fakulty (s výhledem na jeho oblíbenou Pálavu přes květináč se sokotranským dračincem) obklopuje stále novými tituly odborné literatury a přemýšlí o dalších bádáních ve prospěch přírody a krajiny. Popřejme mu k tomu do dalších let hodně sil! A ať se také častěji svými milovanými krajinami úlevně potoulá!

Jan Lacina