VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsem těsně po sametové revoluci začínal s ornitologií, žil jsem v jižních Čechách, uprostřed rybničnaté krajiny plné písčitých a hlinitopísčitých sedimentů. U každé druhé vesnice se nacházela malá pískovna, kterou nejčastěji obhospodařovalo místní zemědělské družstvo, a neměla žádné stálé zaměstnance. Tyto malé pískovny, zvané selské, se v naší krajině nacházely již dlouhé desítky let a sloužily vždy jen pro potřebu nedaleké obce či několika obcí. S pádem režimu, transformací zemědělských družstev a restitucí pozemků tyto malé těžebny z naší krajiny postupně vymizely. Nemnoha přeživším zasadil ránu vstup do Evropské unie. V souvislosti se vstupem došlo k novelizaci horního zákona a k implementaci hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA). Zde je nutno předeslat, že EIA je velice důležitý nástroj ochrany přírody, přinášející velké množství pozitivních dopadů. Protože jde o legislativu, která má sloužit ve prospěch ochrany přírody, těžba nerudných surovin, například písků, je z jejího pohledu viděna jako problematická činnost devastující původní biotop. Česká republika navíc tuto legislativu implementovala v podobě přísnější, než bylo běžné v jiných státech Evropské unie a zjišťovací řízení je povinné pro každou sebemenší pískovnu, která není otevřena v režimu stavebního zákona, což zdaleka neodpovídá situaci v západní Evropě. Těžba písku v selských pískovnách negeneruje žádné výrazné zisky. Potenciální výnosy z občasné těžby písku v selských pískovnách tedy naprosto nejsou schopny pokrýt administrativní a finanční náklady spojené s požadavky kladenými na těžaře a selské pískovny přestaly být otvírány. Pokud se člověk navrátí do stejné krajiny, kterou znal před čtvrtstoletím, na žádné aktivní selské pískovny nenarazí. Většina z nich zarostla náletovými dřevinami, v horším případě v nich jsou černé skládky. V nemnoha z nich jsou písčité stěny paradoxně udržovány formou ochranářského managementu.

V průběhu let 1992-2012 jsme za spolupráce 136 ornitologů každoročně mapovali početnost břehulí a stav jejich hnízdišť (Resources Policy, 38(4), 542-548). V průběhu tohoto období jsme monitorovali přes 300 pískoven a štěrkopískoven. Počet velkých pískoven s intenzivní mechanizovanou těžbou se v průběhu sledovaného období prakticky nezměnil (vzrostl z 93 na 106) a jejich obsazenost břehulemi jen mírně klesla z 92 % na 81 %. Naproti tomu počet pískoven s pravidelnou těžbou malého rozsahu (typicky je v takovém případě v pískovně přítomno jen rypadlo a jeden či dva pracovníci) nebo s těžbou nahodilou (bez trvale přítomné těžební mechanizace) poklesl o celých 78 %. Mírně klesla i jejich obsazenost břehulemi, z 95 % na 70 %. Část zaniklých lokalit je nově udržována formou cíleného managementu, tedy pravidelným odtěžováním stěn organizovaným nevládními organizacemi (např. Calla - program Adoptujte břehuli http://www.calla.cz/brehule/), správami CHKO (např. na Třeboňsku) nebo některými osvícenými obecními úřady (např. MÚ Hustopeče u Brna). Počet takto udržovaných lokalit stoupl z nuly v roce 1992 na 22 v roce 2012 a podobná nebo mírně vyšší čísla jsou platná i letos.

Za poslední čtvrtstoletí klesla početnost břehulí v České republice o čtyři pětiny. Není to ale jen naše specifikum, populace tohoto druhu klesá i v okolních státech. Například v Maďarsku, kde probíhá dlouhodobý monitoring jejich populace, zjistil Tibor Szép rovněž pokles počtu hnízdních párů o více než tři čtvrtiny během posledních 30 let (Journal of Avian Biology, 48(1), 114-122). Na území našeho státu se tento pokles pojí především s poklesem počtu dostupných hnízdních lokalit. Břehule obsadí prakticky jakoukoliv lokalitu s kolmou písčitou hnízdní stěnou odpovídající textury a tvrdosti (Quaternary International, 296, 227-230). Těchto lokalit však dramaticky ubývá. Nejprve, během druhé poloviny 20. století, vymizela většina hnízdišť břehulí v březích řek. Již málokdo pamatuje doby, kdy břehule hnízdily například v březích Vltavy přímo pod hradem Orlík, tedy v místě, které je dnes skryto hluboko pod hladinou přehradní nádrže. Hnízdišť v říčních březích zůstalo jen málo - nachází se v březích jen nemnoha ještě nezregulovaných moravských a slezských řek - Bečvy, Moravy a Odry, jednotlivá malá hnízdiště jsou v březích menších říček i v Čechách, například na Litavce pod Příbramí. Celkově však hnízdiště v březích řek hostí jen zhruba 3 % párů břehulí hnízdících v České republice. Břehule, vyhnané z říčních břehů, úspěšně kolonizovaly antropogenní stanoviště, tedy selské pískovny. Jenže během posledních dvou dekád jsme byli svědky toho, že si opět musely hledat hnízdiště nová. Selské pískovny z české krajiny téměř vymizely a hnízdící břehule se koncentrovaly do velkých pískoven s intenzivní průmyslovou těžbou, kde je jejich přítomnost v přímém konfliktu se zájmy těžařů na plynulém průběhu těžby. Někteří se jim - legálně - brání tím, že svahy pískoven sesvahují na 45˚ a břehulím tak zahnízdění zcela znemožní. Jiní se pokouší - rovněž legálně a k břehulím vstřícně - těžbu usměrňovat dle toho, kde břehule v daném roce zahnízdí. Existuje ale velká skupina těžařských společností, které břehulím v zahnízdění nezabrání a následně jim nory odtěžují - buďto už v době hrabání nových nor v bláhové naději, že to břehule vzdají, anebo až později, třeba když mají mladé. Velmi častým jevem je, že těžař se rozhodne páchat dobro a břehule nechá měsíc hnízdit. Jenže pak už se mu zdá, že tam ti ptáci jsou nějak moc dlouho a koncem června či v červenci do kolonie najede s rypadlem a začne ji postupně ukrajovat. Část břehulí v teplejších oblastech republiky hnízdí dvakrát, a v ostatních částech země jsou velmi častá náhradní hnízdění, zejména v případě, kdy je v květnu či červnu nepříznivé počasí (chlad způsobující nedostatek potravy či bouřky vyplavující hnízda). Koncem června a v červenci je tedy v koloniích břehulí ještě čilý ruch a zahnízdění v odtěžením ohrožené kolonii může pro břehule představovat klasickou ekologickou past. Navíc, zatímco selské pískovny hostily většinou kolonie malé, o několika desítkách či stovkách párů, rozsáhlé stěny velkých těžeben nezřídka nalákají kolonie čítající i několik tisíc párů a tvořící každá jednotlivě několik procent celkové hnízdní populace tohoto druhu v České republice. Stačí tedy zásah jediného těžaře, aby zlikvidoval několik procent potomstva břehulí, které by v daném roce vyletělo z nor.

Jak tedy břehule paradoxním managementem podpořit? Zejména 1. důslednou ochranou břehových nátrží vzniklých nově následkem povodní na regulovaných řekách, 2. vhodným managementem těžby ložisek písků a štěrkopísků, 3. údržbou reziduálních stěn pro břehule na vytěžených lokalitách, 4. tvorbou umělých hnízdních nor a stěn. V rámci povolovacích řízení při otvírce a rozšiřování pískoven a štěrkopískoven je nutné navrhovat proaktivní opatření pro hnízdění tohoto druhu. Při vhodném managementu poskytují již při svém vzniku nemateriální benefit umožněním zahnízdění břehule říční, druhu, který z těžbou nezasažené krajiny prakticky vymizel. Je nutné pamatovat i na dobu po ukončení těžby, protože na základě českého horního práva je nutné stěny do dvou let od ukončení těžby vysvahovat a těžební jámy následně rekultivovat. V tomto směru se nejvíce osvědčilo prohlášení příslušné části těžebního prostoru přechodně chráněnou plochou s příslušným režimem. Břehule vyžadují každým rokem (nejméně však jednou za 2-3 roky) vytvoření čerstvé kolmé stěny bez nor. Z tohoto důvodu je nutné kategoricky odmítnout dodnes se objevující tendence ochrany hnízdišť břehulí formou jejich konzervace a úplného zákazu těžby. Tento způsob ochrany je vyjma říčních biotopů naprosto nevhodný a vede v horizontu 2-5 let k opuštění lokality. Podrobná doporučení k managementu hnízdišť přesahují rozsah tohoto příspěvku, lze je nalézt například ve volně dostupném čísle Ptačího světa na stránkách ČSO na http://bigfiles.birdlife.cz/PS/ PS_2013_01.pdf.

RNDr. Petr Heneberg, Ph.D. - Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy se věnuje buněčným základům životních dějů a vlivům změn životního prostředí na člověka a jiné organismy. Zaměřuje se zejména na význam antropogenních ploch, zejména těžeben, jako refugií pro organismy, které v okolní intenzivně obhospodařované kulturní krajině již ztratily vhodné biotopy umožňující jejich dlouhodobé přežití.